Článek
Během týdne jsme s manželem využili krásného počasí a vydali se na delší procházku. Po měsících zimního šera a nedostatku sluníčka byla tahle vycházka jako balzám na duši. Sluníčko příjemně hřálo, ptáci zpívali a my jsme si užívali ten luxus být konečně venku bez čtyř vrstev oblečení.
„Tohle je nádhera,“ libovala jsem si, když jsme se vraceli domů. „Přesně tohle jsem potřebovala.“ Jenže osud (a naše sousedka) měl pro mě připravenou malou lekci o síle jarního slunce.
Už jsme byli skoro doma, když jsme narazili na naše sousedy. A to byl začátek konce mé krásné bledé tváře. Naše sousedka je totiž ten typ člověka, který když vás jednou chytne do spárů konverzace, nepustí vás, dokud nevypráví absolutně všechno, co se jí honilo hlavou od vašeho posledního setkání.
„Jéééé, to jsem ráda, že vás vidím! Kam jste šli? My jsme byli na zahradě, představte si, že už nám vylezly ty cibuloviny, co jsme sázeli na podzim! A mimochodem, nevíte, kam se poděla Marie od vedle? A nestůjte tu tak, pojďte si dát kafčo.“
Řekla jsem si: „A proč vlastně ne, když je tak krásně.“ Jenže na mě vyšlo místo na sezení přesně mezi stínem a sluníčkem. V duchu jsem si říkala, taky dobrý, aspoň mi nebude ani vedro, ani zima. Vůbec mi nedocházelo, že se mi opaluje jen půlka tváře.
Po několika hodinách, během kterých jsme se dozvěděli o každé kytce na jejich zahradě, zdravotních problémech všech příbuzných a plánech na letní dovolenou (včetně podrobného rozpisu, který kemp zvažovali, ale nakonec zavrhli), jsme se konečně rozloučili a šli domů.
Sotva jsem vešla do předsíně a pohlédla do zrcadla, nestačila jsem se divit. Polovinu mého obličeje zdobila „krásně“ červená barva. A jako bonus, moje dioptrické brýle se krásně vypálily do tváře. Takže jsem měla kolem levého oka dokonale bílý kroužek a nožičku brýlí.
Manžel se začal smát tak hlasitě, že jsem se bála, že uslyší i naše sousedka a přiběhne se podívat, co se děje. „To není vtipné,“ bránila jsem se chabě, když jsem zkoumala tu pohromu v zrcadle. „To si musím vyfotit,“ oponoval manžel mezi záchvaty smíchu. A poslal to do rodinného chatu, tak se mi během chvilky chechtala celá rodina. Super!
Měl pravdu. Vypadala jsem směšně. Ale co teď? Koupím si opalovací krém? Nebo zas budu muset na sluníčko? A tak jsem se druhý den chtě nechtě ocitla na zahradě, kde jsem si „opalovala“ druhou polovinu tváře. Já, která nesnáším flákání na slunci a považuji to za naprostou ztrátu času.
„Jak ti to jde?“ volal na mě manžel z okna, stále se bavíc na můj účet.
„Skvěle,“ odsekávala jsem.
„Hlavně si opal tu druhou stranu, vzpomeň si na Rosse z Přátel, jak se opaloval!“
„Ha ha, tak blbá zase nejsem.“
Měla jsem to skvěle vymyšlené, nejdřív si opálím druhou stranu tváře s brýlemi. A další den celý obličej bez brýlí. Jenže další den pršelo a bylo po plánu. Díky bohu, že jsem nemusela nikam na schůzku.
Držte se těchto bodů, ať nedopadnete jako já
Nikdy nepodceňujte jarní slunce. Může pálit stejně zrádně jako letní, jen s tím rozdílem, že v březnu nebo dubnu by vás ani ve snu nenapadlo použít opalovací krém.
Když potkáte sousedku, která se nadechuje k dlouhému monologu, strategicky se postavte do stínu. Nebo ještě lépe – vymyslete si nějakou skvělou výmluvu a utečte!
Pokud se vám podaří získat asymetricky opálený obličej, buďte připraveni na posměšky od svých blízkých. Hodně posměšků.
A hlavně volte správné módní doplňky, čím větší brýle, tím horší opálení. Já si příště vezmu radši klobouk a brýle nechám radši doma.
Teď mě prosím omluvte, musím jít dokončit své cílené opalování. Užijte si víkend!
