Článek
„Ten jeho nápad je fakt šílený! Nechápu, kde na to přišel,“ rozčilovala se Denisa a nervózně míchala její oblíbené bubble tea v trendy asijském bistru. Petra naproti ní jen mlčky sledovala a snažila se tvářit neutrálně.
„Co ti vlastně Filip navrhl?“ zeptala se Petra opatrně.
Denisa dramaticky vzdychla. „Představ si, že mi našel nějaké nabídky práce v Anglii! Kancelářské pozice pro začátečníky, prý s možností zlepšení jazyka a kariérního růstu.“ Poslední slova vyslovila s výrazným pohrdáním, jako by mluvila o něčem naprosto odpudivém.
„A to je… špatně?“ zeptala se Petra zmateně.
„Samozřejmě že je! Vždyť je to daleko od domova, musela bych bydlet v nějakém sdíleném ubytování mezi cizími lidmi! Kdybych chtěla žít v zahraničí, už dávno bych tam byla. Jasně mi dává najevo, že se mě chce zbavit.“
Petra se napila kávy a přemýšlela, jak citlivě formulovat svou odpověď. Znala Denisu už od střední školy a věděla, že její kamarádka má specifický pohled na práci a životní povinnosti.
„Myslím, že Filip se ti jen snaží pomoct. Vždyť jsi mu sama říkala, že chceš poznávat svět a lidi,“ připomněla jí Petra.
„No jo, ale nemyslela jsem to takhle!“ ohradila se Denisa. „Měla jsem na mysli, že on mi ten svět ukáže. Je přece o pět let starší, pracuje jako projektový manažer. Myslela jsem, že mě vezme na dovolenou, bude mi kupovat dárky a já budu mít čas na sebe. Vždyť by mi měl zajistit stejný standard, na jaký jsem zvyklá od rodičů! Navíc já hledám práci, která mě bude bavit. Něco kreativního, flexibilního, kde budu moct projevit svůj potenciál. A ne nějakou otročinu v kanceláři v cizině!“
Petra si vzpomněla, jak Denisa před třemi měsíci s nadšením nastoupila do kanceláře v jedné známé firmě. Byla to pozice, kterou jí zařídili rodiče přes své kontakty. Nadšení vydrželo přesně dva týdny, než začaly problémy s pozdními příchody, nesplněnými úkoly a „nepochopením“ ze strany nadřízených.
„A hledáš teď vůbec nějakou práci?“ nadhodila Petra.
„Já na to nechvátám, sem tam pošlu nějaký životopis,“ pokrčila rameny Denisa. „Ale většina z toho, co nabízejí, je buď manuální práce, nebo musíš celý den stát na nohou. To prostě není pro mě. Začínám si myslet, že bych mohla zkusit být influencerkou. Mám přece dobré fotky na Instagramu.“
Petra se jen s obtížemi držela, aby neprotočila panenky. „A z čeho budeš žít, než se to rozjede?“
„Však to nějak půjde,“ mávla rukou Denisa a upravila si svůj drahý overal. „Rodiče mi platí byt, auto mám taky od nich, kapesné také dostávám. Potřebuju jen něco na běžné výdaje. Ale Filip mi pořád říká, že mám být samostatná a postavit se na vlastní nohy. Je tak mimo! Nechápe, že dnešní doba je jiná a člověk nemusí dřít jako jeho rodiče.“
Petra sledovala svou kamarádku a přemýšlela, kolik jejích vrstevníků asi smýšlí podobně. Denisa nebyla hloupá, jen zarážejícím způsobem odtržená od reality běžného života.
„A víš, co je nejhorší?“ pokračovala Denisa. „Včera mi řekl, že jsem mimo realitu! Prý žiju v bublině a jednou budu muset dospět. On mě prostě vůbec nechápe! Nejsem přece zoufalec nebo stará rašple, abych šla dobrovolně pracovat za minimální mzdu. Mám nějakou hrdost.“
Petra se na moment zadívala z okna na ulici plnou lidí spěchajících do práce. Někteří z nich možná také kdysi snili o práci, která je bude jen bavit, bez jakýchkoli povinností a nároků. Teď ale běželi za svými životy s kávou v ruce a únavou ve tváři.
„Možná by stálo za to ten nápad aspoň zvážit,“ řekla nakonec tiše. „Anglie zní jako dobrá příležitost.“
„Ty jsi taky proti mně?“ Denisa se na ni podívala s výrazem zrady. „Myslela jsem, že zrovna ty mě pochopíš!“
Petra jen pokrčila rameny a napila se své kávy. Denisa vzteky vstala a odešla. Někdy je těžké přijmout pravdu, pomyslela si, zvlášť když ji ten přítel nechce slyšet.
