Článek
Není týden, aby můj synovec nenapsal zprávu o tom, jak se necítí dobře. Není měsíc, aby někdo z mých známých neřešil s dítětem úzkosti, panické ataky nebo ještě horší věci.
A co mě celkem děsí, není týden, aby něco neproběhlo médii nebo v okolí vás či vašich dětí, kdy si mladý člověk vzal život. Čtrnáct, šestnáct, osmnáct let, věk nehraje roli. Spojuje je něco jiného: bojují s neviditelným nepřítelem, kterému nerozumíme ani my, ani oni sami.
Když jsem seděla s kamarádkou u kávy a ona mi říkala: „Nevím, co mám dělat. Dcera má všechno, co jsem já nikdy neměla, svobodu, podporu, možnosti. A přesto se mi svěřuje s myšlenkami, které mě děsí.“ Není sama. Stále častěji slyším podobné příběhy od rodičů, kteří jsou zmatení, vyděšení a bezmocní.
Dar, který se stal břemenem
Naše generace bojovala za svobodu. Pamatujeme si autoritativní rodiče, kteří nám diktovali, co máme studovat, s kým se bavit, jak žít. Slíbili jsme si, že to našim dětem nikdy neuděláme. Dali jsme jim to nejcennější, co jsme uměli, svobodu volby, podporu jejich rozhodnutí, prostor být sami sebou.
A teď zjišťujeme, že tento dar může být někdy prokletím. Že svoboda bez mantinelů, bez jasných směrnic, může paralyzovat víc než osvobozovat.
Není to jejich vina. Není to ani naše vina. Je to prostě realita světa, který jsme vytvořili, svět nekonečných možností, kde každé rozhodnutí nese tíhu všech těch nerealizovaných alternativ.
Přetlak dokonalosti
Představte si, že je vám šestnáct let a každý den vidíte stovky dokonalých životů na sociálních sítích. Všichni jsou úspěšní, krásní, šťastní. Všichni vědí, co chtějí, a jdou si za tím s lehkostí, kterou vy u sebe nenacházíte. Máte nekonečné možnosti, můžete studovat cokoliv, být kýmkoliv, žít jakkoliv. Ale právě ta nekonečnost vás dusí.
Naše děti čelí tlaku být dokonalé ve všem současně. Mít dobré známky, být společenské, mít koníčky, být fit, mít správné názory, být environmentálně zodpovědné, milovat své tělo i mysl současně. A když se jim to nedaří, a jak by se jim to mohlo dařit, cítí se jako selhání.
Osamělost v davu
Paradoxně, v době největšího propojení v historii lidstva se naše děti cítí osaměle. Mají stovky přátel online, ale málokdo jim naslouchá, když se potýkají s vnitřními démony. Digitální svět jim nabízí únik, ale zároveň je izoluje od skutečných lidských kontaktů, které by je mohly zachránit.
Když jsme my měli problém, šli jsme za kamarádem, sešli se na lavičce, promluvili si. Oni posílají emoji a doufají, že někdo pochopí jejich tiché volání o pomoc.
Chybějící návod na boj
Možná jsme jim ve snaze chránit je před bolestí vzali možnost naučit se s ní bojovat. Odklidili jsme jim příliš mnoho překážek, vyřešili příliš mnoho problémů, a teď když čelí svým vnitřním bouřím, nemají dostatek nástrojů na to, aby je zvládli.
Neznamená to, že bychom jim měli začít kazit život schválně. Znamená to, že možná potřebujeme najít rovnováhu mezi ochranou a přípravou na skutečný svět.
Volání po pochopení
Nejde o to obviňovat někoho, ani je, ani nás. Jde o to pochopit, že generace, která vyrostla s neomezenými možnostmi, potřebuje jiný typ podpory než ten, který jsme jim dosud poskytovali.
Potřebují od nás víc než svobodu. Potřebují návod, jak tu svobodu používat. Potřebují mantinely, které jim pomohou se orientovat. Potřebují vědět, že je v pořádku nebýt dokonalý, že je v pořádku selhat, že je v pořádku nevědět.
Společný úkol
Když mi synovec napíše, že se necítí dobře, už neříkám „to přejde“ nebo „tvoje problémy bych chtěla mít“. Ptám se, naslouchám, beru to vážně. Protože jeho bolest je skutečná, i když ji nevidím a možná jí úplně nerozumím.
Naše děti nebojují s imaginárními problémy. Bojují s reálnými důsledky světa, který jsme jim zanechali. Svět plný možností, ale chudý na jistoty. Svět, kde je všechno dovoleno, ale nic není jednoduché.
Možná je čas přestat se ptát „Co je s nimi?“ a začít se ptát „Co s tím můžeme udělat společně?“ Možná je čas přiznat, že dar svobody potřebuje návod k použití. A možná je nejvyšší čas o tom všem začít mluvit nahlas, bez studu, bez obav, s láskou a s nadějí, že společně najdeme cestu ven z tohoto labyrintu.
Protože oni jsou naše budoucnost. A jejich bolest je naší bolestí.
PS: Nestyďte se vyhledat odbornou pomoc, ať není pozdě.
