Článek
„Nemáme ani na další nájem,“ vzlykala švagrová, zatímco si můj švagr mnul oči. „S druhým dítětem na cestě nevíme, jak to zvládneme.“ Jejich vyprávění o finanční tísni by dojalo i kámen. Seděli jsme u našeho kuchyňského stolu, nabízeli jim večeři a s rostoucími obavami naslouchali jejich žalostné situaci.
Nebyli jsme ale jediní, kdo si vyslechl tuto dojemnou baladu o finančních útrapách. Jak jsme později zjistili, předvedli stejné vystoupení u všech příbuzných. Nejúčinnější byla jejich „akce vytáhni z ostatních peníze“ u rodičů, kteří se nad ubohými dětmi slitovali a vytáhli z úspor „pouze přechodnou výpomoc“. Poskytli jim částku, která by mnohým stačila na několikaměsíční živobytí.
O dva týdny později jsme dostali pozvání na návštěvu. „Doražte na kafíčko, rádi vás uvidíme,“ zněla zpráva. Cestou jsme koupili sladké, aby si s tím nemusela švagrová dělat starosti, když na tom nejsou nejlíp. Bože, jak naivní jsme byli.
Již ve dveřích nás švagrová přivítala s nadšením dítěte o Vánocích: „Počkejte, až uvidíte našeho nového miláčka!“ Očekávali jsme třeba nového čtyřnohého kamaráda pro jejich staršího chlapečka. Jenže místo toho nás odvedli do kuchyně, kde trůnil kávovar přes celou komodu.
„Stál jenom dvacet tisíc, no nekupte to!“ oznámil hrdě švagr, zatímco laskal ovládací panel, jako by šlo o vzácný diamant. „Podívejte se, zvládne osm různých druhů kávy, napěnění mléka a má dokonce vlastní mlýnek!“
Zatímco nám vysvětlovali každou funkci jejich nového člena domácnosti, pokoušeli jsme se zpracovat naše emoce. Před několika dny neměli na nájem, dnes utrácejí desetitisíce za přístroj na kafe?
„Ochutnejte, tohle je ta pravá kvalita!“ nutili nás do třetího šálku kávy, protože si švagr vzal za cíl dát nám ochutnat snad všechny možné druhy, co ten stroj zvládne udělat.
Cítila jsem, jak ve mně bublá hněv s každým douškem jejich „dokonalé“ kávy. Její hořkost se nemohla rovnat té, která se mi rozlévala v mysli. Nakonec mi to nedalo a musela jsem se zeptat: „A to jste vyhráli v loterii? Nebo jste vyhráli nějakou soutěž?“ zeptala jsem se jich. Švagrová pohotově odpověděla: „Naši nám půjčili peníze, tak jsme si udělali radost. Zasloužíme si to!“
Aha. Rodiče si museli utáhnout opasky, aby jim pomohli překlenout těžké období, a tady stojí stroj, který by pokryl dva měsíce jejich údajně nezvladatelného nájmu.
Cestou domů jsme mlčeli. Co říct? Jak reagovat na takovou vyčůranost? Kolik podobných nezbytností si ještě pořídí za peníze získané předstíranou nouzí?
Nejhorší na tom všem není ani tak kávový přístroj samotný, ale naprostá absence sebereflexe. Žádné stopy studu, žádné známky toho, že by si uvědomovali absurditu situace. Jen obrovská pýcha nad výhodnou koupí stroje na účet důvěřivých příbuzných, kteří si berou od huby.
Říká se, že rodina je základ státu. Ale co když právě ti, kteří by ji měli držet pohromadě, začnou její pevné základy rozkládat? Kde končí vzájemná pomoc a začíná odpovědnost za vlastní rozhodnutí? Nerozumím tomu, kdybych byla na jejich místě, neváhala bych a hned si hledala brigádu nebo lépe placenou práci.
Když za měsíc k nám dorazili na poslední návštěvu, než se narodí jejich holčička, dorazili mě. „Uděláš mi kafíčko, švagrová?“ zeptal se švagr. „Neboj, už jsem postavila vodu na kafe,“ odpověděla jsem. „Ty mi chceš dát rozpustnou? Tak tu jako fakt nechci! Takový blafy nehodlám pít. No nic, radši si dám teda vodu, když nemáte kvalitní kafe.“ Manžel se na mě díval s otevřenou pusou, fakt si tohle dovolil říct?
To jim opravdu není hanba? Nejdřív škemrají o pomoc, pak utrácí za zbytečné věci a nakonec ještě ohrnují nos nad tím, co jim nabízíme. To už není jen o tom drahém kávovaru. Je to o tom, jak si někteří lidé neváží pomoci, kterou dostávají.
A víte, jak dopadli s bydlením? Oběhali si úřady, dostali příspěvek na bydlení, takže si už nemusí lámat hlavu s tím, co udělat proto, aby se měli lépe. Vím, že spoustě lidí tahle pomoc opravdu pomůže, ale v tomhle případě jde jen o to, že je švagr líný udělat něco pro sebe a svou rodinu. Hlavně, aby měl čas na kvalitní kafíčko na gauči.
