Článek
Tomáš, analytik okolo třicítky, se už dávno smířil s tím, že je v kolektivu plném žen takový neoficiální „chlap na všechno“. Opravoval tiskárny, nosil těžké balíky a byl technickým guru, kterého všichni milovali.
S klidnou rezignací se Tomáš zvedl a šel, protože věděl, že odpor je marný. Zkrátka, byl zvyklý na lecjaké výzvy. Jenže na to, co přineslo letošní léto, připravený nebyl.
Prázdniny proměnily jejich kancelář v dětské hřiště
Šéfka Eva, sama matka, to s klidem podporovala. „Je to normální, když ženy nemají hlídání,“ říkala a přehlížela přitom chaos, který se denně rozrůstal.
Kolegyně Mirka přivedla svou šestiletou dceru Klárku, která každých pět minut pištěla u okna. Eva vzala s sebou do práce své dvě děti a ty rovnou vyhlásily válku s dětmi kolegyň.
Co na tom, že po kanceláři létaly papírové vlaštovky a ozýval se křik. Tomáš se marně snažil soustředit. Jeho trpělivost došla, když mu na hlavu dopadl tenisový míček. Byl to moment, kdy mu došlo, že už dál nemůže.
Vstal a šel za šéfkou
„Evo,“ začal Tomáš klidným, ale pevným hlasem. „Já vím, že je hezké, když sem berou matky děti, ale já už se nemůžu soustředit. Je tu hluk. Nemohlo by se to řešit nějak jinak? Co takhle najmout do vedlejší místnosti chůvu, která by se o ně starala? Dalo by se to zaúčtovat jako benefit, který by byl skvělý pro zaměstnance i pro firmu. Všichni bychom měli klid na práci a vy byste z toho měla klidnou hlavu. Já bych mohl pracovat a ne okřikovat haranty, kteří na mě házejí vlaštovky, míč nebo řvou jako paviáni.“
Šéfka se na něj nejprve usmívala, ale s každým dalším slovem její úsměv mizel. „Tomáši, tvůj postoj se mi absolutně nelíbí,“ řekla rázně.„Tohle bys jako otec z pusy nevypustil. Děti tu nejsou ten problém. Problém jsou jen netolerantní lidé, jako jsi ty. Žádnou chůvu platit nebudu. Děti jsou součástí života a pokud to nedokážeš akceptovat, je to tvůj problém, ne náš.“
Tomáš rezignovaně pokrčil rameny a odešel. Věděl, že už je to marné. Sedl si ke svému stolu a začal psát výpověď.
Jestli se nic nezmění, koncem prázdnin bude nezaměstnaný. Ale s pocitem, že pro svůj klid udělal maximum. Až bude chtít v životě chaos, udělá si vlastní děti, ale nebude tím obtěžovat jiné lidi a kolegy v práci.
Co myslíte, má Tomáš právo na klid, nebo by měl být tolerantnější? Jak byste to řešili vy?
