Článek
Byli jsme na výletě s přáteli, když jsem ho spatřila. Známého kuchaře, jak se klidně prochází okolo zámku se svou rodinou. Moje první myšlenka? Radost z náhodného setkání. Druhá myšlenka? Šok z toho, co následovalo.
Náhodné setkání netěšilo jen nás
Dotyčný se procházel s rodinou po zámecké zahradě, vypadal mnohem sympatičtěji než v televizi. Jen jsem se ohlédla a vidím, jak za ním běží přátelé s mobilem a už z dálky na něj něco pokřikují. „Můžeme si s vámi udělat fotku?“ Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek.
To jako vážně? Vždyť nejsme na jeho akci, kde bych to pochopila, jsme na výletě, on je na výletě. Jeho žena se na mě podívala pohledem, který jsem doufala, že nikdy neuvidím - unavený, rezignovaný, možná i trochu naštvaný. On sám se jen usmál, jak to slavní lidé umí, ale v očích měl cosi, co vypadalo jako „už zase…“
Reakce přátel mě zarazila
Když jsme odcházeli, vyjádřila jsem svůj nepokoj. Odpověď mě šokovala: „Prosím tě, je slavnej, na tohle je zvyklý. Je prostě veřejnej majetek, ať chce, nebo ne. Stejně ho někdo bude otravovat, tak proč ne my?“ Hlavně, že ukořistili další fotku slavné osoby.
Zastavila jsem se. Veřejný majetek? Takže protože se rozhodl sdílet svůj talent se světem, automaticky ztratil právo na klid o víkendu s rodinou? Protože je známý, můžeme ho rušit kdykoli a kdekoli? A navíc s tou logikou „někdo jiný ho bude otravovat, tak proč ne my“, jako by to byla nějaká omluva místo důvodu k zamyšlení.
Byla jsem frustrovaná. Nenaštval mě ten kuchař, ten byl skvělý. Zarazila mě představa, že se slávou mizí i základní lidské právo na soukromí. I když byl zdvořilý a fotku si udělal, co to s ním asi dělalo vnitřně? Kolikrát denně se tohle stává?
Kde končí obdiv a začíná obtěžování
Žijeme v době, kdy je fotka pro Instagram často důležitější než respekt k druhému člověku. Slavní lidé se stávají trofejemi pro naše sociální sítě místo lidských bytostí s potřebou soukromí.
Být veřejnou osobou neznamená být veřejným majetkem. Znamená to snad, že když někdo dosáhne určité úrovně známosti, přestává být člověkem s potřebou klidu a normálního života? Je rozdíl mezi oficiální akcí, kde slavní lidé počítají s fanoušky, a náhodným setkáním v přírodě.
Třeba jsem vadná
Jestli bych měla být jako ostatní, vytáhnout telefon a jít si pro svou trofej. Ale není to o tom, jestli jsem mimo, ale o tom, jak vnímáme hranice slušnosti.
Takže se ptám vás: Kde vidíte vy tu hranici? Je opravdu sláva automatické povolení k obtěžování? Nebo bychom měli začít přemýšlet o tom, že i slavní lidé jsou především lidé s právem na klid a soukromí?
Mýlila jsem se? Určitě ne.
