Článek
Pavlína byla vždy považována za přirozeně krásnou dívku. Často slýchala, že by se klidně mohla živit modelingem. Když ale nastoupila na střední školu, začaly se objevovat komentáře, které ji znepokojovaly.
„Ty jsi taková… přirozená,“ řekla jí jednou spolužačka Tereza s pohledem, který naznačoval, že to není kompliment. „Nemáš ani piercing, ani barevné vlasy, ani pořádný make-up. A ty ruce máš až moc hubené. Vypadáš spíš zanedbaně.“
Pavlína se snažila úsměvem zakrýt, jak moc ji ta slova zasáhla. Nikdy předtím nepovažovala svůj vzhled za nedostatečný. Doma před zrcadlem v koupelně prohlížela svůj obličej ze všech úhlů. Skutečně vypadala zle? Chtělo se jí brečet.
„Mami,“ zašeptala ten večer, když seděly u televize, „mohla bych si nechat upravit obočí? Holky ve škole říkají, že ho mám příliš husté.“
Matka ji chvíli zkoumavě pozorovala. „Pokud si to opravdu přeješ, broučku. Ale mně se tvoje obočí líbí takové, jaké je. Je výrazné, jako měla tvoje babička.“
O týden později seděla Pavlína v křesle u kosmetičky. Pocit, když jí profesionálka tvarovala obočí, byl zvláštní. Trochu bolestivý, ale současně uspokojující. Když práci dokončila, Pavlína se na sebe dívala v zrcadle a viděla někoho trochu jiného. Někoho, kdo bude zapadat v kolektivu. Její obočí vypadalo úplně stejně jako obočí ostatních holek ze třídy.
„Ty si nějak prokoukla! Vypadáš skvěle,“ poznamenala Tereza další den ve škole. „Měla by sis nechat udělat i řasy. Znám dobré místo.“
A tak začala Pavlínina cesta. Nejprve řasy, pak výplně rtů. Sledovala influencerky na Instagramu, které propagovaly různé zákroky jako cestu k dokonalosti. „Jen drobná úprava,“ říkaly vždy. „Přirozený vzhled, pouze vylepšený.“
Instagram se stal jejím zrcadlem i měřítkem krásy. Hodiny procházela profily žen s dokonalými rysy, plnými rty a vystouplými lícními kostmi. Začala věřit, že krása má jen jednu správnou podobu. Tu, kterou viděla na obrazovce svého telefonu.
Ve dvaceti letech už měla za sebou výplně rtů, botox v čele, úpravu nosu pomocí výplní a další zákroky. Její Instagram byl plný selfie, na kterých vypadala dokonale. Lidé jí psali komplimenty, žádali o rady ohledně procedur. Měla pocit, že konečně našla své místo ve světě. Byla jednou z těch „dokonalých“.
Jenže v noci, když odložila telefon a vyčistila si pleť od nánosu líčidel, často hleděla do zrcadla a měla pocit, že se dívá na cizince. Kde byla ta dívka s výraznýma očima a upřímným úsměvem? Ta, která měla krásné dolíčky ve tváři.
„Potřebuješ refresh holka,“ řekl jí její oblíbený estetický lékař při další návštěvě. „Výplně se vstřebávají, je čas na další dávku. A co tvoje čelo? Nechtěla bys přidat trochu víc botoxu?“
Pavlína souhlasila, jako vždy. Ale když lékař aplikoval injekce, všimla si na stěně zarámované fotografie. Byl to on sám před mnoha lety s rodinou na dovolené. Byli šťastní, opálení, s vějířky vrásek od smíchu kolem očí. Skuteční.
Ten večer procházela staré fotky na svém počítači. Našla jednu z doby, kdy jí bylo patnáct, krátce před první návštěvou kosmetičky. Dívka na fotce měla husté obočí a tenké rty, ale její úsměv byl zářivý a oči plné života.
Postupně začala omezovat návštěvy kliniky. Nebyl to snadný proces. Když výplně začaly mizet, cítila se nejistě, zranitelně. Lidé si všimli změny a ptali se, jestli je v pořádku. Ale s každým měsícem se víc poznávala v zrcadle.
„Vypadáš jinak,“ řekla jí jednou Tereza, když se po letech setkaly v kavárně.
„Jsem jiná,“ odpověděla Pavlína. „Jsem zase sama sebou.“
Proces návratu k sobě samé byl pomalý. Někdy i bolestivý. Karolína se učila vidět krásu v nedokonalostech, v asymetrii, v jedinečnosti. Učila se ignorovat komentáře i filtry. Hledat hodnotu v autenticitě. Některé věci už vzít zpět nešlo. Brala to ale jako připomínku, aby už nikdy nešla proti sobě.
