Článek
Když se Daniela někdo zeptá na spoření na důchod, udělá to, co dělá vždycky. Cynicky se usměje, lehce pokrčí rameny a suše prohodí: „Na co, toho se nemám šanci dožít.“ A není to jen tak řečené pro efekt. Daniel to myslí vážně a jeho okolí přemýšlí stejně.
Ve třiatřiceti už totiž Daniel dávno pochopil, co jeho starší kolegové, rodiče a známí možná ještě nechtějí vidět, že systém, ve kterém vyrostli, prostě nefunguje pro jeho generaci. A možná už ani pro tu jejich.
Důchodový věk bude jen pro vyvolené
Daniel sleduje, jak se důchodový věk pro jeho generaci postupně posouvá směrem k sedmdesátce, možná i výš. „Krásné,“ říká si při čtení dalšího návrhu důchodové reformy. „Až mi bude sedmdesát, budu možná ještě čekat na další posun na pětasedmdesát. Nebo na osmdesát. Kdo ví, co si naše milá vláda do té doby ještě vymyslí.“
Matematika je jednoduchá a krutá zároveň. Když Daniel sleduje muže ve svém okolí, říká si, že to ty nahoře vypočetli precizně. I jeho otec ve čtyřiapadesáti vypadá jako člověk, který už dávno překročil hranici toho, co by měl zvládnout. Strýc Míra zemřel v šedesáti na infarkt, rok před plánovaným důchodem. Soused Novák se dožil důchodu, ale užíval si ho pouhé tři roky, než ho doběhla rakovina.
„Statisticky vzato,“ uvažuje Daniel s hořkým humorem, „mám větší šanci vyhrát v loterii než se dožít důchodu ve zdraví, který si budu moct užít.“
Stejně se zasmál, když mu v bance navrhli hypotéku do sedmdesáti let. „Jasně,“ řekl si, „budu splácet hypotéku až do hrobu. Doslova.“ Ale protože Daniel není sobec, pojistil se na případ, že by dluh padl na někoho jiného po jeho smrti.
Generace vyždímaných citrónů
Daniel pozoruje lidi kolem padesátky a vidí vyždímané osoby. Celý život makali, vychovávali děti, dodržovali pravidla, šetřili, a teď vypadají jako trosky. Unavení, nemocní, psychicky zlomení.
„Podívej se na ně,“ říká si Daniel, když míjí skupinu svých starších kolegů na chodbě. „Padesát let a vypadají, jako by měli sedmdesát. A to ještě mají před sebou patnáct let této pekelné jízdy.“
Moderní doba totiž nepřináší jen možnosti, ale hlavně tlak. Neustálá dostupnost, tlak na výkon, flexibilita, která ve skutečnosti znamená, že jste stále v práci. Daniel se ptá: „Jak se má člověk dožít sedmdesáti v tomto tempu, když už ve čtyřiceti vypadá jako troska?“
Ekonomická realita bez růžových brýlí
Daniel není hloupý. Rozumí ekonomice natolik, aby věděl, že současný systém je neudržitelný. Inflace žere úspory rychleji, než je stihnete vytvořit. Nemovitosti jsou nedostupné, investice rizikové, a pokud se ekonomika sesype (což se děje pravidelně každých několik let), všechno, co jste si našetřili, může zmizet ze dne na den.
„Starší generace měla jistoty,“ říká Daniel. „Práci většinou na celý život, důchod, který měl smysl, byty za rozumné ceny. My máme nejisté smlouvy, krátkodobé zakázky a sliby politiků o důchodech, které se mění rychleji než módní trendy.“
A tak Daniel dospěl k jinému plánu.
Danielova filozofie: Žít teď, protože zítra nemusí přijít
Místo penzijního spoření na nejistou budoucnost se Daniel rozhodl investovat do přítomnosti. Cestuje, když může. Kupuje si kvalitní jídlo místo chlebíčků z automatu. Chodí na koncerty, do divadla, na výstavy. Pořídil si psa, kterého miluje víc než cokoliv jiného.
„Na důchod to moc nevypadá,“ povzdechne si. „Ale snad si do té doby užiju dost na to, aby to stálo za to.“
Je to cynické? Možná. Realistické? Rozhodně. Daniel prostě odmítá obětovat téměř čtyřicet let života pro možnost třech let důchodu, pokud se ho vůbec dožije.
Starší generace tomu nerozumí
Daniel často slýchá rady od lidí nad padesát: „Měl bys šetřit. Měl bys plánovat. Měl bys být zodpovědný.“ Jen pokyvuje hlavou a usmívá se. Jak ale vysvětlit někomu, kdo žil v úplně jiné době, že jejich pravidla už dnes neplatí?
„Pro vás to možná fungovalo,“ říká si v duchu. „Ale vy jste žili v jiném světě. My máme sice svobodu, ale klidné stáří je pro nás spíš sen než jistota.“
Otázka na závěr
Možná si teď říkáte, že Daniel je jen další zmatenej mladík, který nechápe, jak svět funguje. Možná si myslíte, že kdyby byl zodpovědnější, disciplinovanější, chytřejší, všechno by se vyřešilo.
Ale co když má Daniel pravdu? Co když jeho cynismus není projevem nezralosti, ale naopak krutě realistickým pohledem na budoucnost, kterou mu současný systém nabízí?
Co když je jeho rozhodnutí žít teď místo spoření na nejistou budoucnost vlastně tou nejrozumnější volbou, kterou může ve své situaci udělat?
A co když je čas přestat mladým lidem radit podle pravidel světa, který už neexistuje, a začít si přiznat, že možná žijeme v době, kdy tradiční životní strategie prostě nefungují?
Daniel na tyto otázky odpověď zná. Možná je čas, abyste si na ně odpověděli i vy.
