Článek
Dneska jsem nevědomky vstoupila do území, které by mělo být označeno výstražnými páskami. Byl běžný všední den, až na jednu drobnost. Zítra je státní svátek a obchody budou zavřené. Celých. Čtyřiadvacet. Hodin.
Parkoviště hrůzy
Už při příjezdu k supermarketu jsem tušila, že něco není v pořádku. Parkoviště připomínalo scénu z postapokalyptického filmu. Řidiči kroužili jak supi, číhajíce na sebemenší mezeru mezi auty. Dvě starší dámy se téměř pohádaly o poslední nákupní vozík a já na to zírala s otevřenou pusou.
Supermarket: Každý za sebe!
Uvnitř supermarketu to vypadalo jako na výprodeji století. Lidé s košíky narvanými k prasknutí se prodírali uličkami, jako by se připravovali na minimálně měsíční karanténu. Nejvíce oblehané byly regály s trvanlivými potravinami a chladicí boxy.
„To si radši vezmu dvě balení, co kdyby náhodou,“ zaslechla jsem ženu, která nakládala do košíku toaletní papír, jako by měl být příští týden zrušen z prodeje.
Mladý pár vedle mě řešil existenciální problém: „Myslíš, že karton mléka stačí? Vždyť bude zavřeno celý den!“
Zatímco jsem se snažila manévrovat s nákupním košíkem mezi zuřivě nakupujícími, nemohla jsem si nevšimnout, že i já jsem dnes nakoupila víc, než jsem původně plánovala. Možná je ten nákupní amok nakažlivý.
Ale zeleninu jsem musela vzdát, v tomto úseku to byl boj o každou okurku, na to prostě nemám nervy.
Řeznictví: Gladiátorská aréna o poslední flákot hovězí
Moje cesta pokračovala do řeznictví. Bylo teprve odpoledne, ale pulty už zely prázdnotou. Paní za pultem vypadala, že by raději zdolávala Everest v žabkách, než aby musela poslouchat rozhořčené komentáře zákazníků.
„To je skandál! Jak mám teď uvařit svíčkovou pro celou rodinu? Vždyť zítra je ZAVŘENO!“ řval postarší pán, jako kdyby se blížil konec světa.
„A to si říkáte řeznictví? Vždyť je teprve před obědem a vy už nemáte ani kousek hovězího masa!“ přisadila si elegantní dáma přede mnou.
Prodavačka s křečovitým úsměvem odpovídala: „Je mi líto, už od rána je tu neobvyklý nápor.“
Proč se chováme jako šílenci?
Cestou domů jsem přemýšlela, co to s námi jeden zavřený den dělá. Vážně nepřežijeme 24 hodin bez možnosti nakoupit čerstvé maso nebo mléko? Nemáme doma vůbec žádné zásoby?
Co je na tom nejabsurdnější? Chodím nakupovat pravidelně ve stejný den. Normálně potkávám jen pár lidí, kteří se také vyhýbají víkendovému šílenství. Dnes jsme všichni vypadali jako účastníci survival show, kteří musí nasbírat zásoby před vysazením na opuštěném ostrově.
Možná je to evoluční pud, strach z nedostatku probouzející v nás zvíře připravující se na zimu. Nebo jen neschopnost plánovat. Jedno je jisté, den před svátkem se z běžných nakupujících stávají vyznavači hesla „vezmi, co pobereš“.
A vy? Patříte také mezi ty, kteří den před svátkem vyrážejí do obchodů s odhodláním přežít jediný den bez nákupů? Nebo jste jako já, nevinná oběť, která se jen shodou okolností ocitla ve špatný čas na špatném místě?
