Článek
Míša se nemohla se dočkat nového účesu. Když nastal den, kdy měla ke kadeřnici vyrazit, říkala si, že si radši vybere peníze pro případ, že by salon neměl terminál na placení. „Kolik si tak vybrat?“ říkala si. Nakonec vybrala 2500 Kč. „To by mělo stačit,“ řekla si v duchu.
Kadeřnice ji mile uvítala. Měla krásný salon, všude detaily a výzdoba, kterou by ona sama doma chtěla. Prostě nádhera. Užívala si umývání vlasů, stříhání i barvení. Hlavou jí letělo: „Proč už jsem si nešla udělat radost dřív?“ Po dvou hodinách byla jako vyměněná. Nový střih se jí líbil. Ofinu neměla snad od puberty, ale musela uznat, že to k ní šlo a byla nadšená.
Oblékla se a přistoupila k pultíku, aby zaplatila. Když kadeřnice vše sečetla, myslela si, že se přeslechla. „Prosím, asi jsem vás špatně slyšela. Kolik mám zaplatit?“ Kadeřnice odpověděla: „4800 Kč prosím, hotově nebo kartou?“
„Uf, tolik?“ říkala si Míša v duchu. Vyblekotala ze sebe potichu: „Kartou.“ Zaplatila a odešla. Tak tohle fakt nečekala. „Že já blbá se nezeptala na odhad ceny… teď už je pozdě. Má blbost.“ A už jí radost z krásného sestřihu velmi rychle přešla.
Žádné jídlo na donášku. Bude muset vařit, aby jí něco z té výplaty ve finále zůstalo pro strýčka příhodu. Od té doby se Míša vždy dívala i na ceník kadeřnic, a když ho nenašla, nejdříve se ptala, kolik to bude stát. Aby si přinesla hotovost, kterou jinak už moc nenosí.
Míša se vrátila domů a pohled do zrcadla jí připomněl, kolik peněz právě utratila. Posadila se ke kuchyňskému stolu a začala počítat. Tenhle měsíc bude muset opravdu šetřit. Z výplaty jí zbývalo ještě zaplatit nájem, elektřinu a plyn. Musela si přiznat, že nový účes značně provětrá její rozpočet.
Večer si Míša sedla k počítači a začala hledat recepty na levné a rychlé vaření. Musí nějak vykompenzovat svůj nečekaný výdaj. Zároveň si otevřela excelovskou tabulku a vytvořila si malý rozpočet na příští měsíc. Už nikdy nechce zažít ten pocit, když zjistí, že utratila dvojnásobek toho, co předpokládala.
Následující týden v práci sklízela Míša komplimenty na svůj nový účes. Kolegové obdivovali, jak jí to sluší, a ptali se, kde se tak krásně nechala ostříhat. Míša s úsměvem poděkovala, ale pokaždé připojila malou poznámku: „Ještě aby ne, stálo to majlant!“
Jedna z kolegyň, Petra, která pracovala ve firmě už několik let, si ji jednou odchytila o přestávce. „Víš, Míšo, všichni jsme si tím prošli. Člověk se musí naučit ptát se na ceny předem. Já jsem jednou zaplatila za kosmetiku částku, za kterou bych mohla jet na víkend k moři.“
Míša zjistila, že není sama, kdo naletěl na krásné prostředí a profesionální přístup bez předchozího zjištění cen. Přesto ji ta zkušenost změnila. Naučila se, že není ostuda zeptat se předem, kolik bude služba stát.
O tři měsíce později potřebovala Míša znovu navštívit kadeřnici. Ofina jí začala lézt do očí a konečky vlasů se třepily. Tentokrát si však dala záležet na výběru. Pročetla si recenze, ale hlavně si prostudovala ceníky různých kadeřnictví. Nakonec si vybrala salon, který měl průměrné ceny, ale stále dobré hodnocení.
Než se objednala, ještě zavolala a zeptala se na přibližnou cenu za ostříhání a úpravu barvy. Když přišla na řadu, měla v kabelce přesně tolik peněz, kolik jí bylo řečeno po telefonu. Žádné překvapení se nekonalo a Míša odcházela spokojená nejen s novým účesem, ale i s tím, že ji nezaskočila cena.
Ta drahá lekce jí přinesla cennou zkušenost. Dnes už Míša ví, že se musí vždy ptát na ceny služeb předem, aby si mohla naplánovat své výdaje. Naučila se vařit, díky tomu šetří ještě více peněz.
A když kamarádky obdivují její vlasy a ptají se na kontakt na kadeřnici, vždy jim nejdříve poradí: „Zavolej a zeptej se na cenu. Ať tě nepřekvapí jako tehdy mě.“
