Článek
Je mi dvaačtyřicet, jsem manažerka s pohádkovým platem, který se většině lidí zdá nemožný. Mám vlastní kancelář, koženou židli a především pocit, že jsem o několik pater výš než ti pode mnou.
Sto tisíc měsíčně bez zbytečné dřiny, a když přijdou kvartální prémie, klidně dalších padesát. Proč bych měla dřít za někoho, kdo nechápe, jak se věci mají? Ne, tohle není o práci, tohle je o moci, o viditelnosti a o tom, že já jsem tahoun téhle firmy. A ta si to uvědomuje a dává mi prostor.
Jaký je můj tým? Patnáct lidí, kteří makají za mizerný peníz. Ale koho to zajímá? Ty „jelita“ dole přece nemusí vědět, jaký balík se tu skutečně točí každý měsíc. Stačí, že drží hubu a krok. Makají tvrdě, díky tomu si můžu v klidu nakupovat během práce. Nikdo mě nehlídá! Vedení mě miluje, protože držím čísla, šetřím, a hlavně – nedělám vlny.
V práci vlastně nic moc nedělám. Občas svolám poradu, aby bylo vidět, že je řídím. Občas někoho seřvu. To je ale spíš divadlo pro ty, co si myslí, že manažerka má být pořád v pohybu. Ve skutečnosti mám spoustu času. A co s ním? Začala jsem psát.
Psaní o sobě, o svých názorech, o tom, jak všichni okolo nic nechápou a já jediná vidím skutečnou pravdu. Na blogerské platformě si říkám „Chytrá číča“. Zní to přesně tak, jak si představuju – chytrá, sebevědomá, trochu svůdná, trochu ironická.
Jsem prostě královna slova! Lidi mě buď milují, nebo nenávidí. A já mám ráda oba extrémy. Není nic lepšího než slyšet, jak někdo tleská mým slovům, zatímco jiný mi nadává. Protože já vím, že mám pravdu. A když někdo nesouhlasí, je to jeho problém.
Až do včerejška.
Šla jsem na večeři s chlapem, kterého bych zařadila do kategorie „vhodná trofej“. Vypadalo to, že má mozek i něco navíc. Klidný, inteligentní, vtipný. Už jsem si ho představovala jako svou oběť pro různé neřesti, obojek, bičík – prostě legrace. Jenže pak to přišlo.
„Nesnáším ženský, co si myslí, že jsou nejchytřejší pod sluncem. Jako ta autorka… Chytrá číča. To je fakt bizár. Holčička si spletla písmenka v tom jméně. Věřím tomu, že to je zamindrákovaná blbka, která nikdy nic nedokázala a žádnej chlap ji nechce.“
Zasmál se z plna hrdla, jako by říkal vtip, který znají všichni kromě mě. Cítila jsem, jak mi začíná stoupat krev do hlavy.
Vzala jsem sklenku vína, napila se, a než stihl pokračovat, chrstla jsem mu zbytek vína přímo do obličeje. Víno stékalo po jeho rtech, kapalo mu na košili a jeho překvapený výraz byl k nezaplacení.
„Tohle, drahoušku, bude článek, který mi vydělá na další auto!“ řekla jsem s úsměvem, který jsem cítila až v konečcích prstů. „A nenechám na tobě ani nit suchou.“
Rychle jsem odešla, hlava mi jela na plné obrátky, ale uvnitř jsem cítila příliv energie. Už vidím ten titulek! Tento moment mi dal přesně to, co jsem potřebovala. Byl to materiál na další článek, který mi vydělá balík.
Doma jsem si rovnou sedla ke svému počítači a začala psát. Věděla jsem, že tohle bude skvělý příběh! A že lidi budou dávat srdíčka jak zběsilý. Protože já nejsem jen manažerka s pohádkovým platem. Jsem také královna svého vlastního světa, který jsem si vybudovala a čtenáři ho milují.
Podobnost s autory na této platformě je čistě náhodná. Postava je fiktivní a příběh zcela nepřípustný. Natož pravdivý. Nebo se pletu?
