Článek
Ivča byla vždycky ta spolehlivá. Čtyři roky docházela do práce jako hodinky, nikdy neřekla ne, když bylo potřeba, a své úkoly plnila s pečlivostí, která kolegům často přišla až úzkostlivá. Práce to sice nebyla žádná sláva – plat průměrný, prostředí tak napůl, ale ona byla ráda, že má kde chodit a že může včas odcházet domů. Stabilita jí stačila.
O to víc ji překvapilo, když si ji šéf pozval do kanceláře. „Ivčo, sedni si,“ usmál se na ni. „Chtěl jsem ti říct, že si tvé práce moc vážíme. Jsi pečlivá, zodpovědná, na tebe se můžeme spolehnout.“
Ivča si v duchu povzdechla. Ano, je pečlivá. Ano, je zodpovědná. Ale co takhle ji za to někdy i odměnit? Místo toho dostávala jen pochvaly a stále více práce.
Šéf pokračoval, ale jeho tón se změnil. „Víš, máme problém s Dominikou. Seká jednu chybu za druhou a ta poslední je opravdu velký problém.“ Ivča poslouchala, kam to směřuje. Dominika byla známá svou nedbalostí, všichni o tom věděli, ale nikdo s tím nic nedělal.
„Udělala chybu na zakázce pro našeho nejdůležitějšího klienta,“ pokračoval šéf. „Škoda je značná a Dominika nemá pojistku. Firma to ze svého táhnout nemůže.“ Odmlčel se a pak to přišlo: „Ivčo, víme, že máš pojistku. Kdybys to vzala na sebe, strašně bys nám tím pomohla.“
Ivča zírala. Myslí to vážně? Má převzít zodpovědnost za cizí chybu jen proto, že je zodpovědná? Má zaplatit za něco, co neudělala, jen proto, že je pečlivá a má pojistku?
„Poslouchej, my na tebe netlačíme,“ dodal šéf rychle, když viděl její výraz. „Promysli si to do rána. Víš, že tě máme rádi a vážíme si tě.“
Jasně. Čas do rána. Jak štědré.
Celou cestu domů jí jelo v hlavě jediné: udělal by tohle někdo z firmy pro ni? Rozhodně ne. Kolikrát se jí něco stalo, kolikrát potřebovala pomoc, a vždycky ji v tom nechali vykoupat. Má být za tu špatnou? Nebo za naivní blbku, která udělá, co se jí řekne?
Večer si zavolala kamarádce z pojišťovny. „Podívej se,“ řekla jí, „kdybys na sebe vzala cizí škodu, hrozí i to, že ti pojištění vypovíme. Určitě se ti zkazí škodní průběh a to ti zavaří, až si budeš třeba měnit pojistku na auto či dům.“ To bylo poslední, co potřebovala slyšet.
Když ráno přišla do práce, šéf se usmál a rovnou ji ukazoval rukou směrem ke kanceláři. „No, jak ses rozhodla?“
„Přemýšlela jsem nad tím celý večer,“ řekla klidně. „A rozhodla jsem se, že to na sebe nevezmu.“
Úsměv ze šéfova obličeje zmizel. „Ale Ivčo…“
„Pojistku si dělám z vlastní vůle a platím ji ze svého,“ pokračovala. „A i když se mi tady něco stalo, nezažila jsem od kolegů ochotu, aby mi pomohli. Proč tedy já mám na sebe brát tak velkou škodu za někoho jiného?“
Šéf se zamračil. „Mysleli jsme, že jsi týmový hráč.“
„Jsem. Ale ne za každou cenu.“
Od toho dne se všechno změnilo. Dostávala nejhorší úkoly, neustále ji kontrolovali, kritizovali za sebemenší nedostatky. Kolegové k ní byli chladní – někteří možná věděli o tom, co se stalo, jiní jen cítili změnu atmosféry.
Ivča pochopila, že poctivost a zodpovědnost nejsou vždycky to hlavní. Spíš poslouchat, nechat se tlačit i do věcí, které jsou vám proti srsti.
Ale ona se nenechala zlomit, začala si aktivně hledat novou práci.
