Článek
Eva se unaveně opřela o pult samoobsluhy, když vyhlížela blížící se konec své ranní směny. Hodinky ukazovaly čtvrt na dvě, ale její pracovní den zdaleka nekončil. Po práci ji čekala ještě brigáda v kancelářské budově nedaleko, kde uklízela načerno až do půl šesté. Po kapsách měla jen pár drobných, musela si bokem vydělat na nájem a jídlo.
Život Evy se v posledních letech smrskl na nepřetržitý koloběh práce, starostí a strachu. S Jirkou se seznámila před osmi lety, když ještě pracoval jako údržbář. Byl vtipný, pozorný a děti ho milovaly. Jenže pak přišlo propuštění, neúspěšné hledání práce, a postupně i první láhve piva, které se měnily v celé přepravky. S každým měsícem na pracáku v něm rostla hořkost, kterou zaléval alkoholem a ventiloval na své rodině.
„Běž už domů,“ řekla jí kolegyně Jitka s pohledem plným soucitu. „Máš toho dnes za sebou dost. Dokončím to.“
Eva zavrtěla hlavou. „Díky, ale potřebuju každou korunu. Nájem se sám nezaplatí.“
V půl třetí už myla kancelářské prostory velké pojišťovny. Tato brigáda jí dávala peníze na ruku, které mohla okamžitě použít na jídlo nebo splátky dluhů. Zatímco vytírala podlahu, v hlavě si přehrávala možnosti. Rodiče by jí pomohli, ale odmítali mít cokoli společného s Jirkou.
„Ten chlap tě ničí,“ říkávala její matka. „Odejdi od něj, než bude pozdě.“ Jenže kam by šla se dvěma dětmi a psem? Za co by platila nový začátek? A co když se Jirka změní? Co když konečně najde práci, přestane pít a všechno bude jako dřív?
Byla téměř šestá večer, když Eva odemkla dveře jejich malého pronajatého bytu. V nose ji okamžitě udeřil pach alkoholu a cigaretového kouře. Jirka spal na gauči s pootevřenými ústy, kolem něj prázdné plechovky od piva. Děti už byly ze školy doma, hladové a čekající na večeři. Pes Alík se k ní přikolébal, vrtěl ocasem. Alespoň někdo měl radost, že ji vidí.
Následující týdny se nesly ve stejném duchu. Eva vstávala ve čtyři ráno, aby stihla směnu od šesti, pak spěchala na brigádu a domů se vracela až večer. Jirka trávil dny před televizí nebo v hospodě, kde pil na dluh. Když přišel domů, stačilo málo, aby vybuchl - nevyžehlené tričko, hlasitý smích dětí nebo studená večeře.
Jednoho dne se Eva zdržela na brigádě déle než obvykle. Její šéf v úklidové firmě jí dal mimořádnou odměnu za dobře odvedenou práci při čištění po firemní akci. Konečně mohla splatit část dluhu na elektřině a možná i koupit dětem něco na sebe. S pocitem drobného vítězství spěchala domů.
Když otevřela dveře bytu, věděla, že něco není v pořádku. Ticho bylo příliš husté, příliš napjaté. Děti seděly schoulené v rohu pokoje, vystrašené.
„Kde jsi byla?“ Jirkův hlas zněl klidně, což bylo vždy nejnebezpečnější.
„Na brigádě, říkala jsem ti to večer,“ odpověděla Eva a snažila se, aby její hlas nezněl ustrašeně.
„Je sedm večer a není uvařeno,“ řekl a pomalu vstal z gauče. „Děti jsou hladové. Já nemám ani jedno pivo.“
„Hned něco připravím a zajdu ti pak do večerky pro pivko,“ řekla rychle Eva a zamířila do kuchyně.
Nestihla ani otevřít lednici. První úder ji zasáhl do spánku a druhý do úst. Třetí a čtvrtý už necítila. Probrala se na podlaze, všude plno krve a několik zubů vyražených. Děti plakaly, Jirka už byl pryč.
O týden později seděla Eva v ordinaci zubaře, který kroutil hlavou nad tím, co z jejího chrupu zbylo. Bude potřebovat rozsáhlou rekonstrukci, nákladnou a bolestivou.
„Měla byste zvážit oznámení na policii,“ řekl jí tiše, když jí podával recept na léky proti bolesti.
Eva se jen smutně usmála, což s její zdevastovanou tváří působilo jako groteskní grimasa.
Cestou domů se zastavila v parku a dlouho seděla na lavičce. Myslela na děti, na Alíka, na život, který se jí rozpadá pod rukama. Vytáhla telefon, chtěla zavolat rodičům, ale pak ho zase schovala. Ne, ještě ne. Jirka slíbil, že už to nikdy neudělá.
„Byl to jen okamžik frustrace,“ říkal Jirka. Příští týden má pohovor, možná konečně práci dostane. A pak bude všechno jako dřív. Musí to vydržet. Kvůli dětem. Ještě chvíli. Jen do příštího měsíce. Měla jsem uvařit den předem, a nestalo by se to.
Zvedla se a šla. Domů. Tam, kde ji čekalo ticho a napětí. A přesto v sobě nesla jiskřičku naděje, že to jednou skončí.
