Článek
Když začala máma ztrácet sílu, říkal jsem si, že to zvládneme společně. Že se sejdeme jako rodina, jako sourozenci, a postaráme se o ni. Vždyť nám dala všechno – dětství, zázemí, jídlo na stole. Jenže realita je jiná. Zatímco já jsem doma, přebaluju, krmím a hledám sociální pracovnice, mí sourozenci se vypařili jako pára nad hrncem.
Už mi měsíc nezvedli telefon
Je mi 63, mám artrózu, vysoký tlak a místo zaslouženého klidu běhám po doktorech, vařím dietní jídla a hledám, kdo nám pomůže. Ale nikdo moc nechce. Ani stát, ani vlastní rodina.
Nezájem v přímém přenosu
Můj bratr mi před časem řekl: „Hele, já bych to psychicky nedal.“ A sestra? Ta odpověděla jen „Já mám děti, nemůžu se o ni starat.“ Jasně, děti. Já mám zase mámu, která se už sama ani neposadí. Která mě nepoznává, ale když mě zahlédne, usměje se jako dítě. Někdy brečí. Jindy jen mlčí a dívá se, jak jí utírám bradu.
A pak se kouknu na telefon, jestli někdo zavolal. Nezavolal.
Žádná pomoc, žádné dědictví
Víte, co je nejhorší? Když víte, že kdyby tu byl dům, peníze nebo chalupa, tak by najednou pomoc nechyběla. Ale máma nemá co odkázat. Jen své tělo, které už pomalu vypovídá službu. A mne – nejstaršího syna, který „to dá“, protože musí.
Už nemám sílu říkat jim: „Přijďte aspoň na hodinu.“ Už se ani nezlobím. Jen mě to bolí. A štve. Jsme přece rodina. Nebo jsme byli?
Kolik takových lidí je?
Vím, že nejsem jediný. Spousta lidí kolem šedesátky zůstává s péčí o rodiče úplně sama. Jedni nemají čas, druzí peníze, třetí jen chuť se z toho vyvléct. A zbyde jeden, který to „má nejblíž“. Ten, kdo byl vždycky hodnej. Ten, kdo nikdy neřekl ne.
A takhle to dopadá.
Tenhle přístup si nikdo nezaslouží
Máma neudělala nic špatného. Jen zestárla. A najednou je přítěž. Dítě, které kdysi kojila, jí dnes nepošle ani SMS. A já? Já to dělám dál. Ne z povinnosti, ale protože se takhle přece rodina nechová. I když se ta moje tak chová.
Možná si to přečte někdo, kdo doma taky zůstává sám. Kdo večer drží mámě ruku a ráno se ptá, jestli bude ještě schopná sníst rohlík. Kdo má sourozence, co se na to „nemůžou dívat“. Ať ví, že v tom není sám.
A jestli to čte někdo, kdo na rodiče zapomněl? Zavolejte jim. Ne proto, že musíte. Ale protože jednoho dne bude pozdě. A nejvíc vás bude bolet právě to ticho, které jste dneska způsobili.
