Článek
Jsou lidé, v jejichž životech by se dali číst pohnutá minulá století, aniž by to dávali na první pohled znát. Nevyhledávají záři reflektorů ani pompézní tituly, proplouvají svým osudem jako v proudu řeky a nikdy neztratili svojí pravou tvář, i když jim zrovna politický režim nedovolil pořádně se nadechnout. František Hromada patří přesně k těm osobnostem, které zanechaly neodstranitelnou stopu nejen v kulturním životě západních Čech, ale i v samotné duši krajiny Slavkovského lesa. Režisér, herec i dlouholetý ředitel chebského divadla je zároveň člověkem s hlubokým citem pro živou přírodu.
Dětství v plamenech války a hořkost padesátých let
František Hromada se narodil 6. prosince 1941 v Praze – v pohnuté době, kdy zuřila druhá světová válka. Jako malý chlapec zažil v únoru 1945 dramatické okamžiky během spojeneckého bombardování a na samém konci války přišla rodina o byt na Pankráci, když jejich dům rozstřílela německá vojska při bojích o barikády.
Nový domov našli v září 1945 v Mariánských Lázních, kde jeho dědeček Karel Klečka provozoval penzion Excelsior. Dědeček byl výraznou osobností – vlastenec, příznivec T. G. Masaryka a truhlář, který v kraji zapustil hluboké kořeny. Klidné období však netrvalo dlouho. Po komunistickém převratu a dědečkově smrti v roce 1951 režim penzion zestátnil a rodinu vystěhoval do skromného příbytku bez tekoucí vody.
Krátce nato zasáhla rodinu další těžká rána. Františkův otec byl odsouzen k téměř tříletému trestu vězení. Jeho jediným „proviněním“ bylo, že v kraslické hospodě ukázal přátelům zapomenutý výtisk časopisu Dikobraz s karikaturou Klementa Gottwalda. Prošel si věznicemi v Kraslicích, na Mariánské u Jáchymova i na plzeňských Borech. Mrazivou absurditu totality tak František poznal už v raném mládí.
„Můj táta si jednou koupil Dikobraz. Ukázal ho chlapům v hospodě a šel za to na tři roky do vězení. Já kvůli tomu nemohl studovat. Na vojně jsem se dostal ke kamarádům, kteří dělali divadlo. Přihlásil jsem se na JAMU a u divadla zůstal.“
Od Karibské krize až po vzdor proti Antichartě
Přestože František původně vystudoval lesnickou školu v Abertamech, osud ho vedl jinou cestou. Během vojenské služby v brněnských Židenicích prožil v roce 1962 dramatické manévry během Karibské krize, kdy svět stál jen krok od jaderného konfliktu. Jako radista v lesích u Brd hlásil souřadnice a poslouchal velitele hovořící o nevyhnutelných ztrátách.
Po vojně vystudoval režii na brněnské JAMU a vstoupil tak do divadelního světa. I když doba pro divadlo byla velmi nepříznivá, nikdy neustoupil od svých životních priorit. A tak když v roce 1977 během angažmá v plzeňské operetě odmítl podepsat Antichartu a záměrně minul podpisové stoly, následoval nekompromisní vyhazov.
Azyl a svůj druhý domov našel v Západočeském divadle v Chebu. Divadlo na periferii bylo paradoxně svobodnější než pražské scény – pod vedením osvícených ředitelů zde tvořili lidé jako Jan Grossman, Evald Schorm, Luboš Pistorius či Vlasta Chramostová.
Revue Astoria a stopka od cenzury
Divadelní život však nebyl jen o potlesku na otevřené scéně. Nad každým textem se vznášel stín cenzury a okresních schvalovacích komisí. Jedním z nejbolestivějších okamžiků byla podle jeho slov práce na hře Astoria (původní název Revue Astoria).
Text, který v sobě nesl silný metaforický náboj o svobodě, lidské důstojnosti a iluzích, byl pro tehdejší mocnáře jako rudý hadr před očima. Přestože byl soubor připraven a inscenace měla obrovský potenciál, komise hru opakovaně odsouvaly, vyžadovaly škrty a hledaly v textu „protistátní iluze“.
František Hromada ve svých pamětech reflektuje toto období bez zášti, ale s mrazivou přesností. Ukazuje, jaká obrovská energie se musela vynaložit ne na samotné umění, ale na neustálý manévrovací boj s úřednickým šimlem a ideologickým dogmatismem.
V roce 1989 se František Hromada stal jedním ze spoluzakladatelů Občanského fóra v Chebu a po revoluci v letech 1991–1999 působil jako ředitel chebské scény.
Moudrost pomologa a pokora ke krajině
I přes desetiletí strávená mezi divadelními kulisami a texty klasiků zůstal František Hromada neoddělitelně spjat s přírodou. Jeho vztah není povrchní zálibou, ale vnitřní životní filozofií, kterou výstižně shrnuje jeho osobní krédo: přírodě se neporoučí, přírodě se naslouchá a pečuje se o ni s láskou.
S obrovským citem se věnuje pomologii a zachování přírodního dědictví Slavkovského lesa. Srdce tohoto neúnavného opatrovníka bije pro staré ovocné odrůdy, památné jabloně a vzácné lokální druhy – například pro starobylou zelenou švestku, která k tomuto kraji neodmyslitelně patří. Článek o zelené švestce Péče o stromy a květenu v jeho podání představuje tichý rozhovor s krajinou a způsob, jak jí uchovat pro další generace.
Pro každého, kdo miluje Slavkovský les a snaží se chránit jeho historii, je pan František Hromada osobností Císařského lesa. Je nám nesmírnou ctí a hrdostí, že nás František Hromada nazývá svými přáteli.
Ukazuje nám totiž, jak vypadají skuteční hrdinové našeho regionu. Nenosí brnění a nehledají záři reflektorů. Jsou to skromní lidé, kteří dokázali s čistým štítem projít těžkými zkouškami 20. století, neztratili lidskost a hlavně nám všem předávají to nejdůležitější: nedávnou historii, kterou my sami už nemůžeme prožít a lásku a ůctu k místu, kde jsme doma.
Více informací o panu Hromadovi a také kde můžete objevovat další příběhy, historii a přírodní bohatství našeho kraje na oficiálních stránkách Institut Císařského lesa.
Autor: Kristýna Šťastná
Zdroj: Článek vychází z osobních rozhovorů, vzpomínek a vyprávění z přátelských setkání s panem Františkem Hromadou, doplněných o historické archivy.
