Článek
Strhující příběh, v němž se protíná zapomenuté odborné dílo z roku 1848, pohnuté osudy 20. století a pátrání po unikátním stromu, který přežil generace na Mariánskolázeňsku.
Detektivové ovocného světa: Kdo je to vlastně pomolog?
Když se řekne ovocnář, většína lidí si představí pěstitele, který pečuje o sad, prořezává koruny a ve správný čas sklízí úrodu. Pomologie je však něčím víc — je to věda, historie a detektivní práce v jednom. Název sám pochází z latinského poma (ovoce) a řeckého logos (slovo či věda).
Pomolog není pouhý pěstitel. Je to znalec a badatel, který dokáže podle tvaru stopky, barvy slupky, rýhy na pecce nebo mikrostruktury listu přesně identifikovat konkrétní odrůdu. V krajině pátrá po starých, zapomenutých stromech, mapuje historické aleje, zachraňuje odrůdový genofond před definitivním zánikem a vrací zapomenutému ovoci jeho jméno a příběh.
Otužilé odrůdy
Slavkovský (historicky Císařský) les byl vždy drsným podhorským regionem. Vyšší nadmořská výška, kratší vegetační doba, vyšší úhrn srážek a chladnější podnebí znamenaly, že se zde nedařilo všemu. Běžné teplomilné odrůdy jablek či švestek z úrodných nížin Polabí nebo Jižní Moravy ve zdejších podmínkách trpěly a nedozrávaly.
Místní obyvatelé tak byli po staletí odkázáni na extrémně odolné, krajové odrůdy. Z jabloní v regionu historicky zdomácněly otužilé typy jako ‚Panenské české‘, ‚Strýmka‘, ‚Kožená reneta‘ nebo ‚Smiřické vzácné‘ — stromy, které dokázaly čelit větrům i chladným jarním mrazíkům.
U slivoní a švestek byla situace ještě specifičtější: lidé na vesnicích spoléhali na spontánní křížence a staré lokální typy, které se dokázaly samy obnovovat kořenovými odkopky bez nutnosti složitého roubování a přinášely úrodu i v letech, kdy jiné stromy pomrzly.
O ušlechtilém umění štěpařském pana Pixy (1848)
Když v roce 1848 pražský štěpař, vlastenec, kněz a vážený český pomolog František Pixa vydal své životní dílo „Klíč štěpařský, čili nawedení k štěpowání owocných stromů a popis nejznamenitějších druhů owocních w Čechách“, nevytvořil pouze odbornou příručku. Stvořil pomník českému ovocnářství, psaný půvabným, jadrným jazykem devatenáctého století, kde se stromy „wesele wznášejí“, jablka „necwrknou“ a v dobré půdě nesou „aurodu přehojnou“.
Vážnost a noblesu celému spisu dodává fakt, že František Pixa své dílo věnoval samotnému knížeti ze Schwarzenbergu.
Věnovací strana (dedikace) knihy knížeti Karlu Filipovi ze Schwarzenbergu
Štěpařství v té době nebylo pouhou obživou, ale vznešeným posláním a řemeslem, které vyžadovalo trpělivost, pozorování a hluboký respekt k přírodě.
Pixa si velmi dobře všímal odrůd, které vynikaly odolností v podhorských oblastech. Ve své knize, i když velice krátce, zachytil odrůdu, která na dlouhá desetiletí zmizela z dohledu odborné veřejnosti:
„3. Zelená šwestka, grüne Zwetschke. (u prostřed Zář.)
Stopka sedí jen powrchu. Šwestka tato má podobu šwestky obyčejné, welký žlábek, kůži trochu nakyslau, bledě žluto-zelenau, časem trochu čerweněkropenatau s bílým náletem. Maso má zelené, jemné, welmi šťáwnate, sladké a welmi příjemné. Strom jest hodně wysoký, aurodný, a spokoji se s každým stanowištěm.“
Historický popis z roku 1848: Detailní zápis odrůdy „Zelená šwestka“
Pixa přesně popsal odrůdu, která nebyla klasickou kulatou renklódou, ale měla oválný tvar švestky, zelenavou slupku a mimořádnou skromnost na podmínky stanoviště.
Příběh této zelené švestky je fascinující svou kronikářskou mezerou. Po Pixově zápisu z roku 1848 se nad touto odrůdou v odborné literatuře na více než 160 let uzavřela voda.
Ovocnáři a komerční školky o ni ztratili zájem — dužnina se špatně odlučovala od pecky, plody neměly atraktivní tmavou barvu a vysoký vzrůst stromů s množstvím odkopků se nehodil do moderních intenzivních sadů. Odrůda tak přežívala výhradně v utajení, předávána z generace na generaci mezi venkovskými hospodáři na Mariánskolázeňsku.
Teprve v roce 2013 narazil uznávaný český pomolog Ing. Václav Tetera, CSc., společně s Janou Rolkovou v Martinově a Holubíně u Mariánských Lázní v soukromých zahradách pana Hromady na vzrostlý strom, který neodpovídal žádným běžným tabulkám. Tetera odrůdu podrobně zdokumentoval a vyslovil hypotézu, že jde o vzácný, starý spontánní kříženec slívy a švestky.
Další léta plynula a o martinovské zelené švestce se opět přestalo mluvit. Příběh martinovského stromu je nedílně spjat s osobností jeho opatrovníka. Pan František Hromada (nar. 1941), o tento unikátní strom s láskou pečuje a nosí v paměti osudy, které by samy o sobě vydaly na strhující román:
· Jako malý kluk zažil v roce 1945 bombardování Prahy, načež se s rodinou přestěhoval do Mariánských Lázní.
· Na počátku 50. let úřady zavřely jeho otce téměř na tři roky do vězení jen za to, že v hospodě ukázal výtisk časopisu Dikobraz s karikaturou Klementa Gottwalda.
· Během základní vojenské služby v roce 1962 prožil v lesích u Brna napjaté dny Karibské krize jako radista, který pod obrovským stresem po probdělých nocích slyšel „ptáky zpívat morseovku“.
· Svůj profesní život spojil s uměním — působil jako herec i dlouholetý ředitel Západočeského divadla v Chebu. V Plzni v roce 1977 prokázal pevný charakter, když odmítl podepsat Antichartu.
Anatomie botanického pokladu: Jak martinovská švestka vypadá pod lupou pomologa?
Díky detailnímu zkoumání v terénu i záznamům pana Tetery, dnes známe přesné botanické vlastnosti tohoto unikátního stromu:
· Strom a pěstování: Vytváří vysoké, silné stromy, které se v krajině ochotně množí kořenovými odkopky. Je extrémně nenáročný na stanoviště a na skládce po sklizni vykazuje obdivuhodnou odolnost proti hnilobě.
· Plod a rozměry: Plody jsou středně velké (výška kolem 35–40 mm, šířka cca 33 mm a hmotnost 20–23 g). Mají typicky široce oválný až široce eliptický tvar, mírně zploštělý, s mělkou jizvou dělící plod na dvě nestejné poloviny.
· Slupka a barva: Tenká, ale pevná slupka má v mládí brčálově zelenou barvu, která při plném dozrání na přelomu srpna a září přechází do jemně nažloutle zeleného odstínu s bílým ojíněním a drobnými bílými průduchy.
· Dužnina a chuť: Pevná, jemná, žlutozelená dužnina je protkaná světlejšími cévami. V plné zralosti vyniká šťavnatostí a výbornou sladkokyselou chutí s renklódovým nádechem. Dužnina pevně drží na pecce, což byl hlavní důvod, proč ji moderní velkovýroba v minulosti opustila.
Zajímavost z terénu: Když pomolog Ing. Tetera v roce 2013 poprvé popisoval vzorek z Martinova, plody byly podtržené o pár týdnů dříve kvůli přepravě do Bílých Karpat, což mírně zkreslilo původní chuťový popis. Pan Hromada však potvrzuje, že při plném dozrání přímo na stromě v Martinově plody přesně odpovídají Pixovu zápisu z roku 1848 jsou sladké, šťavnaté a chuťově vynikající!
Hledači z Institutu a terénní mise v Martinově
Po Františku Pixovi (1848) a Václavu Teterovi (2013) přichází třetí okamžik, kdy se tento strom opět dostává do záře reflektorů.
My z Institutu Císařského lesa (2026) jsme se vydali přímo do Martinova a Holubína, abychom tento unikátní strom osobně zdokumentovali. Setkání s panem Hromadou - člověkem s hlubokým přehledem, životní moudrostí a vřelým vztahem k regionu - bylo pro náš tým stejně inspirativní jako rozhovory s naším drahým přítelem a historikem Luďkem Jašou.
Společně s panem Hromadou jsme zkoumali přímo pod korunou stromu jeho větve, charakteristický tvar listů i samotné plody. Měření ukázalo přesně to, co udávají historické záznamy: krásný, zdravý, 3,5 cm velký oválný plod se zelenou slupkou a silnou stopkou.
Během našeho setkání jsme panu Hromadovi položili otázku: Zda je pro aktivní zásah člověka do přírody, nebo zda zastává názor, že by se příroda měla nechat úplně navolno, aby si dělala, co chce.
Pan Hromada nám odpověděl myšlenkou, která v sobě nese hlubokou pravdu a lidskost:
Pan František Hromada ukazující na unikátní strom zelené švestky.
„Člověk, který poslouchá přírodu, ten jí může pomáhat.“
František Hromada
S tímto citátem se jako Institut Císařského lesa plně ztotožňujeme. Přesně o tom totiž staré odrůdy i historické stromy v naší krajině jsou. Není to o hrubém znásilňování přírody ani o jejím lhostejném opuštění, ale o pozorném naslouchání a jemné péči, díky které udržíme paměť krajiny i pro další generace.
Tento unikátní vysokokmen, který přečkal století geopolitických změn, vysídlení i proměny krajiny Slavkovského lesa, je živoucím důkazem přírodní síly.
Výzva pro čtenáře a pamětníky: Pomozte nám najít další stromy!
Rozhlédněte se po svých zahradách, starých mezích a alejích na Mariánskolázeňsku i v širším okolí Slavkovského lesa.
Máte na svém pozemku nebo v sousedství starý, vysoký strom se zelenými až žlutozelenými oválnými švestkami, které dozrávají na přelomu srpna a září, dužnina drží na pecce a strom tvoří bohaté kořenové odkopky?
Pokud ano, dejte nám vědět! Pomůžete nám zmapovat, zda tato vzácná historická odrůda nepřežívá i na dalších zapomenutých místech našeho regionu. Vaše postřehy, tipy nebo fotografie starých stromů nám můžete poslat prostřednictvím webu Institutu Císařského lesa www.institutcisarskeholesa.org nebo na náš e-mail: institucl@email.cz
Více fotograií a informací, nejen o zelené švestce, naleznete také na našich webových stránkách.
Zdroje a literatura
Vlastní terénní výzkum a pomologická dokumentace:Jan Šťastný – Institut Císařského lesa, z.ú. (autorské fotografie, měření plodů a rozhovor s pamětníkem p. Františkem Hromadou, srpen 2026).
Odborné články a periodika:TETERA, Václav a ROLKOVÁ, Jana. Netradiční tradiční zelená švestka. Svazu ochránců přírody Správy CHKO Slavkovský les.
Historická literatura:PIXA, František. Klíč štěpařský, čili nawedení k štěpowání owocných stromů a popis nejznamenitějších druhů owocních w Čechách. Praha: Tisk knížecí arcibiskupské knihtiskárny, 1848.
