Článek
Je velký pátek 1312 a kněz, sloužící vikář, který slouží Mši svatou láme hostie, aby vystačily pro všechny. Nikdo ze shromážděných však nikdy předtím neviděl to, co následovalo. Mezi přijímajícími se vyskytuje jeden, který pochybuje o jakýchkoli svátostných účincích hostie, která byla takto rozlámána.
Přijímá ji však a vzápětí pociťuje, jak mu Tělo Kristovo nabývá v ústech, což v něm vzbuzuje šok a překvapení. Nemá mnoho času na rozmyšlenou, a proto se zoufale rozhodl vyjmout Předrahé Tělo Páně z úst a vložit jej do škvíry ve zdi kostela, která zde zůstala po ničivém požáru, který se právě zde udál před osmi lety.
Stejně jako hořel kostel, začíná hořet naprosto nový žár i v mužově srdci, a tak nakonec jde a svěří se se vším zpovědníkovi, který bez meškání vytahuje hostii ze zdi. Záhy má však prsty od krve, která začala zázračně vytékat z místa uložení hostie.
Netrvá dlouho a mezi lidmi se rozkřikne zpráva o zázraku, která se dostane až k sestrám v klášteře v Oslavanech. Právě na tyto sestry má zázrak takový účinek, že některé z nich mají extáze a vidění, při kterých nahlížejí hlouběji do tajemství zázraku.
Zázrak však v Ivančicích dlouho nezůstává. Zpráva se dostala až do Prahy, ze které přijíždí samotná královna Eliška Přemyslovna. Ta dostává zázrak jako dar, a ukládá jej ve zbraslavském klášteře. A tak zdánlivě končí příběh Ivančického zázraku, který byť již dnes téměř úplně zapomenutý svého času nezanechal lhostejnou ani samotnou královnu.
