Článek
Téma bylo zcela poplatné době - psal se rok 1979 a ještě nezačala ani Gorbačovova „perestrojka“ - CO JE MÍR.
Tehdy jsem poprvé pocítila pocit, který se dostaví vždy, když nejenže dokážu své myšlenky přenést na papír, ale někdo je i chce číst a rozumí.
Dodnes si pamatuju první verš své básničky. „Mír je jednička s hvězdičkou i pejsek s kočičkou, co na dvorku si hrají.“
Obdržela jsem tehdy „Čestné uznání okresní mírové rady“ (:-)) a knihu. Bylo to velké zklamání, protože to byla pohádka o Jeníčkovi a Mařence a já v té době četla Knihy džunglí a Štorcha…
Vzpomněla jsem si na to teď ze dvou důvodů. Prvním je to, že panu Pavlovi bylo zhruba tolik, když podle dnešních kritiků měl „odsoudit“ invazi ruských vojsk na naše území. To myslí někdo vážně ? V tomhle věku je človíček ve stavu naprosté důvěry v nejbližší. Rodiče, prarodiče, sourozence. A rodiče mají jeden základní úkol, totiž chránit své potomky před nebezpečím, které na ně číhá ve velkém světě. Chovají se tedy racionálně.
Nemyslím, že by malému Péťovi jakkoliv pomohlo, kdyby mu táta i ruský strýček pletli hlavu vojensko-politickými informacemi. Takže mu to (čerpám ze slov z rozhovoru s Čestmírem Strakatým) vysvětlili nejlépe, jak mohli. Lidé se nesmí posuzovat podle národnosti či čehokoli jiného, ale pouze a jen podle činů.
Druhý důvod, který mi evokoval dávno pozapomenuté doby, bylo téma míru.
Bohužel, válka patří k lidským dějinám. Je hrozná ve svých následcích a čím bychom podle letopočtu měli být civilizovanější, tím podleji a nečestněji se tahle hra o moc, protože to ve své podstatě není nic jiného, hraje.
Doby, kdy na válečné pole vyjely znepřátelené armády proti sobě, jsou pryč. Ano, jistě trpělo i civilní obyvatelstvo. Rabování, násilí bylo v povaze válečníků. Ale přímý útok se vedl muž proti muži. Po několika stovkách uplynulých let se hází bomby na školy a nemocnice…
A ta válka je blízko. Ale víc nás děsí způsob, jakým se vede. Způsob uvažování, kdy za pozitivní normu se považuje lež, polopravda, lest, ohlupování máme dnes každý den ve svých domovech. Bojím se. Ne o život, ne války. Bojím se - jak to nazvat ? - bojím se o naše duše.
Jakoby na dveře klepal doktor Faust.
Když vidím v křesle proti sobě sedět finalisty prezidentské volby, je vidět na první pohled, kdo dokáže udržet přímý pohled a odpovídá jako inteligentní vzdělaný člověk.
Ten druhý by neuspěl ani u mojí maturitní komise před třiceti lety. A ani by se nemusela ptát na sluneční soustavu.
Ale chce mír.
Nu dobrá.
Mám návrh na změnu finále. Už žádné osočování, útoky, podpásovky.
Zkuste šachovou partii.
Vsadila bych.
