Článek
Kostel. Jednoduché slovo.Co to znamená? Je to sakrální neboli svatá stavba, která slouží k modlitbám a bohoslužbě všem věřícím a hlavně křesťanům.
Kostel jsem poprvé uviděla a vstoupila do něj jako malá holka. Vyrůstala jsem na vesnici, kde snad všichni pravidelně navštěvovali tento svatostánek. V sobotu povinně na zpověď, to jsem musela, jinak bych nemohla v neděli ráno jít na mši. Alespoň takto jsem byla vychovávána přísnou rodinou, kdy babička šila a prala farářům jejich hábity a dědeček byl v kostele varhaník. A byli věřící. Tak já jsem musela být taky. Říkám musela. Ale nikdy jsem stejně v Boha nevěřila. Co si neohmatám rukama, to neexistuje. Takto jsem to jako malá holka vnímala. Do kostela jsem chodila nerada a ráda zároveň. Nerada proto, že to byla povinnost a já tam musela přečkat skoro hodinu stále dokola se opakující modlení a stále stejné rituály. Všude kolem mne staří lidé, jen sem tam nějaký člověk ve středním věku. Malá holka jako já nikde. Ani nevím ,jak je to možné, když celá vesnice byla věřící. Asi chodily v jinu dobu či co. A ráda jsem do něj chodila proto, že se tam zpívalo. Sice pořád to samé, ale zpěv já milovala. A také jsem stále koukala na okenní vitráže. Nádherně barevné malby, kdy slunce se prodíralo paprsky dovnitř a měnilo obraz v krásné duhové obrazy na podlaze. Hra vitrážních barev mne fascinovala. Nezapomenutelnou byla klasická vůně při vstupu do kostela, která se linula všemy póry stavby a vtírala se vám pod kůži. Při každém vstupu jsem se musela poklonit, mírně pokleknout aniž bych se dotkla koleny země a pokřižovat.Ve jménu otce i syna i ducha svatého. To si nelze nezapamatovat dodnes. Pak jsem si našla koutek u zdi, kde si mne nikdo nevšímal, protože jsem se strašně styděla, že jsem tam jediná malá holka mezi predátory a vnímala jsem, jak na me civí všechny oči, co tam jakože dělám. Malá, sama. Musela jsem.
A to slovo „musela“ bylo mým ortelem na celý život. Jakmile „musím“, pak se vzepřu a ne! Nemusím! Mohu! Dobrovolně! A budu dělat jen to, co chci. Co si sama rozhodnu, že chci. Trauma na celý život - „musela“. Kdo nezažil, nepochopí.
Musela jsem jít i na svaté přijímání. Jako malá holka v kostele jsem šla ke knězi, chcete - li faráři, dopředu, otevřela pusu a on mi do ní vložil malinké kolečko, které chutnalo jako karlovarská oplatka, která se během pár vteřin na jazyku rozpustila. A šla jsem zase na své místo do koutku ke zdi. Svaté přijímání je hostie, tělo Kristovo a krev páně. Kněz většinou přijímá víno a hostie je nekvašný chléb. Záměrně se zde nechci věnovat a psát o církvi a víře v Boha a všemu, co je s tímto tématem spjaté. Chci napsat o kostelu a jak jsem jej vnímala a vnímám dodnes jako stavbu, útočiště.
Kostely - architektonické skvosty. Tak je vnímám. Co kostel, to úplně jiná stavba, ale jedno mají společné. Výraznou věž, kopuli. Jakoby se chtěla dotknout nebe a být blíže k andělům nebeským. Ano, nevěřím v Boha, ale věřím na energii člověka. Věřím, že každý člověk a jeho energie, kterou vyzařuje a kdy duše člověka existuje (dle vědců existuje duše a dokonce váží 21 gramů), pak věřím, že veškerá energie směřuje nahoru. K nebi. Do vesmíru. Je tak lehká, že zemská gravitace nemá šanci. Lidé už od pradávna věřili něčemu, co nemohli uchopit. Možná na vlastní oči viděli pár zázraků a ještě více se utvrdili v tom, že Bůh nebo „to něco“ existuje. A do kostela chodili a chodí, protože tam je klid a mír. Mohou spojit vlastní duši s ezoterickým neuchopitelným duchovním Bohem. Energií klidu, ticha, míru, odpuštění, soucitu, všech lidských empatických vlastností, které v dnešním světě techniky jsou upozaděny. Když vstoupíte do kostela, obstoupí vás zvláštní energie, které neutečete. A ani utéct nechcete. Cítíte bezpečí. Bezpodmínečnou lásku „něčeho“, co se nedá definovat.
Jsem malířka mimo jiné, empatie mi je vlastní, pomáhám lidem, vychovávám postižené dítě a v životě jsem si zažila peklo na zemi. A říkám si, proč jako malá holka jsem musela pravidelně v neděli chodit na mši? Že by to byla příprava na můj těžký život, který jsem si sama opravdu nevymyslela a nenaplánovala? Že by všechno na zemi mělo svůj důvod? Nic není náhoda?
Kostel. Sakrální stavba. Plná nádherných maleb a vitráží. Obdivuji například staré mistry - malíře. Michelangelo a jeho malby v Sixtinské kapli Apoštolského paláce ve Vatikánu. Taková nádhera. Michelangelovo nejkrásnější umělecké dílo Poslední soud. Prý ho maloval 7 let. Jako malířka je to nepředstavitelné. Být třeba na štaflích, mít hlavu zakloněnu, ruku směřovat nahoru a malovat a malovat. Sedm let. A vytvořit tuto nádheru, která se dotýká nebes. Toto jeho dílo nemá ve světě konkurenci. Nemá. Sixtinská kaple - místo, kde se volí papež. Nedivím se. Energie, která z této architektonické stavby vyzařuje je všeobjímající a do nebes sahající.
Kostel. Místo, kde najde každý člověk klid. Místo, kde si můžete dobrovolně podat ruku s cizím člověkem a nic od něj neočekávat. Místo, kde můžete chvíli pobýt a můžete kdykoli odejít. Místo, kde můžete nechat pokřtít své dítě, sebe v dospělém věku. Místo, kde můžete zpečetit své manželství nadosmrti. Můžete. Dobrovolně. Nemusíte nic. Energie, která vám neublíží. Energie, kterou máte pod kůží až do smrti.
Kdo nepochopí, neví o co přichází. Je to každého dobrovolná volba. Jít navštívit kostel? Nejít? A proč vlastně? Jsou to otázky, které patří duši člověka. A každý člověk na světě něčemu věří. A pojmenuje si „to“ podle svého. Jak cítí jeho duše.
Líbí se mi jeden citát, kterým bych toto „zastavení se v dnešní stresující době“ zakončila a nechala bych již na vás, čtenářích, jak pojmete svou duši a víru v „něco co nelze uchopit do dlaní a vidět na vlastní oči“. Citát od Glena Hansarda: Jsme jako mouchy na stropě Sixtinské kaple. Nemáme páru o tom, že andělé a všechna krása leží přímo pod našima nohama.
https://cs.wikipedia.org/wiki/
