Článek
Znáte ten pocit, kdy nevíte, jestli se dál máte snažit nebo se na to vykašlat? A kolikrát máte chuť napsat dopis na rozloučenou a zmizet beze stopy? Pořád každému říkáte, že jste v pohodě, ale jen vy víte, že nejste? A znáte ten pocit, když se vás někdo zeptá: „Jak se máš?“, a vy odpovíte: „Mám se fajn.“? A přitom byste nejraději řvali, křičeli, nadávali, ječeli, brečeli a vypovídali se ze všeho, co vás trápí? Psychická bolest je kolikrát daleko horší než ta fyzická. Rozežírá vás zevnitř. A není před ní úniku. A víte co? To nejsilnější srdce má nejvíce jizev! Kolikrát už člověk vyslovil větu: „Promiň, že žiju. Už se to víckrát nestane.“? A humor je nasnadě. A zde je zakopaný pes! Tak ho konečně vykopejte a žijte!
Sama jsem si vyzkoušela v životě, že z depresí jsou ven dvě cesty. Buď navštívíte lékaře a požádáte o pomoc a předepíše vám antidepresiva, která vás na nějaký čas utlumí a váš mozek se dostane pomalinku do pohody nebo je cesta složitější a mnohem těžší, že si naordinujete pomoc sami. Vyzkoušela jsem v životě obě alternativy. Obě mi pomohly.
Ta první mi pomohla rychleji, za pár měsíců, po dehonestujícím rozvodu jsem byla zase usměvavá a pozitivně naladěná a měla jsem chuť skály lámat.
Ta druhá - to je jen pro silné nátury, silné povahy, silné charaktery a silné duše. Někde jsem četla citát: „Nemusíš pít, kouřit, aby sis zničil život. Zkus se zamilovat a budeš umírat celý život“. Něco na tom je. Před dvěma lety jsem se rozhodla se sebou sama něco dělat. ON mi zlomil srdce, bolest byla nesnesitelná. Po mnoha letech intenzivního vztahu, kdy jsme nemohli být spolu ani bez sebe jsem to utnula. Jednoho dne jsem řekla „DOST!“. Rozhodla jsem se proti mému srdci. Rozhodla jsem se rozumem. Víte, ono ve chvíli, kdy mnoho let věříte a čekáte a stále jen pláčete po večerech do polštáře a zaháníte stres cigaretami a večer si dáte skleničku, abyste rychleji usnula - nic moc! To mi věřte. Ne, alkoholik nejsem, to opravdu ne. Jsem abstinent. Už jsem se na sebe nemohla dívat ani do zrcadla. Dříve docela pěkná ženská a teď kruhy pod očima, hubená jak lunt, z očí se vytratil život. Takto mne poznamenal vztah s alkoholikem, manipulátorem, narcisem. Já stále jen chápala jeho chování a jednání, pomáhala jsem mu, jako zdravotnice jsem dokázala pochopit snad všechny patologické reakce jeho mozku. Dobrý chlap s dobrým srdcem, jen ho ovládal alkohol a jeho narcistická osobnost. Rozdvojená bytost.
Během mnoha let jsem rozum dala na první místo a rozešla jsem se s ním snad stokrát. Vždy mne opět přitáhnul k sobě. Chtěla jsem ho stále zachraňovat. A pak jednoho dne, kdy už přehnal své chování ke mně, jsem si uvědomila, že se vlastně nechávám dobrovolně jím ponižovat, urážet a že nikdy nebudu v jeho životě prioritou. A ve chvíli jsem to ukončila. Sice jsem měla děsný strach, že mne opět zase k sobě přitáhne citovým vydíráním, ale zařekla jsem se, že chci sama žít s úsměvem na tváři, a ne se slzami na tvářích! Dokázala jsem si říci a také jsem si to splnila: „Musím ze dne na den přestat kouřit, úplně vyřadit skleničku vína (jiný alkohol jsem nepila) na usnutí, nesmím mu už nikdy reagovat na jeho sms zprávy a jeho telefonáty musím ignorovat.“ Toto byl docela oříšek, protože používal manipulaci tím, že střídal klidně během týdne několik neznámých čísel, ze kterých mne prozváněl. A já nevěděla, zda se náhodou někdo ozývá třeba na inzerát, když jsem chtěla něco prodat nebo zda to nevolá nějaký úřad. Neznámá čísla jsem prostě přestala zvedat. Na noc jsem si úplně vypínala mobil. Přestat kouřit - jsem zvládla. Ze dne na den. Po 14 dnech boje sama se sebou už mi cigarety nechyběly. Alkohol byla brnkačka, ten jsem nahradila zeleným čajem. A vychutnávala jsem si každý večer rituál, kdy jsem si čaj uvařila do čínské malé konvice a nalévala si ho do malinkých kalíšků a pomalu srkala. Stále jsem však po večerech toužila, plakala, ON mi chyběl moc. Jeho smích, humor, věčné povídání, sex, objetí, úplně všechno. Trvalo to 2 roky! Prošla jsem si psychickou očistou. A to není pro každého. Ono totiž nejtěžší boj je mezi tím, co víte, a tím, co cítíte. ON, kdyby se ozval po dvou letech a čekal by, že mu odpustím? Čekal by špatně. Já už jsem dala sama sebe na 1.místo! A to musíte udělat v první řadě! Chyba je ta, že stále věříte, že se něco změní, že se ON - ONA změní, ale na konci se vždy opět zklamete.
A zde pár rad z vlastní zkušenosti, jak začít pomalu a jistě zase žít a radovat se:
Začněte po malých krůčcích. Plňte si dále co nejzodpovědněji své povinnosti. Starejte se dále o děti o své blízké. Klidně se na nějaký čas stáhněte do své ulity, ať si lidé říkají co chtějí. Možná vás označí za podivína a že žijete ve své vlastní bublině. Ale jen vy sami víte, že to potřebujete, že je to pro vaše vlastní dobro a vyléčení se ze zlomeného srdce, z depresí, které mohou mít původ v jakékoli životní situaci. Zemřel vám někdo blízký? Buďte ve své bublině, jak dlouho bude třeba. Zlomené srdce potřebuje čas, aby se jizvy zahojily. Nemějte strach. Není z čeho. Nemusíte se nikoho bát. Nastavte si vlastní hranice. Váš domov je vaším útočištěm. Nikoho tam nepouštějte, pokud nechcete. Začněte chodit pomalu ven do přírody. Kdo potřebuje, ať se setkává s nejdůvěrnější přítelkyní či přítelem, který vám bude naslouchat. Nenechte si nikým namluvit, že děláte něco špatně! Neděláte! Jste sví! Zkuste dělat něco, co jste rádi dělali jako dítě. Klidně začněte zase plést, háčkovat, malovat, kreslit, vyšívat, pěstovat bylinky, věnujte se kutilství, vyrobte nějaký hezký kousek do bytu, pořiďte si nějakého domácího mazlíčka, korelku, která bude za 2 měsíce mluvit pár slov, ujměte se v útulku opuštěného zvířátka, kočičky nebo pejska. Myslete jen a jen na vlastní potřeby. A hlavně se hned neseznamujte, pokud jste se s někým rozešli! Seznamky - zákaz! Nechte si čas jen pro sebe. Utřiďte si myšlenky a co chcete v životě dál. A hlavně! Nedávejte po rozchodu druhou, třetí či kolikátou šanci na návrat. Situace se bude opakovat. Po smrti blízkého člověka budete v srdci cítí obrovský smutek a prázdno. Bude trvat dlouho (někomu pár měsíců, někomu pár let), než bolest a prázdno ze srdce zmizí. Ona sice nezmizí, ale utlumí se. Cestujte. Klidně jen vlakem. Autobusem. Jeďte na výlet. Jděte na ryby. Choďte s pejskem na časté procházky, pokud ho máte.
A závěr? Vydržte, bojujte každý den se svým smutkem, povinně si naordinujte každý den chvilku, kdy si řeknete: „Musím vstát a něco dělat!“ Klidně maličkosti. Umýt se, vyprat prádlo, vyčistit okna, uvařit si. A vydržte to. Po čase se bude objevovat jiskra v duši a vy budete sami přidávat malé činnosti navíc. A věřte sami sobě, že to dokážete! Zvládnete to! Úsměv na tvář se vám zase vrátí, to si pište!
