Článek
Ráno - káva nebo čaj
Ráno vstanu a opařím se čajem. Bezva český film, ale realita v životě člověka? Ani náhodou. S kýmkoli hovořím, málokdo si uvaří ráno čaj. Většina mých přátel a známých si dá kafe. Někdo pro nakopnutí, někdo rychle, aby do sebe dostal něco horkého, někdo jen pro ten ranní zvyk. Čaj? Ten si uvaříme odpoledne o víkendu nebo ve chvílích, kdy se vrátíme zmrzlí z procházky, venku leje nebo sněží. Jen velmi malé procento lidí si uvaří čaj dle japonského rituálu sadó nebo čanoju. Je to totiž hluboce duchovní záležitost. Tento rituál vychází z filozofie zenu a klade důraz na čtyři základní principy: harmonii (wa), úctu (kei), čistotu (sei) a klid (jaku).
Instinkt
Je ve skutečnosti geneticky určený způsob chování jako reakce organismu na vnější nebo vnitřní podněty, zcela nezávislý na zkušenosti.
Znám mnoho lidí, kteří si uvaří pořádné jídlo jen někdy. Většinou si ráno dají kávu, dopoledne buď sezobnou celozrnnou ovocnou tyčinku, a přitom stále v práci sedí u počítače nebo obsluhují v obchodě, k obědu rychle do sebe hodí rohlík se salámem, odpoledne někdy nic nebo třeba jen zase tyčinku nebo banán a večer si doma sednou na kanape k televizi a otevřou pytlík s brambůrkama a dají si skleničku vína. Já osobně patřím do „instinktivní“ skupinky lidí, kdy ráno mým rituálem je silné kafe -turek. Dopoledne většinou mám šrumec okolo dětí a než se naději, je poledne a zobnu zbytky od oběda, ale je to jako nic. Většinou nic. Při přípravě zdravého jídla pro děti do pusy dám kousek ledového salátu, papriku, ukousnu si z celozrnného chleba a uvařím si odpoledne zase mé oblíbené kafe. Mezitím se snažím myslet na pitný režim, tělo si navíc samo říká, že má žízeň, tak jdu do lednice a mám v ní stále připravenu studenou vodu nebo domácí studený čaj s pampeliškovým medem, který si sama na jaře vyrábím. A večer? Na stole miska s neloupanými mandlemi na zobání. Večer, když děti uložím, sednu k počítači a pracuji. A sem tam ujídám mandle. A to mému tělu stačí. Nejsem nemocná, snad to nezakřiknu, mám stále dostatek energie a hlad nemám. Mému tělu stačí to, co mu dávám. Občas mu dám, aby neřeklo, kuřecí maso, těstoviny, rýži, někdy zhřeším a dám mu pořádnou dávku hamburgera, to když jsme s dětmi na výletě a můj nos ucítí se linout vůni, které nelze odolat.
Mohu však zodpovědně říct, že se nepřejídám, diety jsem nikdy v životě nedržela, prostě dám tělu instinktivně, když si řekne. Je to vše nastaveno v mé hlavě. Není třeba tělo zatěžovat moukou, omáčkami a vším, co my lidé vaříme. Stačí příroda sama o sobě. Je to pro mne naprosto nejpřirozenější způsob stravování se. Dětem samozřejmě vyvařuji, sladké jim neodepírám, koláče, bábovky a další mlsoty jsou na našem stole pravidelně. Jsem naštěstí normální hospodyňka. Ale co je normální pro mne, nemusí být normální pro někoho jiného.
Spřízněné duše
Říká se, že každý na světě má svou spřízněnou duši. Člověka, se kterým se cítíte dobře, máte si s ním co říct a máte pocit, že ho znáte od narození. Je to skoro jako vaše dvojče. Ať je to muž nebo žena. Nejedná se totiž o sexuální přitažlivost, ale o duševní souznění dvou lidí. A je úplně jedno, jestli je člověk starší nebo mladší než vy. Mně spřízněná duše v životě chybí. Zatím jsem poznala jediného člověka, ale naše cesty se rozešly. Každý jsme se vydal vlastní osudovou cestou. Do jiného města. Za vlastními sny a cíli. Jsem člověk, který tíhne k umění a vyhledávám tedy logicky místa, kde mohu nasávat energii od dávných mistrů, vyhledávám místa, která na mne dýchají záhadnem, klidem, ezoterika je mi hodně blízká a přemýšlení o smyslu života věnuji čas, který mi nepřipadá promarněný. Vnímám moderní dobu a souvislosti s umělou inteligencí AI. A nutí mne veškeré informace o smyslu života, o jeho prapodstatě, o vývoji lidstva, o vývoji v různých odvětvích jako například archeologii, architektuře, umění, malířství atd., zamýšlet se nad životem a nad jeho směrováním dále v současné době sociálních sítí a rozvoji umělé inteligence. A o to více mi chybí má spřízněná duše. Klidná, vědomá, inteligentní, se kterou bych si měla co říci, se kterou bych se cítila jako doma. Povídat si s ní o všem možném anebo naopak i být zticha, v mlčení souznít. Čajový rituál je tedy nasnadě. Vychutnat si doušek čaje, číst si nebo poslouchat obyčejný zpěv ptáků za okny a hladit přitom domácího mazlíčka, který je vaší spřízněnou zvířecí duší. Vaší nejvěrnější.
https://cs.wikipedia.org/wiki/Instinkt
