Článek
Na počátku byl zázrak
Zázrak stvoření. Světa, lidí, zvířat. Vývojem lidstva, jejich objevů, zvědavosti, touhy pokořit vědu a neznámo jsme se posunuli až do bodu, kdy se vše vrací na počátek. Ke stavu, kdy není nic. Jen prázdno. Ticho.
Stav beztíže
Každý den cestuji. Nákupy, lékaři, povinnosti. A věčně čekám v autobusové hale na spoj. Naproti mně sedí bezdomovci. Máchají rukama, snaží se koordinovat své pohyby těla ve chvíli, kdy vstanou z laviček a chtějí ujít pár kroků na toaletu. Ven si zakouřit. Nevím, co prožívá jejich duše, ale asi stav beztíže. Bezstarostnosti. Mají teplo, jídlo, chlast. Pitím se to nazvat nedá. Jsou hlídáni ostrahou. Chlap, který je s nimi rádoby kamarád. Dávají mu pravidelně „spropitné“. Dvě stovky na den. Aby mohli být v teple.
Mladá holka s novorozencem
Už ne jedna. Ale už jsou dvě. Za poslední půl rok. Holka, které bych hádala maximálně 15 let. Víc ne. Na drogách. Sedí na lavičce obklopena ostatními bezdomovci. Rozplývají se nad jejím malinkým uzlíčkem, který křečovitě drží v náruči a usmívá se na něj. Putuje do náruče další bezdomovkyně. Jakoby v tom lidském vakuu, které ovládají drogy, našli všichni naději. Naději nového života.
Hlas drogy, který mladá maminka slepě následuje
Už jsem vychovala vlastní děti. Jsou dospělí. Mají práci, rodiny.A tak si říkám, kam ten svět spěje. Když v podstatě dítě porodí dítě. Nemá zázemí ani jeden. To malé novorozeně netuší, co ho čeká. A mladičká maminka? Ta si snad ani neuvědomuje, jaké ji čekají krušné chvíle. Chvíle zodpovědnosti za život, který přivedla na tento svět. Její mikrosvět. Vnímá jen to štěstí, které drží v náruči. Ten mikrookamžik, kdy své dítě nakojí a přebalí do plenek, které jí daruje další paní. Nemá na živobytí, nemá kde bydlet. Má jen sebe, dítě. Otec je neznámo kde. A ví, kdo je otec jejího dítěte? Drogy jí ukazují její cestu životem. Holka, ber si nás co nejčastěji a nejlépe do konce života. On ten život totiž nebude dlouhý. Na našem tripu skončíš velmi brzy. A ten malý uzlíček? To jen abys věděla, že jsi žena. A ženy rodí děti. Zodpovědnost cítit nemusíš. Nemusíš se starat o to, co s tím malým bude. Život se o něj sám postará. My jsme zde hlavní. A na to nikdy nezapomeň. To je hlas drog. Bohužel. Další zmarněný život. V našem městě. Na této planetě. A když hovořím s člověkem, který má kompetence něco udělat? Odpoví - nemohu udělat nic. Ve městě se o narkomany nikdo nezajímá. Ani sociálka, ani policie. Dávají od nich ruce pryč.
Zamyšlení
Zamýšlím se nad životem. Nad jeho podstatou. Člověk má v hlavě mozek. Je tedy mozek jen počítač, do kterého vývojem lidstva jsou ukládány veškeré informace a které následně vyhodnocuje k sebezničení? Je to možné. Protože by jinak mozek vyhodnotil, že drogy jsou smrt. A ta si nevybírá, jestli je člověk miminko, dítě, teenager nebo starý gard. Sedím v hale a konečně přijel můj autobus. Zaveze mne domů. Domů, kde mám povinnosti. Starám se o můj a dětí domov. O jejich budoucnost. A mám z ní strach. Strach, že okolní svět mé děti semele.
https://ustecky.denik.cz/zpravy_region/usti-drogy-boj-s-dealery-narkomany-reakce-verejnosti-zastupitel-bzura.html
https://www.zachranny-kruh.cz/pro-verejnost/kriminalita-rizikove-chovani/drogy/co-je-zavislost.html
