Článek
Cestovatel F. A. Elstner mi jednou dal dobrou radu: chcete-li poznat neznámé město, projděte si pár ulic a pak vstupte do nejbližší hospody. Když se dáte do řeči s místními lidmi, máte šanci, že nové město poznáte velice rychle. Pamatuji se na jeden pokojík v Libni plný exotických relikvií, které F. A. Elstner shromáždil na svých cestách a pak velice pečlivě udržoval. O těchto relikviích psát nebudu, můžete se ostatně o nich dočíst v Elstnerově knížce „Věci z jednoho pokoje“, ve které o nich vypráví sám. Mám tady ale pro vás zajímavou vzpomínku na dětství, kterou jsem při své návštěvě v Libni zachytil a kterou teď jenom pro vás vytahuji ze svého archívu. Ani se nemusí moc oprašovat, protože František Elstner byl vynikající vypravěč. Jestli dovolíte, jenom trošičku ztlumím světla a vypnu vám televizor.
“Říkali mi, Františku, vedle nás přes chodbu měl oficínu holič pan Belza a na rohu dnešní Ruské třídy na začátku Vršovic byl hostinec pana Pivoňky. Jak se zahnulo za roh, byla vrata s nápisem TŘIKRÁT DENNĚ TEPLÉ MLÉKO! A za nimi dvůr jako někde na vsi, tam jsem chodil třikrát denně s bandaskou pro čerstvě nadojené mléko. Ráno před školou, v poledne a navečer. Maminka musela vařit moc bílé kávy, protože jsme měli personál. Kupecký krám se smíšeným a koloniálním zbožím, za ním magacín, kde skoro pořád učedník sekal homolový cukr a někdy tam tatínek postavil štafle, pověsil mezi ně plátěný pytlík se svařeným rumem, žitnou, čertem nebo punčem a nechal to odkapávat do demižónu. Měl totiž koncesi na výrobu lihovin a také na pražení kávy. Z magacínu se šlo do kuchyně a do pokoje s krásnou stahovací petrolejovou lampou, za kterou byste dali v obchodě se starožitnostmi aspoň pět set (to ovšem snad platilo v roce 1968, kdy jsem povídání F. A. Elstnera zaznamenal, dnes by to bylo bezpochyby mnohem víc - pozn. I.R.).
Když se šeřilo, řekla vždycky maminka: „Taťko, rozsviť v pokoji!“ a on se zeptal: „Márinko, vyčistila Mína cylindr?“ Maminka řekla: „Ale to víš,“ a to se každý den opakovalo. Mína byla tatínkova sestřenice a byla u nás, protože se chtěla v Praze vdát. Vařila a uklízela, a když si našla pána, dostala od našich výbavu, povlaky na peřiny, prostěradla, ručníky, noční košile, všechno s monogramy.
Když popisuji místopis svého dětství, nemohu zapomenout na kováře pana Fajrštajna, jak se šlo z kopce ke Grébovce vlevo, dovoloval nám, kluků, abychom se dívali, jak dělá podkovy, obruče, mříže nebo na dvoře okovává koně. Pod naším pokojem v suterénu byl uhlíř, a když přivezli ta menší kola dříví, pomáhal jsem je nosit. To už mi bylo asi šest let a když jsem od uhlíře dostal ponejprv tři krejcary, dal je tatínek do malé obálky a napsal na ni FRANTIŠKOVY PRVNÍ VYDĚLANÉ PENÍZE. Mám ji dodnes a také maminčin svatební závoj a maličké cukrové miminko, jak se tenkrát po svatbě dávalo nevěstě, když vycházela z kostela, aby měla brzy děti.
Vychovávali mne přísně, ale poctivě a s velkou láskou. Ze vzpomínek na ranné dětství bych mohl napsat román. Jak mi našli slečnu, která se mnou chodila po Grébovce a učila mne říkat „Das Fajlchen - fialka“ nebo „la mére - matka“, abych se naučil německy a francouzsky. Byli to lidé praktičtí, tatínek z vesnice v Českém ráji a maminka z kantorské rodiny v Brandýse nad Labem. Tatínek hrál někdy na housle nebo na citeru, obyčejně v neděli dopoledne, když měl čas.
V rodině neznali ve všední dny nic než povinnosti.. Tatínek chodil spát o půlnoci, když spočítal kasu, a otvíral krám ráno v pět, aby si mohli dělníci, kteří táhli proudem do vršovické fajglovky a waldesky, nakoupit přesnídávky. Když se vraceli, nakupovali pro rodiny na knížku, totiž na dluh. Ale nikdy se nestalo, že by byl někdo po výplatě nezaplatil, tatínek si je moc chválil a na Vánoce na každou knížku dával dárkem láhev vína.
Slavnostní byl sobotní večer a neděle. Všichni se vydrhli v přístěnku v plechové vaně a vzali si čisté prádlo a sváteční šaty. Když pak u nás byla také teta Lojzi, pekla báječné bábovky a dorty.
Někdy přijel z Vídně s bratrem Auerem strejček Pepa, tatínkův starší bratr. Vedl kuchyni na dvoře císaře Františka Josefa Prvního a pan Auer tam byl zase prvním komorníkem. Z Vídně do Prahy přijížděli s manželkami v ekvipáži s kočím v cylindru a takovým nějakým peřím po straně, to už si přesně nepamatuji. Jen vím, že napřed vždycky projeli od Národního divadla celou Ferdinandkou na Václavské náměstí a teprve potom na Královské Vinohrady a k nám do Máchovy ulice. Tím svoje vzpomínky na dětství končím, protože pak začal strejček vařit a líčením jeho kuchařského umění bych vás zbytečně rozdováděl.
Tak to byla vzpomínka na dětství z období Rakouska-Uherska. A jaké jsou vzpomínky vaše?
