Článek
Fiktivní vernisáž Karla Černocha se odehrávala ve filmové projekci. Takže začínáme:
Dámy a pánové,
chápu, že vás zaráží, že sedíte v kině, a ne na výstavě a že před sebou máte bílé plátno a nikoli stěnu s obrazy, ale kvůli tomu se ještě nemusíte tvářit tak vyjeveně. Rozhodli jsme se, že tuto výstavu uděláme úplně jinak, naprosto nekonvenčně. Obrázky Karla Černocha vám promítneme pomocí epidiaskopu. Každý obrázek bude promítnut tak dlouho, dokud nezavoláte „bravo!“ Teprve potom vám náš promítač Vladimír Adámek promítne další.
A nyní krátce k samotným obrázkům. Jsou to monotypy, v nichž umělec vyjádřil podstatu své duše. Nejpatrnější je to v siláckých scénách z corridy. V životě každého z nás je nějaký býk, byť jen imaginární, se kterým je nutné se poprat, vyprovokovat ho, vydráždit a je-li nejzuřivější v „okamžiku pravdy“ ho probodnout. Samozřejmě může se stát, že role jsou obráceny a býk podupe nás. Ale není život takový?
Opačným pólem Černochovy tvorby jsou katedrály. Chvilka ticha, které se chvěje v klenboví, pevnost zdí, které znamenají bezpečí, vznešenost architektury, která uklidňuje a dává nám jistotu, že na světě ještě existují trvalé hodnoty. Krev býka nebo člověka se vsaje do pilin corridy, ale jistota myšlenky tvoří katedrálu, do níž se uchylujeme v okamžicích, kdy slova přestávají mít svou platnost a stávají se nepříjemnými zvuky. Dámy a pánové, považujte výstavu za zahájenu.
Světla v sále pohasla a na plátně se objevoval jeden obrázek za druhým. Publikum nepřestávalo volat bravo, takže rychlost promítaných obrázků se zvětšovala, až nakonec nebylo vidět nic jiného než černá čmouha. Projekce skončila, publikum se zvedlo a ptalo se biletářek, kde je tady bufet.
Zůstali jsme s Karlem Černochem sedět jako poslední.
„Budeme si povídat o filmu, když už jsme ve filmovém prostředí, ne?“ řekl Černoch.
„Dobrá, ale filmově, napíšeme to ve formě scénáře, aby to bylo stylové,“ navrhl jsem.
Poté jsme se shodli, že film budeme chápat jako kouli a podíváme se na něj z různých stran, aby to bylo zajímavější. A ještě poznámka pro nezasvěcené: scénář se píše tak, že na pravou polovinu se napíše to, co má být slyšet, na levou pak, co má být vidět.
FILM ZEZADU, interiér, den
OBRAZ:
Kamera zabírá místnost, která je přecpána rekvizitami
ČERNOCH: .................
ZVUK:
JÁ: To musíš jít ke mně, tam kde jsi, jsi sice vidět, ale neuslyší tě. Jsme ve scénáři.
ČERNOCH: Vidíš, na to jsem zapomněl.
JÁ: Na co tady máš ty krámy?
ČERNOCH: To jsou rekvizity. To je pro mě film zezadu. Původně jsem u filmu pracoval jako rekvizitář.
JÁ: Tak jak je to s těmi rekvizitami? Vidím tady pár šutrů, nějaké krumpáče… to budeme těmi krumpáči opracovávat ty šutry?
ČERNOCH: To by ani nešlo. Uzvedneš ten kámen?
JÁ: Těžko musí mít aspoň metrák.
ČERNOCH: Tak se dívej, jaký jsem silák.
JÁ: Nic nevidím.
ČERNOCH: Protože jsi zapomněl vyměnit sloupce scénáře. Jsme stále vpravo. Musíš jí doleva.
OBRAZ:
Černoch uchopí oběma rukama kámen, namáhavě ho zvedá. Ruce pod jeho tíhou se chvějí, na Černochově čele se objevují těžké krůpěje potu. Kamera zabírá detail jedné krůpěje. Sleduje, jak se z ní stává velká kapka a jak stéká po Černochově tváří. Nakonec Černoch drží kámen nad hlavou. Pouští ho na zem. Kámen poskakuje po zemi jako tenisák.
ZVUK:
ČERNOCH: Váží dvacet deka. Je gumový. A ty krumpáče taky. Takže o práci nemůže být žádná řeč.
JÁ: To jsem rád. Máš tady ještě nějakou atrakci?
ČERNOCH: Tohle je sklenička, kterou Hlinomaz schroustal ve filmu Limonádový Joe.
OBRAZ:
Detail skleničky. Vypadá normálně. Rozhodně ale nevzbuzuje chuť k jídlu. Detail úst. Nedůvěřivé oči. Polodetail hlavy Karla Černocha. Vidíme, jak s blaženým výrazem ve tváři chroustá skleničku.
ZVUK:
ČERNOCH: Je z obyčejného cukru.
JÁ: To je všechno hezké, ale říkal jsi, že jsi dělal rekvizitáře. Mohl bys mi prozradit, která rekvizita ti dala největší práci ji sehnat?
ČERNOCH: To bylo při natáčení filmu Žalobníci. Režisér Ivo Novák si vymyslel, že tam bude scéna, jak otec mlátí syna. Provazem. A vymyslel si na nás, že to musí být silný, ale nesmí být pravý, ale vycpaný vatou, aby to nebolelo. Jenže zkuste sehnat provaz vycpaný vatou. Lítal jsem, sháněl, telefonoval. Nic. Šel jsem spát se strachem, co druhý den řeknu. Když jsem šel do práce, osvítilo mě cosi a já si vzpomněl, že existuje takový druh knotu, který je vycpaný buničinou, a tak jsem kýženou rekvizitu nakonec sehnal v jedné Narpě (tak se v té době říkalo papírnictví). Když jsem provaz přinesl na natáčení, řekl mi Ivo Novák docela klidně: Jó, provaz. Tak ten nebudeme potřebovat, my tu scénu s mlácením vůbec nebudeme točit.
OBRAZ:
Kamera zabírá provaz, který si povšimne, že je filmová a začne po vzoru hada brejlovce tančit. Pak si všimne, že není brejlovec a zahanbeně zaleze do kouta.
FILM ZEPŘEDU, exteriér, den
Veranda luxusní vily. Je rovněž jako scénář na dvě části. My však dále šetříme papírem a zůstáváme u předcházející metody.
OBRAZ:
Karel Černoch je tentokrát herecká hvězda. Má na sobě světlé šaty od nejlepšího krejčího, barevnou kravatu, kouří Dunhilky a pije Johnny Walkera. Listuje si v časopise Filmweek. Z tranzistorového rádia Phillips hraje tichá, nevtíravá hudba – Carravelliho smyčce.
ZVUK:
JÁ: Jaký je to pocit stát před kamerou?
ČERNOCH: Je to pocit zvláštní. Ještě, než jsem se vyšvihl z rekvizitáře na filmového herce, jsem o tom měl trochu jiné představy, ale dnes vím, že stát ne za, ale před kamerou je stejný rozdíl jako knedlíky a hřebíky. Musel jsem pochopit několik způsobů jógy a ovládat nejenom svaly na rukou a nohou, ale i v obličeji. Mimika je velmi důležitá, protože nejste tím, čím jste, ale jste třeba historickou postavou. Musíte se vžít nejenom do role, ale i do doby. Tohle to mě postihl ve filmu Petrolejové lampy (režie Juraj Herz), který se odehrává na přelomu 19. a 20. století. A pak film není divadlo, kde se můžete do role vžít. Film se natáčí po sekvencích a nikoli po pořádku. A hrajete v záběru, kde máte přijít ke stolu a vzít do ruky sklenici. A to jako člověk 19. století.
JÁ: Může vžívání do rolí pomáhat kostým, podle přísloví, že šaty dělají člověka?
ČERNOCH: To víš, že ano. Kostým, ale i nalíčení obličeje a přilepení vousů z tebe dělá jiného člověka. Ovšem musíš se na sebe častokrát podívat do zrcadla, aby ses se svým zevnějškem seznámil. Obdobné je to i na divadle, když budeš recitovat třeba Krále Leara v šatech od Jirsy místo v kostýmu, tak ho nehraješ tak dobře. Herečka v minisukni marně předstírá, že je historickou postavou navlečenou v róbě. Tu historickou postavu, jak zvenčí, tak zevnitř z ní udělá až ta róba, ve které nemůže chodit stejně jako v minisukni.
JÁ: Stalo se ti něco zajímavého při natáčení?
ČERNOCH: Vidím, že chceš veselou historku. Jestli si vzpomenu.
OBRAZ:
Kamera zabírá detail obličeje Karla Černocha. Tvář má přemýšlivý výraz, přesně takový, který když vidíte, tak si říkáte: hergot nač ten člověk myslí? My však z předcházejícího děje víme, že Karel Černoch myslí na nějakou historku, takže nemusíme tápat.
ZVUK:
ČERNOCH: Tak z toho nebude nic. Nemůžu si vzpomenout. Snad jenom takový pocit, ale stalo se mi to, když jsem se vracel autem z natáčen a dostal jsem se do vánice. Najednou jsem se ocitl na prázdné, opuštěné silnici, nikde ani světélko, a navíc mi svítilo jenom jedno přední světlo. Moje žena dostala nápad pustit si rádio. Nápad nikoli k zahození. Když se rádio patřičně nažhavilo (pokud to jen bylo ve vánici možné) ozval se z reproduktoru hlas oznamující, že posluchači uslyší nový český horror Za hřbitovní zdí. Horror byl takového kalibru, že bych se bál i doma v teple a světle. Ale slyšet ho uprostřed vánice a tmy… velmi nepříjemné. Kdyby se mi porouchalo auto nebo bych si měl odskočit, nevím, co bych dělal, ale opustit auto bych se velmi zdráhal. A je zajímavé, že když horror skončil, začalo svítit i druhé přední světlo, vánice přestala a v dáli se objevila světla první vesnice.
FILM ZDÁLKY, interiér, no
Sedíme v kině, ve kterém právě rozsvítili. Lidé odcházeli, zůstáváme s Karlem Černochem sami dva v prázdném sále, abychom si povídali o filmovém diváctví.
ZVUK:
ČERNOCH: To, že tu sedíme takhle opuštěně mi připomnělo jednu diváckou historku, takový zážitek. Představ si kino, ve kterém právě takhle rozsvítili. Lidé opouštějí řady, tlačí se v uličkách a všechna sedadla jsou prázdná. Až na jedno, na kterém sedí pán a spí. Lidé si toho všimli a během několika vteřin jsem viděl tři sta lidí, jak si ukazují prstem na toho spícího pána a prohýbají se smíchy. A nejhezčí bylo, jak pán probuzen tím smíchem rychle zmizel v davu.
JÁ: To je hezká historka. Jako člověk od fochu se na filmy asi díváš trochu jinak než normální, běžný filmový divák, což?
ČERNOCH: Jsem asi přísnější. U mě je to navíc komplikované tím, že když jdu na nějaký český film, často ještě poznávám rekvizity a vím, kde hrály předtím. A to mě ruší. Pro mě je legrační, když třeba kovboj zvedá židli, aby s ní třísknul o zem a já si všimnu nalepeného inventárního štítku z druhé strany. Ale všímám si i jiných věcí. Rozeznávám, jak je to filmováno – jestli je kamera na vozíku anebo ji má kameraman v ruce. Všímám si i nedokonalého skriptu: člověk otevírá dveře a má v kapsičce saka kapesníček. Když je zvenčí zavírá (a tenhle záběr se točí o pár dní později) už kapesníček nemá. V Cidovi jsem si všiml, že jeden z rytířů měl na rukou hodinky. U velkofilmů se detaily uhlídají velice těžko.
JÁ: A co filmové triky. Ovládáš některé?
ČERNOCH: Co třeba tenhle:
OBRAZ:
Karel Černoch švihne rukou a ubalí mi jednu do břicha. Heknu a složím se na zem.
ZVUK:
ČERNOCH: Nesimuluj a prozraď, že jsme to točili obráceně.
OBRAZ:
Ruka je pevně přitisknutá k solaru. Ruka prudce švihne zpátky.
ZVUK:
ČERNOCH: Když se to pustí, je to rána jako z děla. Jako divák – který tohle ví – z toho nikdy netrnu. A když někomu ve filmu useknou ruku, jsem taky v klidu. Vím totiž, že tu useknutou ruku ušili řezníci z vepřového a ta pravá je schovaná někde v šatech.
Rozhovor po vernisáži skončil. Poznal jsem, že Karel Černoch se ve filmu vyzná. Sám mám také ambice něco napsat pro film, ale chybí mi známosti. Tak jsem si řekl, proč nezačít u Černocha. Až budu mít jméno, nebude problém udělat film třeba s Jurajem Herzem. Tak říkám: „Karle, víš mým snem je udělat film, co kdybychom zkusili udělat něco spolu?“
„Proč ne. Zrovna tady mám takový námět, zkus ho rozepsat do synopse. Je to western. Kovboj jede pro nevěstu. Po cestě kůň zakopne o suchou větev. Kovboj řekne: „Jedna“. Když jedou s nevěstou do kostela, kůň zakopne o tutéž větu a kovboj řekne: „Dvě“. Pak kovboje a jeho nevěstu oddají, takže zpátky už jede kovboj se svou ženou. Kůň opět zakopne a kovboj řekne: „Tři.“ Pak sleze z koně a zastřelí ho. „Co ti to ubohé zvíře udělalo, že jsi ho zastřelil?“ vykřikne novomanželka. A kovboj na to řekne: „Jedna“.
Vzal jsem si taxi, abych byl doma co nejrychleji a začal dělat na synopsi. Už, už aby se to natočilo. Bude to výborný film.
