Článek
Někdy začátkem šedesátých let dvacátého století naše tehdejší vláda přijala dvě usnesení významově velmi rozdílná.
To první rozhodnutí byla banální fraška: přejmenování Československé republiky na Československou socialistickou republiku. Došlo k tomu údajně proto, že ekonomika naší republiky se za patnáct let po druhé světové válce natolik zlepšila, že jsme začal žít již lépe, socialisticky.
Druhé rozhodnutí naší tehdejší vlády bylo podstatně hmatatelně významnější, pokud se naplní činy. Po patnáctileté poválečné letargii se začaly připravovat lepší podmínky pro rozvoj kultury v regionech. Z půdních prosto a sklepů dosud nevyužívaných se v muzeích, galeriích aj. se začaly budovat tzv. ainclíky, tj. malé pracovny pro budoucí odborné pracovníky. Našly se peníze nejen pro tyto stavební úpravy, ale postupně i peníze na platy odborných pracovníků jako jsou archeologové, historikové, geologové, botanici, zoologové ochránci přírody aj. Do těchto funkcí byli přijímáni převážně absolventi univerzit, někdy (z nouze) i středoškoláci na příslušné úrovni v daném oboru.
V regionech se tedy konečně začala rozvíjet vlastivědná činnost. Do roku l960 v muzeích a jinde byla tato činnost realizována, jak se později skloňovalo ve všech pádech, pouze dvěma pracovníky v každé instituci: ředitelem a uklízečkou.
Funkci ředitelů dělali často kantoři jako vedlejšák.
Od začátku šedesátých let dvacátého století se situace začala zlepšovat. Probíhala intenzivní sbírkotvorná činnost, konaly se výstavy . přednášky a exkurze. Vznikla Vědecko-technická společnost, což byla instituce prostřednictvím které zaměstnanci firem pracovali na zakázkách mimo plán a získané prostředky potom firmy využívaly na zájezdy pro své zaměstnance. Za několik let byla tato instituce zrušena.
Během let se kultura v regionech dále rozvíjela, ovšem byla pod silným tlakem KSČ a jiných politicko-společenských institucí, ostatně jako všechno u nás. Ale vždycky záleželo dost na lidech.
Zejména po invazi vojsk Varšavské smlouvy byla kultura silně negativně ovlivněna, zvláště některé obory jako historie, současnost aj. Ale zřizovatelé (okresy) regionální kultuře většinou fandily a finančně ji podporovaly.
Pro částečné zpestření textu uvedu jednu historku, hovořící za vše. Činnost kulturních zařízení, např. muzeí občas přišel kontrolovat inspektor kultury. Pracovníka, který právě zapisoval nové předměty do sbírek, což je práce nikdy nekončící, se opakovaně ptal: „A co budete dělat, až věci z této bedny zapíšete do sbírek a co budete dělat, až všechny nové předměty zapíšete do sbírek…“
I tak regionální kultura všechno přežila a nyní pokračuje nově v nových podmíkách. Ale tato poslední slova jsou jaksi moc optimistická, až to připomíná socializmus. Tak raději skončím, abych něco nezakřikl. Stejně jsem již dávno mimo hru…
