Článek
Vraceli jsme se s přítelkyní z pěší tůry. Došli jsme až do jedné stanice u Šumperka. Bývalo zde dříve nádraží se stálou službou. Dnes je to jen zastávka na znamení, jízdenky se prodávají až ve vlaku. Interiér nádražního domku je využit na prodejnu se smíšeným zbožím. Kromě jízdních řádů na válcích, jak je známe ze všech železničních stanic, je zde i světelná tabule, na níž jsou uvedeny odjezdy a příjezdy aktuálních spojů. Z důvodů, které nechápu, tam není uveden vlak, který už ve stanici stojí nebo ten, který má právě přijet. Stejně jako i na jiných stanicích je tam vždy uveden až vlak, který jede později, za hodinu či dvě…
S touto informací jsem se rozhodl, že si půjdu do prodejny v nádražním domku koupit lahvové pivo. Paní prodavačce jsem asi připadal sympatický, protože mi účtovala jen pivo, zálohu na lahev ne. Poznamenala, že pivo nejspíš vypiji hned a láhev vrátím.
Když jsem vyšel z obchodu na nástupiště právě přijížděl jakýsi vlak, což mě zmátlo. Byl to právě ten vlak, který už na světelné tabuli nebyl uveden. Zmocnila se mně rozpolcenost. Ucítil jsem vedle sebe přítomnost ducha Káji Maříka. Udělal jsem několikrát po sobě krok směrem k vlaku a vzápětí zase několik kroků k prodejně. Malé nástupiště bylo plné lidí s batohy na zádech. Jeden houbař s holí do mě vrazil, až pivo z láhve vystříklo jedné chalupářce do výstřihu. I když jsem se omluvil, vyslechl jsem si poznámku, že bezdomovce by neměli pouštět mezi slušné lidi.. A to jsem neměl žádné vousy! Nakonec vlak odjel bez nás. Na nástupišti jsme zbyli jen my tři: já, moje přítelkyně a láhev piva. To jsme s přítelkyní společně dopili a já jsem spokojeně vrátil láhev do obchodu.
Ale Kája Mařík by měl ze mně radost.
Tohoto kladného hrdinu z Rychlých šípů, z doby mládí mých rodičů, jsem poznal z televize až nedávno. Za našeho mládí mezi nás vstupovali duchové jiných knižních hrdinů, jako byl Timur se svou partou, Pavlík Morozov nebo Oleg Koševoj.
Do Šumperka jsme nakonec došli pěšky.
