Článek
Po prvním shlédnutí tohoto filmu v televizi jsem vstal a vykřikl :
„Kdo konečně natočí film o mně, tedy o iteligenci z řad kulturních pracovníků“. Naštěstí to nikdo neslyšel, protože jsem byl v bytě sám.
Hlavní hrdinové filmu Pelíšky byli totiž jak všichni víme, členové dvou netypických, či spíše nepočetných bláznivých rodin s extrémními názory na současnou politiku u nás. Ty by se v určité obměně našli nejspíš i mimo země tzv. tábora míru. Kromě toho dokumentovat naši socialistickou zaostalost na příkladu lžiček z plastu, které se zkroutí při vložení do horkého nápoje, není také přesvědčivé. S novými věcmi mají občas problémy i lidé na Západě, např. srážení kalhot pro dospěláky po vyprání do dětské velikosti bylo myslím i ve francouzském či americkém filmu atd. I přes tolik ocenění, která film získal se mi chce (s prominutím) řici či napsat, že je to film o dementech od dementů. Vsázet totiž na kartu, že kritiky socializmu jsou vždy vítané, i když střílí naslepo nebo vedle, není vždy srozumitelné a účinné A zavání to i neschopností a ostudou u veřejnosti. Pokud jde o ty dementy na straně tvůrců, tak jde nepochybně demenci předstíranou (určitě mají na víc), aby film vůbec prošel. Snad si rozumíme…
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že “ politická přísnost,“ pokud jde např.o posudek na uchazeče např. o další studium, je vyšší v regionech než na akademické půdě. To neplatí ovšem stoprocentně.
V příběhu o Pelíškách vědců, učitelů, literátů a umělců vůbec, jakož i u knihovníků a muzejníků, galeristů apod. by musela být zdokumentována a po lopatě podána divákům četná každodenní kličkování nestraníků mezi straníky a zvláště mezi stranickými funkcionáři. Na kritiku, že máme v podnikových knihovnách málo politické literatury jsme museli vylhaně konstatovat (jako před zástupci sovětské armády v srpnu 1968), že většina knih tohoto druhu je půjčená, atd.
Všichni jsme totiž věděli, jak se věci mají, kdo je pán či spíše soudruh a kdo kmán. Celá situace např.na četných školeních byla taková, že lektoři nevěřili tomu, co přednášejí, a my, posluchači jsme nevěřili tomu co posloucháme a co si rádoby pilně zapisujeme. A ještě jsme k tomu dostali kvalitní občerstvení, někdy i celý oběd.
Většina profesorů a docentů aj. byla nepochybně ve straně, jinak by nemohli být na pozicích a funkcích, na kterých byli. Určitě se zato, alespoň někteří, styděli. A když to šlo, tak pomáhali „dobru“ např. kolegům nebo svým bývalým studentům publikovat jejich práce v zahraničí, za železnou oponou.
