Článek
Jedna moje známá je vždy celá nesvá, když pár dní nenavštíví po práci nějakou vernisáž nebo přednášku apod. Dnes je běžné, že při těchto akcích poskytuje návštěvníkům pořadatel nebo jeho sponzoři občerstvení, většinou jednohubky, víno nebo limo, případně nějaká sladkost. Vše je tzv. „free charge“, tj, zadarmo. Někdy není po takovém vydařeném dni třeba dělat si starosti s večeří.
Při takových setkáních s přáteli a známými vypráví často moje známá, která si říká Serenáda, příhodu, jak se málem seznámila s nějakým Američanem. Jednoho večera čekala u nádraží na svou sestřenici, se kterou měla vyřídit nějakou důležitou finanční záležitost. Ale nešlo o dluh.
A jak tak čeká, najednou z jednoho auta, které právě zastavilo, vystoupil muž v nejlepších letech a hned k ní a lámanou čechongličtinou, rukama a mimikou ji zval na večeři a na víno. Naštěstí problémy, která měla řešit se svou sestřenicí, na kterou u nádraží čekala, byly tak závažné, že musela jeho pozvání odmítnout.
Kdybych nebyl v minulosti vášnivým fotoamatérem a kromě fotografování jsem jako samostudium nesbíral a neskupoval nejrůznější katalogy a knihy s fotografiemi roku… , které vycházejí i v češtině, tak bych na celou záležitost s Američanem už dávno zapomněl.
Ale vždycky, když slyším vyprávět na nějaké vernisáží či jiné akci svou známou tuto její příhodu, vybaví se mi fotka z jednoho katalogu kdesi z večerního New Yorku, kde prostitutka nabízí své služby kolemjdoucím mužům.
Chtěl jsem jí to už několikrát říci, ale nechtěl jsem jí kazit radost, že jí zval Američan…
Určitě by se urazila s tím, že by jeho nekalé úmysly poznala atd…že není dnešní. Ale stejně mám pokaždé výčitky svědomí, že jsem jí, tím mlčením, což byla v tomto případě možná milosrdná lež, ublížil. Ale třeba to tak nebylo a šlo jen o nevinné pozvání na večeři. Kdož ví.
