Článek
Když jsem zazvonil, ozvaly se za dveřmi rychlé dětské krůčky. Sláva! Monika je doma. Ulevilo se mi. Pokaždé, když jsem přišel na návštěvu a byla doma jen Moničina matka, připadal jsem si jako v restauraci, kde právě došlo pivo. Měl jsem vždycky vyschlo v ústech a v hrdle. Slova se jen těžce dostávala přes zuby a rty. Ale byly doby, kdy tomu bylo jinak. Byly doby, kdy jsem si u těchto dveří spíše přával, aby Monika doma nebyla ….
S matkou Moniky jsem se seznámil asi před třemi lety na jejím pracovišti, kam jsem chodil na rady. V houfu žen různého věku jsem si zpočátku Moničiny matky příliš nevšímal, ale její šéfová se postarala o to, abych si jí všiml. Tehdy jsem o existenci Moniky nic nevěděl. Jednou mi šéfová Moničiny matky řekla:
„….. a kdybych tady nebyla, tak vám může poradit třeba slečna.“ Byl jsem v té době, jako skoro celý dosavadní život, sám a musím přiznat, že to „slečna“, které šéfová Moničiny matky tak zdůraznila (později jsem se dozvěděl, že úmyslně) do mě zatnulo drápky, až jsem jí napsal. Pozval jsem ji na schůzku. Přišla. Seděli jsme v restauraci a já jsem pokoušel štěstí. Hladil jsem jí ruku a říkal jsem, že je moje vysvobození ze samoty. Kroutila hlavou a šeptala:
„Nejsem, nejsem.“
Zpočátku jsem to považoval za zdvořilostní upejpavost, která patří k věci, ale když to pořád opakovala a když k tomu později ještě dodávala, že má tajemství, začalo mi to vrtat hlavou: Co to jen může být. Na třetí schůzce jsem se osmělil k otevřenému útoku:
„Jaké je to tajemství? Bylas zavřená? Něco v rodině? Nějaká nemoc?“
Že by to mohlo být dítě, mě také napadlo, ale považoval jsem to tehdy za málo pravděpodobné, i když jsem pro to neměl žádné důvody. Vlastně měl …. Velký strach. Bál jsem se toho ze všeho nejvíc.
Visel jsem očima na jejích rtech …. Byla jako trezor. Ten večer jsem se o jejím tajemství nic nedozvěděl.
Byli jsme v kině. Když jsem ji doprovázel domů už jsem to nemohl vydržet. Postavil jsem se jí do cesty, objal jsem ji a políbil. Zakousli jsme se do sebe a potom znova …. Koutkem oka jsem si všiml, že se po nás dívají osamělí chodci. To musíme vypadat, v našem věku a takhle se chovat, blesklo mi hlavou. Měl jsem tenkrát pětatřicet a jí táhlo na třicítku. Ale zvědavé oči kolemjdoucích byly slabými pouty na mou touhu ….
U domu, kde bydlela, jsme se rozloučili. Věděl jsem už z předcházejících schůzek, že má nový byt v paneláku. Snažil jsem si představit, jak ho má zařízený. Já jsem tehdy ještě neměl svůj byt. Bydlel jsem ve skromně zařízeném podnájmu u jedné staré paní. Když jsem ji obdivoval, že to dotáhla dál než já, řekla na to skromně, že byt není všechno. Byla vůbec velmi tolerantní k věcem, o kterých jsem si myslel, že jí budou vadit. Při jedné z prvních schůzek, když jsme šli vedle sebe, jsem si všiml, jak se od sebe lišíme v oblečení. Ona byla vždycky velmi upravená a já jsem měl zablácené polobotky a pomačkané kalhoty. Hlasitě jsem spíše sobě, než jí sliboval, že o sebe budu víc dbát.
„Nemohu přece s tebou chodit s takovými nohavicemi,“ řekl jsem.
„Vždyť je to jen bláto, vykartáčuje se to a basta.“ Její tolerance mě zarážela.
Když jsem ji zval dopisem na první schůzku, příliš jsem si od toho nesliboval. Zkušenosti z minulosti mi radily, abych to bral sportovně. Ale tento stav chladného přístupu k věci se po několika schůzkách pomalu měnil. Nevím, jestli jsem byl zamilován, ale určitě jsem byl šťastný, že alespoň chvíli nebudu sám. A zapomněl jsem přitom na to, že její chování, které mě tak udivovalo, její tolerance k mé nedbalosti o sebe, která mým předcházejícím známostem vždycky tolik vadila, může být přetvářka, shovívavost pro začátek …. Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají ….
Ovšem hlavním důvodem, proč jsem na takové věci nemyslel, bylo to tajemství. Mám tajemství, znělo mi pořád v uších a zjevovala se přitom její tvář …. Mám tajemství ….
Po několika schůzkách jsem měl pocit, že chodím s éterickou bytostí zamilovanou do čísel a vzorců. Když jsem šel vedle ní, zdálo se mi, že se vznáším. Ale vzpomínky na zklamání z minulých let mě táhly k zemi:
„Nezamilovávej se, neblbni, je tady to tajemství, bůhví, co to je,“ říkalo mi moje druhé já, ale bylo už pozdě.
Čekala mě cesta do Prahy. Domluvili jsme se, že na mě bude čekat u vlaku, kterým jsem se měl vrátit. Čekala. Cestou z nádraží jsme se zastavili v mé kanceláři, kde jsem chtěl nechat služební věci, které jsem měl v Praze. Když jsem otevřel tašku, vypadlo z ní několik banánů, které jsem pro ni v Praze koupil a na které jsem už dávno zapomněl.
„To je pro tebe … z Prahy,“ řekl jsem a podával jsem jí banány. Vzala si jeden. Naznačil jsem, že všechny jsou pro ni. Chvíli se zdráhala, ale potom si je vzala. Jeden pomalu oloupala svými dlouhými štíhlými prsty a ostatní schovala do tašky. Ani mě nenapadlo, že by je schovávala pro někoho jiného …. Při cestě z Prahy jsem si umínil, že se večer musím dozvědět to tajemství. Za každou cenu.
„Kdy mi prozradíš to tajemství …? Přece bych o něm měl vědět, ne?“ Přikývla.
„Sahají důsledky toho tajemství do dneška nebo je to všechno už minulost?“ Vyzvídal jsem neodbytně.
„Sahají,“ řekla záhadně. Dojedla banán, vytáhla z kapsičky kapesník a utřela si ruce.
„Víš, já jsem chodila s jedním klukem, ještě ve škole a potom jsem se s ním potkala zde v práci a mám s ním dítě.“
Tak přece. Je to tajemství, kterého jsem se nejvíc bál. Nevěděl jsem honem, co s tím. Nemyslel jsem na nic. Měl jsem v hlavě temné prázdno. Nedostavilo se ani pevné rozhodnutí konec, ani otázka co teď, jak dál.
„Je to hrozné, že …. vadí ti to?“ zeptala se po chvíli napjatého ticha.
„Hmmmm, musím si na to zvyknout,“ řekl jsem vyhýbavě a ze strachu, aby zase nenastalo to ticho jsem ji začal zpovídat, i když to, na co jsem se ptal v tu chvíli příliš nezajímalo.
„Co je to?“ zeptal jsem se.
„Holka.“
„A kolik má let?“
„Tři a půl.“
„A jak se jmenuje?“
„Monika.“
„Monika, Monika,“ opakoval jsem si a snažil jsem si představit, jak asi vypadá a upamatovat se na to, jak jsou asi tři a půl leté děti velké, jestli již mluví. Děti jsem doposud znal jen z ulice a všechny mi jaksi splývaly. Nedělal jsem mezi nimi rozdíl. Rozlišoval jsem jen několik kategorií dětí: ty v kočárku, ty už bez kočárku, ale ještě bez školní brašny a konečně děti s brašnou na zádech.
Podíval jsem se na Moničinu matku a cítil jsem, jak se mi před očima mění obraz éterické bytosti zamilované do chemických reakcí v portrét mladé matky bez manžela. Asi si toho již dost užila a také vytrpěla. Vzpomněl jsem si na jeden anglický film o svobodné matce, myslím, že se jmenoval Dotek lásky. Svobodná matka … Byla to první svobodná matka, kterou jsem viděl. A vy-padala úplně normálně. Jako svobodné bezdětné nebo jako paní s dětmi v jejím věku.
„A víš, že je to vlastně dobře, že jsi mi to řekla až nyní. Kdybys mi to řekla hned při první schůzce, asi bych už o tebe neměl zájem a všechno by skončilo.“
Poslouchala a mlčela.
Po krátkém mlčení jsem pokračoval: „To, co mezi námi vzniklo za ten týden, už asi unese i tuto pravdu.“ V duchu jsem si říkal, že to zkusím. Na rozchod je vždycky dost času. Kde se vzali, tu se vzali, měl jsem najednou plnou hlavu známých a příbuzných, kteří jsou šťastni, zdá se, že jsou šťastni, i když ten jejich či ta jejich není první láska z tanečních. Vzpomínka na znovuvdané a znovuženaté, kterým s novým partnerem vstoupilo do života i jejich dítě nebo dokonce několik dětí, mě trochu uklidnila. Kamarád z vojny … vzal si jednu paní se dvěma dětmi a je šťastný … Třeba budu i já …
„A kde je teď?“ zeptal jsem se.
“Kdo?
„No přece Monika.“
„A tak, je u mých rodičů na vesnici, kousek odtud.“
„A to je tam pořád?“
„Ne, jen tento týden.“ Odmlčela se a pokračovala: „Chtěla jsem, abychom alespoň ten první týden měli jen pro sebe.“ Potutelně jsem se usmál. Nevšimla si toho. Co tím myslí „pro sebe …“ Kdy se asi budeme milovat … Dnes, zítra … Jak se bude chovat, až … Odmítne mě? Jako obvykle jsem ji doprovodil k domu.
„Však se pojď podívat nahoru, ještě jsi ani neviděl, jak bydlím.“
Šel jsem. Když odemkla, připadal jsem si jako ve snu. Byt byl nevelký, ale už úplně zařízený. Bylo tam všechno. Automatická pračka, televizor, nábytková stěna, fíkus … Menší pokoj byl plný medvídků, medvědů, panenek a kočárků …
„A na to všechno sis už stačila našetřit za těch pár let, co vyděláváš?“ zeptal jsem se.
„Na všechno ne, mám půjčku, dali mi novomanželskou, i když jsem sama s Monikou a dost mi pomohli naši. Bez nich bych byla vedle. Jsem jim strašně vděčná … Mohli mě přece vyhodit, když jsem jim řekla, že …“
„No to mohli,“ řekl jsem a hned jsem dodal: „Znám takový případ. Jednu mou známou dokonce matka vyhnala z domu jen proto, že si vzala kluka, který se rodičům nezamlouval. Musela nechat doma všechno. Jen to, co si koupila za své, si mohla vzít … Jako za Franze Josefa.“ Díval jsem se na ni. Byla zasněná a trochu smutná. Myslela asi na to, jaké to tenkrát před čtyřmi lety bylo.
„S takovým břichem“ naznačila rukama „jsem chodila po úřadech, aby mi dali byt, dovedeš si to představit?“
„Hmmm,“ pokývl jsem hlavou. A v duchu jsem se trochu zastyděl: já jsem sám a pořídil jsem si zatím jen motocykl, fotoaparát, blesk, zvětšovák, gramofon a pár desek. V podnájmu, kde jsem bydlel, mi kromě těchto věcí patřili jen peřiny a pár svršků ve skříni. A ještě pár knížek. Ty jsem měl v kufru pod postelí ….
„Jestli si tě vezmu, tak si budu připadat jako playboy, kterého si vydržuješ, já nemám skoro nic, no skoro nic pro domácnost, a ty máš asi už všechno,“ vyznával jsem se jí ze svých výčitek svědomí.
„Však potom bychom se pokusili vyměnit tento byt za větší a pak by ses už podílel na jeho vybavování,“ řekla klidně.
„A také bych chtěla auto, na to bych si sama neušetřila.“
Její slova byla měkká, až vlhká. Zase taková tolerance, žádné výčitky, kárání, že jsem měl myslet na to, že se jednou také ožením a alespoň nějakou korunu šetřit. Objal jsem ji a políbil. Když se jemně vyprostila z mého objetí, řekla roztomile:
„Ty by ses jen pořád líbal, a to tak nejde…“
„A ty ne …?“ zeptal jsem se stejným tónem.
Pokrčila rameny a usmála se. To by bylo špatné, kdyby ses už nechtěla líbat a … pomyslel jsem si. Na šachy nebo žolíka máme dost času až po padesátce. Stáli jsme proti sobě. Teprve teď jsem si všiml, že je skoro o hlavu menší než já.
„Co si mě tak prohlížíš, nelíbím se ti?“
„Až moc,“ odpověděl jsem po pravdě. „Tam u vás v práci jsem si toho ani nevšiml, že jsi taková …“
„Já vím, mě si všude všimnou …“ řekla skromně. Kolik jich asi bylo přede mnou? Proč si žádného nevzala … Proč jí vlastně nechtěl otec Moniky…? Měla namalovaná víčka na modro a vyholené obočí. Nelíbilo se mi to. Mám rád ženy bez šminek. Řekl jsem jí to. Abych řekl pravdu, po zkušenostech s její tolerancí k mým slabostem, jsem čekal, že řekne, že když si to budu přát, tak že se nebude malovat a nebude si vyholovat obočí. Ale tentokrát jsem se přepočítal. Kategoricky to odmítla: „Paní inženýrka, moje vedoucí, která se ti tak líbí, se také maluje a jak.“
Trochu jsem zaprotestoval, pokud šlo o můj obdiv k šéfové Moničiny matky, že to není tak žhavé. Ale od nátlaku na Moničinu matku, aby se nemalovala, jsem upustil, protože mi bylo jasné, že si to nedá rozmluvit. Konečně trochu barvy na tváři, vlastně víčkách, co je to proti dítěti … a to jsem jí už skoro odpustil. Už jsme se skoro milovali. Zdálo se mi to příliš brzy. Řekl jsem jí to.
„Když myslíš …,“ otočila se ke mně zády. Díval jsem se do stropu a bylo mi moc dobře. Uvědomoval jsem si, že to není jen tím, že mám vedle sebe ženu, se kterou bych mohl třeba hned…, ale i prostředím, které mě obklopovalo a na které jsem nebyl zvyklý. Obklopovaly mě samé nové věci: koberec, červený a huňatý, skříňky, stolek, válenda …Naposled jsem takhle nějak žil na kolejích v Brně. Měl jsem štěstí. Poslední dva roky jsem bydlel v supernových kolejích… Objevoval jsem v sobě s úžasem, že bych měl smysl pro zahálení v takovém pohodlí, že to není jen práce, jako dosud, co by mě dokázalo uspokojovat.
Příští večer jsem se už do svého podnájmu nevrátil …
Poprvé jsem byl s ženou celé noci. Vždycky ráno několik okamžiků po probuzení jsem si nebyl jist, jestli je to pravda nebo se mi to jen zdá …
„Známe se pár dní a už spolu žijeme jako manželé,“ řekla v sobotu ráno, když jsme se probudili. Hřálo mě to. Chodili jsme po jejím bytě nazí a snad jsme i tančili a potom jsme si zase lehli. Byl to zázrak. Nemyslel jsem na to, jak dlouho to potrvá. Vlastně jsem nebyl schopen myslet na nic, jen na ni. Když jsem zavřel oči, vždycky se mi zjevila stejná scéna: Ona přichází v pyžamu ke mně, věší se mi na krk s úsměvem svůdkyně a otrokyně zároveň. Nechá se odvést do pokoje, uložit do postele …. Vždycky, když jsem ji svlékal, napadlo mě, proč se vlastně do toho nočního šatu obléká, když ví, když chce… Ale bylo to tak lepší, cítil jsem to.
Přišlo pondělí, den, kdy jsme se měli seznámit. Já a Monika. Měli jsme sraz u prodejny akvarijních ryb. Moničina matka chtěla koupit nějaké rybky do akvária, které jsem jí minulý týden dal. Na místě schůzky jsem byl dříve než ony. Rozhlížel jsem se, na kterém konci ulice se objeví. Po chvíli čekání jsem je uviděl. Když došly ke mně, Moničina matka ukázala na děvčátko, které se vedle ní všelijak kroutilo a dřepalo a řekla:
„Tak to je moje dcera.“ Monika nepovažovala seznámení se mnou za nijak důležité. Ani si mě nevšimla. Ani se na mě nepodívala. Jen se dál kroutila a dřepala, zavěšená jednou rukou za matčinu sukni. K mému bližšímu seznámení s Monikou došlo na schodech, vedoucích do akvarijní prodejny. Monika na nich zakopla a upadla. Vzal jsem ji zezadu pod paže a přes zbývající schody jsem ji přenesl. Postavil jsem ji na zem až v prodejně, přímo před jedno z akvárií s velkými rybkami. Ona zase nic. Jen se dívala a mlčela. „To je taková pořád?“ zeptal jsem se její matky.
„Ale ne, jen počkej doma. Monice vždycky chvíli trvá, než se vzpamatuje ze školky.“
„Copak jí tam ubližují?“ podivil jsem se.
„Ale ne, je malá a ta změna prostředí na ni působí. A také nezapomeň, že tě vidí poprvé v životě.“
Když jsme došli k nim domů, myslel jsem, že se Monika nastěhuje k akváriu a bude celé odpoledne a večer pozorovat rybky. Ale překvapila mě. Obklopila se medvídky a panenkami a začala si kreslit, jakoby v jejím pokoji nedošlo k žádné změně. To já, když jsem dostal první akvárium … to mi bylo skoro čtrnáct a jí jsou čtyři …
Bylo jaro. Chodili jsme po práci na procházky po okolí. Seznamoval jsem Moniku a její matku s místy, která jsem měl rád a kam jsem často chodil. Když jsem uviděl nějakou květinu, upozornil jsem je na ni a řekl jsem jim hned jak se jmenuje. Moničina matka vypadala na těchto procházkách spokojeně a snad trochu i šťastně. Říkala, že se mnou je všechno nějak plnější, že ona by si těch květin ani nevšimla a i kdyby, nevěděla by jak je před Monikou nazvat. Jednou jsme při procházkách došli k místu, kde vedle hřiště stálo vyřazené letadlo-tryskáč. Monika se rychle vyšplhala na jedno křídlo a běhala po něm. Všiml jsem si, že na křídle jsou příčné lišty, o které Monika mohla snadno zakopnout. Přiskočil jsem k letadlu a ukazoval jsem Monice lišty:
„Zde jsou takové destičky, musíš zvednout nožičku, abys nezakopla.“ Moničina matka mě za to s dojetím chválila … jak se o Moniku bojím, i když není moje.
Někdy ovšem měla Monika špatnou náladu, byla trucovitá a rozbrečená. Nepomohly ani panenky ani pohádky. Museli jsme počkat, až ji to přejde. Od Moničiny matky jsem velmi brzy pochytil finty, se kterými se na děti musí. Já jsem nikdy s dětmi do bližšího styku nepřišel, a tak jsem s Monikou jednal spíše jako s dospělou. Když chtěla nějakou nemožnost, snažil jsem se ji logicky a názorně vysvětlit, že to nejde a proč. Ale nikdy jsem neuspěl. Stačilo však, aby ji její matka v takové chvíli ukázala ptáčka nebo pejska, zavedla řeč na něco jiného a Monika hned zapomněla co chtěla a pro co trucovala a natahovala moldánky.
Jednou, když jsme se vraceli z vycházky, si Monika vzpomněla, že chce jít ještě do parku na písek. Snažil jsem se jí vysvětlit, že už je večer a že bude brzy tma a že by se tam bála. Ale nic to nepomohlo. Monika trvala na svém. Chce jít do parku. Stáli jsme uprostřed chodníku a zavazeli chodcům z okolních domů. Stál jsem bezradně proti ní, vlastně nad ní a nevěděl, co mám dělat. Nakonec mě vysvobodila její matka, která se k nám vrátila od domovních dveří:
„Podívej se na své botičky, jak je máš špinavé. Myslíš, že by tě tam takhle pustili?“
Říkala to tak přesvědčivě, že i já jsem chvíli věřil, že na kraji každého parku je šatna nebo čistič bot. Monika uznala, že má špinavé botičky a že v nich do parku jít nemůže. A bylo po pláči a trucování.
Náš manželský život nanečisto se návratem Moniky do bytu nijak nezměnil. Monika chodila brzy spát a po pohádce, když usnula, se její matka věnovala mně ….
Ovšem mé okouzlení z prvních týdnů už nebylo tak bezstarostné. Chování Moničiny matky před tím, než jsme si lehli, bylo tak dokonalé a stereotypní, že mi to připadalo jako nastudovaná role v divadle. Já jsem byl na lásku spontánní, po níž se nic nepřipravuje …. Ale ona nikdy nezapomněla na tlumené světlo z chodby a spoustu dalších věcí …. Kolik jich zde asi bylo přede mnou …. jak dlouho to zde vydržím …. vířilo mi hlavou. Mou náladu a vztah k Moničině matce stále více ovlivňovala Monika, která svou špatnou náladou dokázala pokazit celé odpoledne. Vycházky byly stále řidší a v bytě, který ještě nedávno na mě působil tak blahodárně, jsem se začal nudit. Někdy jsem nevěděl, co mám dělat a mám-li tam ještě zůstat. Monika trucovala někde v koutě a její matka vzdychala, že je unavená, nebo že v práci něco oslavovali a trochu pili…. nebo se věnovala šití či jiné domácí práci. Měl bych jí asi pomoci, říkal jsem si někdy, ale když ona to třeba ani nechce…. Chodil jsem bludně z pokoje do kuchyně a zase zpět…. Nejistota, jestli jsem si nenamluvil zhýralou ženu přerůstala pomalu v přesvědčení, které mě pronásledovalo na každém kroku. Špatně jsem spal, probouzel jsem se zpocený a nervózní. Často mě bolela hlava. Měl bych tomu udělat konec, říkal jsem si, ale pomyšlení, že zas budu sám bez milování, bylo ještě horší. A tak jsem se zase z práce vracel k ní, do jejího bytu a škvařil se ve vlastní šťávě. Překvapovalo mě však, že pohled na ni, její blízkost mě trochu uklidňovaly a všechno se mi zdálo nějak lepší. Když jsem byl sám, těžké myšlenky se mi vracely a často jsem propadal zuřivosti nad tím, jakou mám smůlu a že je nad mé síly situaci nějak změnit.
Když si někdy Monika všimla, že její matku hladím nebo objímám, přiběhla k nám a začala mě zlostně bušit drobnými pěstičkami do stehen. Nerozuměl jsem tomu.
„To nic, ona trošičku žárlí,“ omlouvala a vysvětlovala její matka.
„Není zvyklá na to, že kromě ní ještě někoho mám.“
Není zvyklá na to, že kromě ní ještě někoho mám …. opakoval jsem si v duchu … to znamená, že s těmi milenci, na které jsem někdy žárlil, to nebude tak žhavé … Trochu mi to pomohlo. Ale jen trochu. Někdy Monika nesnášela ani to, když jsem se s její matkou bavil.
„Nemluvte!“ poroučela nám nazlobeně.
Postupně jsem tomu začal rozumět a nestačil jsem vycházet z údivu, jakými způsoby a prostředky si dítě dokáže vynutit pozornost pro sebe. Jednou odpoledne, když v bytě bylo zase dusno až k zalknutí, jsem se snažil navodit lepší náladu úvahami o dovolené, které jsem vedl nahlas. Moničina matka začala rozvláčně vyprávět, jaké má možnosti a proč tam či onam nechce jet a kam by se chtěla podívat. Náš rozhovor, který mně už docela spravil náladu, přerušil Moničin hlas, vycházející z kouta za ledničkou:
„Kdo se o mě opičí, tem má nohu slepičí. Kdo se o mě opičí, ten má nohu slepičí …“ a tak pořád dokola.
„Říká se po mně, kdo se po mně opičí …“ opravila ji konečně matka. Na pokračování v úvahách o dovolené jsem už neměl ani pomyšlení.
Blížil se první máj. Moničina matka už několikrát mluvila o tom, že by chtěla, abychom šli do průvodu a odpoledne na kolotoče společně, všichni tři. Chce se se mnou ukázat, pomyslel jsem si a vzpomněl jsem si na to, jak se mi před několika týdny Moničina matka svěřila, že teď, když má mne, že se jí lépe chodí do práce, že se cítí mezi vdanými kolegyněmi jako jedna z nich, že už nebude muset poslouchat takové poznámky, jako „tady by byl někdo rád, kdyby měl alespoň nějakýho chlapa.“
Několik dní před 1. májem jsme šli po delší době zase na procházku. Měl jsem dobrou náladu a Monika také. Běhala kolem nás a hned byla kus vpředu nebo zůstala daleko vzadu. Najednou se však zastavila těsně přede mnou a nechtěla jít dál.
„Nech ji stát, však ona se za námi přižene jako velká voda,“ řekla mi Moničina matka. Poslechl jsem ji, vyhnul jsem se Monice stojící přede mnou a šel jsem dál. Každé tři kroky jsem se ohlédl. Monika pořád stála na místě jako socha. Bylo to blízko silnice, po které jezdilo jedno auto za druhým. Neměl jsem klid. Vrátil jsem se k Monice a když ani po dalším přemlouvání nechtěla jít dál, vzal jsem ji za ruku a snažil jsem se ji přinutit k chůzi násilím. Křečovitě sevřela nožičky k sobě a neudělala ani krok. Asi dva metry jsem ji táhl za sebou. Mezitím se k nám vrátila Moničina matka a spustila:
„Jsi normální, co ji tak taháš?“ Nechal jsem toho a odevzdaně jsem tam stál, připraven podřídit se čemukoliv, co řekne Moničina matka. Stáli jsme chvíli na místě a potom jsme se vrátili domů.
1. máj byl v pondělí. Na neděli jsem jel jako obvykle k rodičům. Bylo slunečné počasí, na nebi ani mráček. Celé odpoledne jsem proseděl v sedle svého motocyklu. Přišel večer, odjezd zpět do….
Když jsem si balil věci, přepadla mě najednou váhavá nejistota:
Mám tam jet, nemám …. Ona se na zítřek asi těší …. ale co ti přede mnou, co ty naučené úkony před spaním, co ta její nestydatá upřímnost:
„…na zábavě jsme se vždycky dostali do varu a pak …. a pak …“ Říkala to vždycky tak labužnicky …. Docela obstojná nálada, kterou jsem celý den měl, přecházela pomalu při myšlenkách na Moničinu matku a její svět v zasmušilost a zuřivost, kterou jsem už znal, ale na kterou jsem byl krátký. 1. máj strávený zde s motocyklem mi připadal mnohem milejší než 1. máj tam …. s Moničinou matkou.
Rozhodnutí, zůstat doma i na 1. máje viselo chvíli ve vzduchu, a nakonec jsem mu podlehl. Jak trávila Monika a její matka 1. máj nevím, já jsem s nimi nebyl.
Když jsme se 2. května potkali na ulici, byla Moničina matka jako vyměněná.
„Proč jsi nepřijel?“ zeptala se vyčítavě a zakroutila hlavou.
„Zdálo se mi, že to myslíš vážně, ale pro tebe je to asi jen flirt, ach.“ Naznačila mi, že je konec našeho manželství načerno, že k nim sice mohu chodit, ale že si nepřeje, abych u ní nadále přespával. Tak jsem se po několika týdnech vrátil do svého skromného podnájmu. Ještě než jsem odešel, chtěl jsem se přesvědčit, zdali to znamená úplný konec nebo jestli je to jen trest …. K milování byla svolná, ale mně to zrovna jaksi nešlo. Vypadalo to, jako bych na 1. máje někde řádil. Řekl jsem to nahlas. Mlčela. Všechno svědčilo proti mně, i když jsem byl, alespoň v tomhle, nevinen.
Od té doby uplynulo několik let. Moničina matka už pro mě nic nemá. Jen čaj a sušenky. Vzdychá, že je unavená nebo se věnuje nějaké práci. Když ji chci obejmout, odtáhne se a svraští čelo:
„Nech mě …“ Měla nějaké známosti, ale jen krátkodobé. V jejím bytě po nich zůstalo pár dárků: dva budíky, skleničky na víno a keramika na zdi. Občas mě osloví jiným jménem …. Několikrát se spletla i Monika. Monika! Je z ní už školačka. Má svoje klíče a chodí už sama do školy i ze školy. Někdy se staví i u mě v kanceláři. Ano, Monika. To je ten magnet, který mě sem táhne. Kdyby nebylo jí, už bych na její matku jen vzpomínal. Chodím sem jako do lázní. Vím, že chvilka s Monikou ze mě smyje všechen smutek, starosti i únavu. Její smích a dovádění je pro mě balzám. Je štědrá … pokaždé odcházím se zbrusu novým výkresem od ní …. od Moniky. Kdybych potkal jinou ženu, se kterou bych si rozuměl asi bych sem nemohl chodit. Dovedl bych zapomenout na Moniku? Asi ne. Zařídil bych si to tak, aby Monika chodila za mnou. Ne, sem bych chodit nemohl, to bych žádné ženě nevysvětlil.
„To by nám asi nikdo nevěřil, že spolu nic nemáme,“ řekl jsem jednou při odchodu Moničině matce.
„No, to ne,“ souhlasila. Ale víc nic, nic. Doprovodila mě jako obvykle ke dveřím a ahoj ….
Kdy to vlastně začalo …. ten vztah k Monice …. Zpočátku jsem ji přece skoro nenáviděl …. Rušila mě. Chtěl jsem mít její matku jen pro sebe. Ona také. Byli jsme konkurenti, soci …. A teď jsme kamarádi, někdy i spojenci, kující pikle proti její matce. Jsou to jen takové piklíčky, ale přece …. Nemohu se upamatovat, jak to vlastně začalo. Nejspíš tak, po tom nešťastném prvním máji jsem sem chodil dál za Moničinou matkou a doufal jsem, že mi odpustí. Ale ona mě stále odmítala, a tak jsem se z dlouhé chvíle věnoval Monice. Začal jsem si jí více všímat. Objevil jsem její svět, její rozum … a učarovalo mně to. Monika byla ráda, že si má s kým hrát, a tak nás tato vzájemná potřeba pomalu sbližovala. Vymýšlel jsem různé hry, až se její matka někdy zlobila. Třeba tehdy, když byla koupelna plná mýdlových bublin nebo když Monika byla od pouštění lodiček ve vaně mokrá od hlavy až k patě. Monika brala každou hru velmi vážně. Jednou jsme jako vyráběli limonádu z Jaru a ona to i ochutnávala.
„Nepij to,“ zakřičel jsem na ni polekaně.
„Čeho se napila?“ zeptala se klidně její matka.
„Vody s Jarem,“ vysvětloval jsem.
„To nic, Moniko, příště to nepij, bolelo by tě z toho bříško.“
Její slova však uklidnila spíše mě než Moniku. Ta dělala, jako by se jí to vůbec netýkalo. Bavila se foukáním do mýdlové pěny v dlaních. Těšilo mě, že jsem vstoupil do Moničina světa, že na mě myslela …. Často to dokazovala. Když třeba u večeře vzala brambor a řekla:
„To je Ríša.“
Co tím myslela, nevím, ale rozhodně ne to, že jsem brambor. Říkala to vždy s rozpustilým smíchem až jsem tomu pomalu začínal rozumět. Bylo to, jako by řekla: Jsem ráda, že znám Ríšu a že je zde se mnou ….
Jednou, když jsem opět po delší době zavítal k Moničině matce, vycítil jsem hned ve dveřích, že se tam uvnitř děje něco zvláštního. Moničina matka byla celá rozechvělá a než jsem se stačil zout, několikrát přešla po bytě a prozpěvovala si. Že to není alkoholem, to mi bylo jasné, protože jsem věděl, že podroušený stav z ní dělá spíše vzdychající stvoření, odpočívající na válendě.
„Co je to s tebou?“ zeptal jsem se, když jsem zavíral dveře.
„Hádej!“ zvolala zvesela Moničina matka a přešla kolem mě polotanečním krokem s nějakým hadrem v ruce. Pomalu jsem procházel bytem a zevrubně jsem si jej prohlížel.
„Áááááá, tady je to …!“ Řekl jsem s nádechem obdivu.
V kuchyni, tam kde ještě při mé poslední návštěvě stála stařičká přízemní lednička, nyní vévodila nová, téměř tak vysoká jako já.
Položil jsem na ni ruku, jako bych chtěl ověřit její kvalitu. Chytil jsem za kliku na dveřích a otevřel ji. To už vedle mě stála Monika a prohlížela si vnitřní prostor ledničky se mnou.
„To je tak akorát na tebe,“ řekl jsem žertem.
„Až budeš zlobit, maminka tě tam zavře, aby měla od tebe pokoj. Podívej, jaké má lednička silné stěny. Tam můžeš vyvádět, jak chceš a nikdo tě neuslyší.“
Než jsem to dořekl, Monika už byla v ledničce a dožadovala se, abych ji tam zavřel.
„Ale jen na chvíli, mohla by ses tam udusit …“ řekl jsem už zase starostlivě.
Naši hru překazila Moničina matka.
„Tak slečno, nezdržuj, mám ještě umývat nádobí a žehlit.“
Monika jen pomalu a neochotně opouštěla svůj nový úkryt.
„Běžte do pokoje, tady jenom zavazíte,“ poručila nám Moničina matka. Poslechli jsme. Po chvíli, když jsme se do kuchyně vrátili pro šťávu, svítil už vnitřek ledničky čistotou. Moničina matka tam právě zasunovala police.
„Tak a už je to!“ pochvalovala si.
„Ještě zapnout do zásuvky …“
Ozval se bzukot kompresoru a lednička se mírně rozechvěla. Moničina matka se zjevným překvapením zírala na třesoucí se ledničku a vzdychla: „Vždyť to v obchodě nedělalo …“
„Třeba to nějak špatně stojí,“ utěšoval jsem ji a začal jsem si ledničku pozorněji prohlížet.
„Vidíš, zde jsou takové dva špalíky z umělé hmoty, těmi se asi lednička musí dotýkat zdi.“
„Tak mi přece pomoz,“ řekla Moničina matka a tlačila ledničku ke zdi. Zabral jsem, až lednička poskočila. Špalíky z umělé hmoty se už dotýkaly zdi, ale lednička pořád hlasitě bzučela.
„Třeba to tak má být,“ řekl jsem znalecky.
„Ale ne, vždyť jsem ti přece říkala, že v obchodě šla docela potichu.“
Zamyslel jsem se.
„No jo,“ řekl jsem po chvíli a cítil jsem, jak oči Moničiny matky visí na mých rtech. Po krátké odmlce jsem pokračoval:
„Ty špalíky se musí asi podložit něčím měkkým, třeba proužkem molitanu.“
„Kde ho mám teď vzít,“ povzdechla si Moničina matka.
„Snad to do zítřka vydrží, v drogerii prodávají takové podušky za korunu“ radil jsem.
Bylo vidět, že ji moje odpověď neuspokojila. Chci to mít teď, chci to mít teď …. viděl jsem jí na očích.
Monika stála mezi námi a pozorně poslouchala naši debatu. Dívala se hned na mě, hned na svou matku, to podle toho, kdo právě mluvil.
„Už to mám …!“ Zvolala z ničeho nic Moničina matka a rozběhla se do obýváku. Já a Monika jsme ji zvědavě následovali.
Moničina matka se přihnala ke skříňce, kde měla Monika hračky a vytáhla malý kočárek s panenkou, která ležela na polštářku z molitanu.
Dříve než já pochopila Monika.
„Ne, ne!“ začala křičet a vztáhla obě ručky ke své oblíbené hračce. Moničina matka, posedlá a zaujatá svým plánem, Moniku hrubě odstrčila, vytáhla zpod panenky polštářek z molitanu, kočárek odložila na stůl a chvatně se vracela do kuchyně.
„Ne, maminko, ne!“ opakovala už v pláči Monika a snažila se získat polštářek z molitanu zpět. Moničina matka ji lakonicky odbyla s tím, že jí zítra koupí nový a lepší polštářek, ale to Moniku neuspokojilo. Chytala matku za ruce, které už držely velké nůžky.
„Ne, prosím tě, ne …!“ vzlykala Monika.
Nemilosrdné nůžky se zakously do molitanu. Monika pochopila, že prohrála a vzdala svůj boj. Položila se na zem a zmítala se v zoufalém pláči. Rozhazovala rukama a kopala kolem sebe zlostí. Byla celá fialová. Díval jsem se na toto boží dopuštění a snažil jsem se Moniku utišit. Nic nepomáhalo. A jak jsem, tak nad ní klečel, začalo se mě zmocňovat špatné svědomí. Proč jsem nic neudělal? Proč jsem Monice nepomohl? Třeba bych její matku přesvědčil, aby počkala do zítřka. Mohl jsem také skočit domů, kde mám molitanu dost …. Ale teď už je pozdě. Měl jsem, měl jsem ….
Moničina matka si nás vůbec nevšímala. Podkládala čtverečky molitanu pod špalíky ledničky a poslouchala, zda se bzukot kompresoru ztlumil. Zdálo se, že je to trochu lepší, než to bylo.
Monika ještě pořád plakala a vzlykala.
„Prosím tě, pro kus hadříku tolik řevu“ řekla chladně Moničina matka. Nechápavě jsem se na ni podíval. Copak ti jí není líto, pomyslel jsem si a zase jsem nic neřekl. Moničina matka naskládala pár věcí do ledničky a teprve potom se sklonila ke zmítajícímu se tělíčku:
„No tak, taková velká a bude plakat pro takovou hloupost. Maminka to potřebovala a zítra ti koupí jiný polštářek. Však lednička je i tvoje. Kdybychom neměli ledničku, nemohla bys mlsat nanukové dorty a eskyma, kdy se ti zachce. A máme tam také masenko z prasátka, od babičky, víš …“
No konečně ses probudila, pomyslel jsem si. Moničina matka vzala Moniku do náruče a odnesla ji do dětského pokoje. Monika už neplakala, jen posmrkovala. Nechala se uložit na válendu a za chvíli usnula. Chystal jsem se udělat Moničině matce přednášku o tom, jak se zachází s malými dětmi, ale nakonec jsem si to nechal pro sebe. Vypil jsem nabídnutý čaj, přijal díky za pomoc, ještě jednou poplácal ledničku a odešel jsem domů. O událostech toho večera, které jsem mohl změnit, ale nezměnil, jsem ještě dlouho přemýšlel.
Někdy jsem Moničině matce a vlastně i Monice poskytoval drobné služby. Když byly na dovolené, chodil jsem jim do bytu zalévat květiny. Několikrát za rok mě Moničina matka požádala, abych jí pohlídal večer Moniku, že by chtěla jít někam na večírek. Když jsem tak bloumal prázdným bytem nebo když jsem se skláněl nad spící Monikou, uvědomoval jsem si, že je to velká důvěra, když mi někdo svěří byt a odjede si k moři anebo mě nechá večer s dítětem a jde se bavit … Jen jestli je to opravdu důvěra nebo jen přesvědčení, že nejsem schopen nic špatného udělat …. Vymyslel jsem si pro sebe přezdívku sluha John. Raději bych byl padouch, kterému by nevěřila, ale se kterým by se milovala …. Ale já jsem budižkničemu, kterému svěří všechno, jen sebe ne ….
„Kdo je?“ zeptal se dětský hlas, Moničin hlas. Představil jsem se. Dveře se otevřely a Monika mi skočila do náručí.
„Počkej přece, musím se zout.“ Monika mě pustila a dívala se, jak si rozvazuji tkaničky u polobotek. Když jsem se zul a zavřel dveře, Monika si mě odváděla do svého pokoje.
„Budeme si hrát …“ Letmo jsem se pozdravil s její matkou, která stála u sporáku a vařila večeři.
„Máš napsané úkoly … a četla jsi …“ Vyzvídal jsem.
„Vždyť je dnes pátek“ rozesmála se Monika.
„A tak“ řekl jsem trochu zahambeně.
„Budeme si házet“ navrhla Monika. Souhlasil jsem. Sedli jsme si na zem proti sobě, každý k jedné stěně. Monika měla na sobě gymnastický dres a dlouhé světlé vlasy měla svázané vzadu do dvou cůpků. Do hry se tak vžila, že byla za chvíli celá rudá a rozcuchaná. Díval jsem se na ni a myslel jsem na to, že za pár let …. Bude z ní určitě hezká holka. Bude mít úspěch …. hodně kluků … Jen aby nedopadla jako její matka. Vzpomněl jsem si na román Dita, dcera člověka. Ale to bylo v jiné zemi a v jiné době…. Ale stát by se to mohlo i dnes …. Snažil jsem se rozehnat chmurné myšlenky na Moničinu budoucnost. V uších mi zněla slova její matky: „Až bude Monika větší, bude jezdit na čundry, já jsem také jezdila …“
„I s klukama?“ zeptal jsem se.
„No a co?“ odpověděla na to Moničina matka udiveně.
Když Moniku přestalo bavit házet si s míčem, navrhla, že budeme cvičit. Byla velmi šikovná. Kotrmelce, hvězdy a všelijaké přemety dělala třeba i na chodníku v kabátě. K jejím oblíbeným cvikům patřilo zavěšení se skrčenýma nohama za mou paži. Chtěla vždycky, abych ji zvedl co možná nejvýš a houpal ji. Musel jsem přitom dávat pozor, aby se Monika neudeřila hlavou o stůl nebo skříň. Monika, visící hlavou dolů volala vždycky na matku, aby se šla podívat.
„Jsme jako v cirkusu“ řekla se smíchem Monika, když se ve dveřích objevila její matka.
„Mohli bychom veřejně vystupovat a maminka by chodila s kloboukem vybírat …“ dodával jsem ironicky. Moničina matka se medově usmála a se slovy, že mám nápady odešla zpět do kuchyně.
Když jsem dělal Monice strom, po kterém jako malá opička šplhala nahoru, až dosáhla dlaní na strop, uvědomoval jsem si, že Monika je asi často odkázaná sama na sebe. Její matka si s ní asi moc nehraje. Monika má jistě kamarády, ve škole i na ulici, ale když přijde večer, je sama, skoro sama.
Někdy jsem podezříval její matku, že nemá Moniku dost ráda, ale nebyla to pravda. Když byla Monika poprvé v pionýrském táboře, šel jsem s její matkou na maliny a ona se za každou holčičkou v Moničině věku otáčela. Nakonec si povzdechla: „Stýská se mi po Monice, ještě týden …“ Vzpomněl jsem si tehdy na to, jak mi Moničina matka jednou vytkla, že si hraji s Monikou jen proto, že nemám žádnou holku a že si to na ní vynahrazuji. Když jsem ji ujistil, že můj vztah k Monice nemá nic společného se sexem, řekla, že je ráda, protože Monika je pro ni všechno.
Trochu se mě to tenkrát dotklo, ale protože jsem Moničinu matku znal, neřekl jsem na to nic.
Večer s Monikou uběhl jako vždycky velmi rychle. Byl čas jít spát. Alespoň pro Moniku. Vykoupala se a vlezla si do postýlky mezi dva velké medvědy a opičáka, kteří byli skoro tak velcí jako Monika.
„A pohádku!“ poručila si.
„Kterou?“ zeptal jsem se.
„Krásu nesmírnou.“
Když jsem dočetl třetí pohádku, žadonila ještě o další. Už jsem se nenechal přemluvit. Mé naléhání, že je již moc hodin, přišla podpořit z kuchyně i Moničina matka. Naléhání na Moniku, aby už šla spát, že je moc hodin, byla asi jediná věc, ve které jsem byl s Moničinou matkou zajedno.
Po chvíli smlouvání se Monika dala přesvědčit.
„Ale buď u mě, než usnu.“ Slíbil jsem jí to a také jsem to splnil. Když Monika usnula, vstal jsem od její postýlky, zasunul Krásu nesmírnou do knihovničky mezi ostatní pohádkové knížky a odešel jsem do kuchyně. Moničina matka šila. Sedl jsem si ke stolu a díval jsem se na ni. Byla trochu rozcuchaná a vypadala unaveně.
Kdo vlastně jsi, říkal jsem si a před očima se mi zjevovaly dobře i špatně prožité chvíle s ní. I když mlčela, slyšel jsem její hlas. Byla to směs jejích hřejivých i bodavých výroků, které jsem si pamatoval tak přesně, že bych je mohl citovat …. Mám tajemství, mám tajemství …. Známe se pár dní a už spolu žijeme jako manželé …. Na zábavě jsme se vždycky dostali do varu a pak, a pak …. Já mám ráda všechno velké a hezké …. Ty pro mě nejsi se svým platem vůbec perspektivní …. Ty tvoje výzkumy, to jsou takové blbosti, to já se starám o výživu lidu …. Co je to vlastně ten stativ …. Já mohu mít ráda jen toho, kdo se umí postarat o rodinu, kdo vydělá hodně peněz ….
Uvědomoval jsem si s překvapením, že mi to už nijak zvlášť nevadí. Vždyť ona vlastně není ani nijak mimořádně zhýralá, jak jsem si myslel na začátku naší známosti, když to všechno, co jsem nyní už dávno věděl, bylo pro mě nové. Představoval jsem si ve zkratce celý její život. Hezká dívka, která se ráda baví a má úspěch u kluků, se zamilovala do kulka, který byl tak trochu jako ona. Rád se napil a byl veselý …. Z jejích slov se mi tak trochu zdálo, jako by víc než on o ni, stála ona o něho. Viděla se v něm a leccos mu odpustila. Rád pije a má rád děvčata …. Tak nějak mi ho popisovala …. Vídali jsme se jen občas. To by nebyl manžel pro mě …. Bylo trochu rozporů v jejích slovech, ale nepřipadalo mi tenkrát vhodné se ptát na podrobnosti a také jsem na to neměl, protože pomyšlení na její minulost mě bolelo. Jeden večírek a byla tu Monika …. Nikdy jsem nechtěla mít bočáky a vidíš …. Jsem sama s Monikou.
Ano, zdá se, že to bylo nejspíš tak, že mu trochu podlézala a on tomu nechal volný průběh. Měl vážnou známost, no a když mu lezla jiná do postele, tak se nechal svést. Dopadlo to tak, že zhruba ve stejnou dobu udělal ze dvou dívek matky. A vzít si mohl jen jednu …. S jednou žije a druhá, Moničina matka, to válí sama, jak se dá. Není se čemu divit, že od každodenního shonu si občas ráda odpočine někde na zájezdě nebo večírku, kde se trochu rozšoupne. Je to tak jednou nebo dvakrát za rok. A jinak práce, Monika, domácnost …. No a ta láska k penězům a majetku, to mají skoro všechny ženy dneška, jak jsem se dozvěděl od lidí, kterým jsem tenkrát vyprávěl, co za ženu jsem potkal …. pokračoval jsem v úvahách.
Prostě jsem to tenkrát nezvládl. Bylo toho na mě trochu moc. Měli jsme smůlu. Kdybych tenkrát nebyl takový skoropanic, nebyl bych z toho tak vykulený a dnes jsme mohli být šťastnou rodinou a Monika mohla mít tatínka a možná i nějakého toho sourozence.
„Co je ti, pusť rádio,“ přerušila moje rozjímání Moničina matka. Udělal jsem to mlčky.
„Chceš čaj?“
Naznačil jsem, že si rád vezmu. Vstala a postavila na čaj. Ze skříňky nad sporákem vytáhla talíř se sušenkami a postavila je na stůl.
„Nechceš chleba se sádlem?“
„Ne, ne, děkuji,“ zdvořile jsem odmítl. Cítil jsem se unaven a chtělo se mi spát. Uvědomil jsem si, že mě čeká půl hodiny chůze přes celé město. Venku pršelo.
Když se Moničina matka vracela kolem mě od sporáku ke stolu, objal jsem ji v pase a chtěl jsem ji strhnout na sebe.
„Co blbneš, pusť mě!“
„Co kdybychom to zkusili znova, jako tenkrát …,“ navrhoval jsem nesměle.
„Venku tak prší …. nech mě zde přes noc …“
Zavrtěla odmítavě hlavou.
„Monika by to řekla našim doma. Je už velká …“
Věděl jsem, že to takhle nějak dopadne, ale přece jsem se zeptal. I kdybych se víc snažil, nepochodil bych. Dopil jsem čaj, snědl několik sušenek a pomalu jsem vstával. Když jsem procházel kolem Moničiny matky, sklonil jsem se k ní a políbil ji lehce na vlasy. Usmála se a mírně se zachvěla. Znova do mě vjelo pokušení se o ni ucházet …. Ale rozmyslel jsem si to.
„Ahoj, já zase někdy přijdu …. za Monikou,“ řekl jsem ve dveřích.
„Ahoj.“
Když jsem vyšel ven, už nepršelo. Ještě že tak, říkal jsem si, nemusím se alespoň vracet pro deštník. Stejně má asi jeden a ten by mi nepůjčila.
