Článek
Právě se vrátil z vojny a pobyl pár dní na svém pracovišti, kam byl přijat ještě před vojnou. Dostal platový výměr a bylo po radosti ze svobody. Uvědomil si, že s takovým platem a bez bytu to bude ubohý život.
V prvních dnech jeho nálada kolísala. Jednou v sobotu u oběda u stolu s matkou a bratrem řekl smutně:
„Chtěl bych být už starý. Co s životem od půjčky k půjčce. Koupil jsem si motocykl a následně dvakrát za sebou komunisti zdražili benzín.“ To byl začátek sedmdesátých let.
Ale práce se mu líbila, dělal takový malý výzkum přírody. Hlavně v potocích a kolem nich. Brzy měl i první publikační úspěchy, s pomocí starších kolegů se jeho články objevily v zahraničních časopisech. Ale všechna sláva polní tráva. Odborné články nejsou scénáře v televizi. Jsou často úplně zadarmo. V zahraničí se někde za publikování musí i platit.
V dny výplaty se často dostával do reality, pokud šlo o výši jeho platu nebo prémií. V kanceláři mzdové účetní nebo potom na chodbě, když si nesl svůj měsíční výdělek k sobě do kanceláře, úřednice sekretariátu podniku se žertem zeptaly, jestli by se s nimi nechtěl podělit. „No a o co?“ zeptal se vždy nechápavě. Z toho usoudil že, i ten jeho skromný plat, je z pohledu těchto žen a dívek něco královsky nedostupného. Se slovy, že to nejde, se s trochou studu uchýlil rychle do své kanceláře.
Tak šla léta. Byl už kandidát věd. Ale zadek měl pořád skoro holý, jak se říká. Když se před časem zmínil svému řediteli, že si chce zvýšit kvalifikaci, ředitel mu striktně odpověděl, že na pracovišti a místě kde je, nedostane i po úspěšném ukončení studia přidáno ani korunu. Smířil se s tím… Měl už dokonce malý byt, ale pořád jezdil jen na motocyklu a na kole.
Jako mnozí, přijal změnu režimu - „sametovou revoluci“ - se smíšenými pocity. Ale nakonec i sám na sobě pochopil, že to snad k něčemu bude. Platové poměry vzhledem k cenám byly lepší než dříve. A volnost cestování…
Měl z toho radost, ale to, že někam vyjede za prací si nedovedl představit. Na takovou změnu byl už unaven a před důchodem. Jazykové znalosti měl spíše pasivní. Věděl, že někteří kolegové z větších institucí se ucházejí a někdy i úspěšně, o tzv. granty, což je hromada peněz od různých institucí, hlavně od grantové agentury na nějaký výzkum, často i v pohádkových tropech a subtropech, kam se většina smrtelníků dostane nejspíš jen na několik dní na dovolenou. Z grantu se často platí vše, co vědec, výzkumník potřebuje. Ubytování, strava, cestovné, tým spolupracovníků, různé služby a rozbory. Je to případ od případu různé. Má to však jednu podmínku. Nesmíte zklamat. Nemyslí se tím ani tak neúspěch v bádání, protože neúspěšný výsledek je také výsledek. Ale běda, když by vás někdo, kdo vás zná, přistihl častěji někde na pláži s vnadnými ženami, jak nezřízeně dovádíte, než v terénu při práci. I tito pracovníci mají pochopitelně osobní volno, kdy si mohou dělat co chtějí. Ale flákač se vždycky pozná a usvědčí se sám. Takový nešťastník má smůlu. Už ho nikdy nikdo nezaměstná a nepověří výzkumem.
Nyní, když je starý si často představuje, jak žádá o grant atd. Vzpomíná na své začátky, kdy si říkal, že by chtěl být starý. Nyní, i když svět není zdaleka ideální, ani u nás, si často říká, že by chtěl být mladý a třeba by na nějaký grant dosáhl. Myslí na to vždycky, když zavolá nějakému kolegovi třeba i z malého pracoviště. A když mu jeho kolegyně s úsměvem v hlase oznámí: Kolega je na Borneu a vrátí se za půl roku…
