Článek
V noci z 12. na 13 srpna 1968 přišli na pokoj vojáci z noční služby příliš hlučně.
„Co je?“ ozvali se nevrle vojáci, kteří se příchodem kolegů ze služby právě probudili.
„Rusáci nás obsazují,“ vyhrkl Karel. V tu chvíli byli už všichni vojáci v pokoji vzhůru a místo ústy hovořili mezi sebou zděšenými pohledy. „Brežněv nás chce připojit k Sovětskému svazu jako další republiku. Dubček a ostatní naši politici, kromě prezidenta Svobody, byly převezeni či spíše uneseni do Moskvy.“
Pustili tranzistorák a hltali každé slovo hlasatelů. „Hlásí se svobodné legální vysílání Československého rozhlasu Praha. Na několika místech překročily jednotky Varšavské smlouvy Československé státní hranice a pronikají do vnitrozemí. Neklaďte jim odpor.“
V následujících dnech všichni sledovali, co se děje v Praze. Kolem kasáren, o kterých je zde řeč, občas projel konvoj vozidel Varšavské smlouvy, hlavně Poláci. Tato vozidla byla opatřena bílým pruhem nahoře uprostřed, od kabiny řidiče přes střechu, až k zadní poznávací značce. Jinak se dlouho nevědělo, co bude.
Většina z nás měla jít v září do civilu, ale viděli jsme to nejistě. Později se naštěstí ukázalo, že naše přesčasová služba není potřeba. Alespoň tak, říkali jsme si. Bojovat se sověty byl nesmysl. To věděli všichni. Zásobování potravinami probíhalo asi dobře, pokud jsme to z kasáren mohli posoudit.
Ve vzduchu visela otázka, kdy náš útvar navštíví delegace Sovětské armády, a co budou chtít vidět a s námi udělat. Činnost útvaru probíhala skoro normálně, akorát většina vojáků všech hodností, záklaďáci i vojáci z povolání chodili, jak se říká, jako tělo bez duše. Ale během několika dní po invazi některým důstojníkům tak zvaně otrnulo a začali se dívat potutelně, krčit rameny.
„Dalo se to čekat, chovali jsme ne nerozumně. Těch provokací proti SSSR bylo…“
Během pozdější normalizace u nás, jsem často na zdejší důstojníky myslel, jak dopadli u prověrek. Z mnohých se asi stali civilové s z náměstků údržbáři, skrývající se před sousedy pod zařazením „technická kontrola“.
Konečně přišel den, kdy byla ohlášena návštěva či spíše kontrola Sovětské armády. Já jsem dostal za úkol už před tím, v minulých dnech, že když do našeho útvaru přijede delegace Sovětské armády tak mám spálit nástěnku, kde byly uvedeny tajné údaje TT data našeho útvaru.
Jakmile jsem se dozvěděl, že do našeho útvaru přijela delegace Sovětské armády, oslovil jsem jednoho vojáka, z těch, kteří nedávno narukovali a který byl ze všeho vykulený ještě víc než my, starší. Dal jsem mu nástěnku a zapalovač. Přikázal jsem mu, aby na nádvoří kasáren nástěnku spálil. Sám jsem to nemohl provést, protože jsem byl pověřen jiným úkolem na rotě. Svěřil jsem mu s obavami svůj nový zapalovač ve tvaru pistole, který jsem měl z Tuzexu. Voják naštěstí brzy přišel zpět a zapalovač mi vrátil. Ujistil mě, že nástěnku spálil. Věřil jsem mu, protože skoro přísahal.
Za několik dní se konala útvarová plukovní schůze. Velitelem a štábními důstojníky jsme byli informováni o průběhu návštěvy delegace Sovětské armády. Delegace se mj. zajímala, zdali máme v útvarové knihovně i zastoupení sovětských autorů a zdali máme spisy soudruha Lenina. Pohotové knihovnice delegaci informovaly o tom že, všechny sovětské knihy jsou půjčené.
Na schůzi byl také zmíněn i můj čin, že jsem nechal spálit nástěnku s tajnými vojenskými údaji. Uznání sice bylo takové polovičaté, protože sovětská delegace se o vojenské záležitosti útvaru nezajímala. A zničení nástěnky s tajnými údaji bylo zbytečné… Ale rozkaz je rozkaz.
Blížil se konec mé služby u armády. Často jsem nahlas několikrát denně říkal či spíše citoval název jednoho románu Ernesta Hemingweye:
Sbohem Armádo!
Ale záleželo mi na tom, abych si do civilu odvezl magnetofonové nahrávky několika mých básní, které zhudebnili a s kytarou nazpívali dva moji kolegové, vojáci.
Pořád neměli čas, a tak jsme to sfoukli až poslední den mého pobytu v kasárnách. Kolegové se divili, že jsem už neodjel jako ostatní, ale já jsem chtěl mít ty nahrávky. Trochu se mně dotklo, že se diví, že o nahrávky mám takový zájem. Pro takovou blbost si prodloužit vojnu o den!
Při tomto našem posledním setkání jsme také zavzpomínali na naše vystupování na vojenské soutěži ASUT, o kterém píši ve svých třetích Vojenských vzpomínkách zde. Jeden z nás se poprvé pochlubil, co prožil na celoarmádním kole ASUT.
Trochu jsme tam popili a otevřeně jsme si povídali i o naší tvorbě. Na jednoho z nás se snesla tvrdá kritika, že jeho text a písně za nic nestojí. A potom v noci, když jsme všichni ostatní sladce spali, tento náš kolega si chtěl žiletkou podřezat žíly na zápěstí. Naštěstí ho náhodou při tom na samém počátku přistihl na WC místní dozorčí čety a tragédii zabránil. Tehdy se dohodli ti dva, že to dozorčí nenahlásí a náš kolega odjede v pořádku do své posádky.
Když jsem to po nahrávání mých zhudebněných básní vyslechl, byl jsem chvíli dost mimo. To by byla kaňka na duši na celý život.
Kolegy hudebníky jsem dodnes neviděl. Pouze jejich dost kuriozní jména zaznívala občas v televizi a rozhlase u nějakých dabingů a pop nahrávek. Jeden se jmenoval Pásek a druhý Filc. Zdali to jsou oni, nebo jen jejich jmenovci, nebo pseudonymy, nevím.
Sbohem armádo… řekl jsem v dosavadním životě ještě třikrát, vždy po vojenském cvičení.
