Článek
Jeden můj známý je stále obklopen mnoha přáteli, protože každého rád přijme, vyslechne a mnohdy i poradí. A stejně rád anonymně většinu vyslechnutých příběhů předává dál. Není vázán žádným zpovědním tajemstvím. Je ovšem férový a každý vyslechnutý příběh upraví tak, že je k nepoznání.
Jednou za ním přišel mladík, který byl během deseti let několikrát nakažen kapavkou, přestože nevyhledával pochybné známosti, ale chtěl se prostě oženit a založit rodinu.
Během této doby několikrát prošel opakovaným lékařským vyšetřováním. Při každém onemocnění musel podstoupit během dvou týdnů čtyřmi testy a třetí týden se dozvěděl výsledek.
V čekárně byli většinou mladí lidé obou pohlaví.
Byli tam ovšem i jedinci, většinou muži, kteří už měli to nejlepší ze života za sebou.
Několikrát jsme my, normální či tuctoví pacienti se stali svědky toho, co se jen tak naživo nevidí. Několikrát se s nápadnou hlučností do čekárny vřítilo několik policistů VB a v řetězech přiváděli zmítajícího se muže, který se dopustil znásilnění, a vyšetření jakož i uvěznění odmítal. Bez protestů nás, čekajících pacientů, měl tento pacient vždycky přednost a hned po příchodu šel i s doprovodem policistů do ordinace. Tentýž obraz se pacientům v čekárně naskytl, když násilník s policisty vyšli z ordinace a posléze i z čekárny ven. Všichni si vždycky oddechli.
Při vyprávění toho mladíka o svých trablech s láskou jsem si uvědomil, že dneska je tomu s přísností lékařů a policie již trochu jinak. V jednom seriálu se nakažený kapavkou objednal telefonicky u lékaře a po pozitivním výsledku dostal recept na penicilín po telefonu. To v dobách, kdy se „můj“ mladík nakazil kapavkou, musel pacient okamžitě zůstat v nemocnici anebo po vyřízení nezbytných záležitostí osobního života se co nejdříve musel do nemocnice vrátit. Jinak by si pro něho přijela policie a do nemocnice ho odvezl v řetězech.
Při posledním onemocnění prodělal „můj mladík“ opět jemu již známá dvě kola vyšetření a protože potíže měl velké, byl přesvědčen, že v nemocnici bude muset zase zůstat. Přišel proto třetí týden do čekárny kožního oddělení s taškou plnou věcí, které je obvykle v nemocnici potřeba: pantofle, župan, holení, mýdlo potřeby na čištění rubů a nějaké čtení.
Když na něj přišla řada, odevzdán osudu vstoupil, i s nabitou taškou, do ordinace. Lékařka, aniž by se na něho podívala, suše řekla.
„Ve vašich vzorcích jsme nenašli nic, co by nás zajímalo. Výtok hnisu z vašeho pohlavního údu je způsoben nejspíš nechlazení nebo naražením nebo něčím jiným Ale v žádném případě nejste ničím nakažen“.
V první chvíli si nebyl jist, jestli je to pravda nebo jestli se mu jen to zdá.
Z jeho zasnění ho vytrhla zase lékařka:
„Něco vám předepíši, budete to užívat….x denně.“
„Ano, ano…“ zakoktal a vyšel vrávoravě z ordinace…
Teprve na ulici si uvědomil, že je volný, skoro zdravý, že může jít domů, vlastně do práce…Posnídal v bistru a šel spokojeně do kanceláře.
Po práci spěchal hned za přítelkyní, se kterou nějakou dobu žil. Radostně jí oznámil, že mezi nimi nejsou žádní mikroby…
Ale přítelkyně mu chladně oznámila, ze je stejně konec. To jeho nevyřčené obvinění, že ho nakazila, nemohla překonat a odpustit mu.
Plynula léta….nikdy nikomu neřekl o svých trablech s láskou a proč zůstal sám. Teprve nedávno, když mu jedna známá vyčetla, že je sám, protože má rád peníze, že rodina je drahá záležitost, se přiznal, proto že už je to dávno a dnes už je to jedno. Známá ve výčitkách dále pokračovala: „Proč máš jen garsonku? Proč a Proč…“
Požádal ji i jejího přítele, který to také vyslechl, aby si to nechali pro sebe. Slíbili mu to.
