Článek
Řeč je o „produktu“ rodiny a školy – mladé generaci. Čím je vybavila rodina a co má naučit škola? Rodinný svaz ČR vidí péči o vztahy jako stěžení bod pro veřejnou konzultaci Rámcově vzdělávacích programů (RVP).
Rozvodovost 44 % přináší mladým Čechům nedůvěru v život a nedůvěru v sebe, že by dokázali založit a žít dlouhodobé, stabilní vztahy. Nepodpoří je ani otec, který se po rozvodu většinou z pravidelného rodinného života vzdálí. Přitom je to právě on, který v dítěti potvrzuje identitu mužství nebo ženství, nejsilněji v těch nejkřehčích pubertálních a adolescentních letech. Mizí s ním i tolik potřebné povzbuzování: „Jsi šikovná, jsi borec, máš na to, to dáš!“
Psychologové zmiňují pocity mladistvých, jejichž život nikoho nezajímá, nemají si s kým popovídat tak, aby vnímali, že jsou přijímaní a milovaní. Neblahé prožitky „připepří“ ještě tlak na výkon a krásu, který vnímají hned, když otevřou sociální (často spíše „patologické) sítě a agónii bezvýznamnosti bytí dovrší marné čekání na lajky a vyprázdněná srdíčka.
Hygiena zubů je samozřejmost, ale co vztahy?
Uchopit život, naučit se žít vztahy, pečovat o ně a umět si je držet, potřebuje svůj vlastní prostor a čas. Vztahové kompetence máme šanci teď posílit v rámci Osobnostní a vztahové výchovy ve školách (OSV), kdy probíhá veřejná konzultace k RVP. Vzpomínáte, jak jste se učili pravidla volejbalu nebo jak se chovat při požáru, ale jak se ubránit šikaně, rozpoznat manipulaci, nebo vyjádřit své pocity nevíte dodnes?
Podle slov mediátora a předsedy Rodinného svazu ČR Jana Zajíčka: „Důležitá je dovednost zvědomit a vyslovit, co mám za čelní či hrudní kostí, tedy, na co myslím, co prožívám, čeho se bojím, na co se těším. Je to podmínka toho abychom jako partneři byli pro sebe za všech okolností čitelní, tedy bezpeční a milovatelní. Jinak jsme si i tomu druhému nečitelní, nebezpeční, tedy nemilovatelní, a to se všemi důsledky z toho vyplývajícími – jsme spíše soupeři.“
Právě nyní podporujeme vzdělávací oblast OSV, která jako jediná může dát prostor těmto měkkým dovednostem, a to včetně prosociálnosti, tedy chování, kdy jsem schopen vědomě udělat pro druhého dobro bez očekávání přímé odměny. Chování, kdy se umím sdílet, spolupracovat, druhé podpořit, nebo i něco darovat. Tyto vztahové kompetence, zahrnující i pravdivý a zdravý vztah k sobě, se nedají naučit, musejí se nacvičit a zažít.
Bude škola 21. století místem, kde se naučíme zacházet s umělou inteligencí, sestavíme si každý svůj vlastní dron nebo spíš chceme vidět jeden druhého, budovat komunitu, vědět, jak žít stabilní, dlouhodobé vztahy v rodinách, školách i pracovištích? Na to je ale potřeba konkrétní místo a čas – tedy nutná hodinová dotace pro zážitkovou pedagogiku. Najdeme ji?
