Článek
Ano, řeč je o sluchově postižených lidech. Jedním z nich jsem já. Dlouho jsem přemýšlela, zda mé zkušenosti zveřejnit, ale protože takové zkušenosti nemám jen já, je na místě, aby se nad tím někdo pozastavil. Jako dítě jsem byla vlastně slyšící, pak přišel zánět mozkových blan z příušnic. Nic nenasvědčovalo tomu, že bude mít následky. Postupem času jsem však pocítila první příznaky, že je něco špatně. Přestávala jsem slyšet slabé tóny, později jsem přestávala rozumět cizím slovům, ať už v písničkách nebo při výuce cizích jazyků, což bylo asi závažnější. Takový diktát z francouzštiny je v tu chvíli doslova peklo. To však byl jen začátek. Samozřejmě spolužáci si mé tehdy ještě lehké nedoslýchavosti všimli a sem tam jsem byla terčem posměchu.
V době puberty je to pro člověka hodně ponižující, ale to jsem ještě nevěděla, co dokážou dospělí. Čas běžel a můj sluch se stále zhoršoval, znemožnil mi studium na vysoké škole, znemožnil mi poslech TV, rádia, telefonu. Že si ze mě utahovala i rodina, bylo hodně nepříjemné. Co bylo ale nejhorší? Jakákoliv komunikace na úřadech a u lékařů. Přijdete na úřad nebo k lékaři, nahlásíte, že špatně slyšíte. První co udělá dotyčná osoba, začne na vás doslova řvát. Po upozornění, že to je k ničemu, že jde o ztrátu srozumitelnosti, že je potřeba při mluvení být čelem ke mně, se na Vás dotyčná osoba podívá stylem, jestli jste vůbec normální. Ponižující, trapné, nevíte si rady. Poprosíte tedy, zda by vám to napsali na papírek. Reakce? Od toho tady nejsme.
U lékařů to bylo bohužel podobné. Lékař vám něco říká a u toho kouká do PC nebo do papírů, nevíte z toho vůbec nic. Nemluvě o tom, že spousta lékařů jsou cizinci a mají jiný přízvuk, tam nemáte šanci porozumět jediné slovo. Asi vás teď každého napadne, proč není přítomen doprovod. Samozřejmě, že pokud to časově jde, doprovod tam je. Ale žádný doprovod za vás nemůže odpovídat lékaři, žádný doprovod lékaři přesně nepopíše, co vám vlastně je a hlavně, když doprovod mluví s lékařem, vy vůbec nevíte o čem. Nemůžete tedy zareagovat, ano tak to je nebo ne, je to jinak. Tím vzniká spousta chyb v diagnózách a vy si zase připadáte s prominutím jako „pitomec“.
Že vznikají i hádky s příbuznými, protože jste jim špatně porozuměli, je rovněž stresující, ale když se k vám zachová příšerně zdravotnický personál… V době covidu u nás nebyl žádný lékař, jednoduše stávající lékař skončil a 3 měsíce se čekalo na nového. Tehdy mi bylo hodně zle, nebylo to na urgent, ale evidentně jsem potřebovala lékaře. Posílat emaily lékařům, zda vás vezmou, je doslova ztráta času. Lepší je zavolat, ale to vy jako neslyšící nemůžete. Tak tedy osobně. Na doporučení jsem zašla do jedné praktické ordinace, dokonce předem domluvené přes příbuzné. Bohužel jsem ale narazila na nejhorší zdravotní sestru, co jsem v životě zažila.
Vysvětlila jsem jí situaci, dokonce i to, že je to domluvené přes tu a tu osobu. Odpověď sestry ale byla doslova kudlou do zad. „Hluché nebereme, si tady kvůli vám nebudeme sundávat roušku.“ Stála jsem jak opařená, tekly mi slzy z očí a jen jsem se zmohla na odpověď: Tak se omlouvám, že jsem obtěžovala, že jsem neslyšící a tím nejsem člověk. S pláčem jsem vypadla z té ordinace a v bolestech, které nikdo neřešil, protože jsem „hluchá“, doma jen brečela a brečela. Nakonec jsem jela na urgent. Tam mi pomohli, ale zbytečně jsem zatěžovala urgent s něčím, co jde přes praktika.
Samozřejmě takhle se nechovají všude, setkala jsem se i s dobrým přístupem, bohužel za takovým přístupem jsem jela 100 km. Další věc je, když se u lékařů vyvolávají jména rozhlasem nebo volají jména z ordinace. Ač je upozorníte, že neslyšíte, řeknou vám, že si pro vás přijdou a oni vás přesto volají. Poznáte to podle toho, že se nikdo nezvedá a sestra nakonec vyjde z ordinace a zařve znova vaše jméno. Vy ho neslyšíte, ale dojde vám to.
Není to jen ale tohle, jsou tu problémy například s bankami, s pojišťovnami. Ne kvůli chování personálu, ale spousta věcí se řeší jen telefonicky, musíte to být přímo vy, nesmí za vás mluvit jiná osoba, takže je to nemožná. A co když jste někde sami? Například: Jedete autem, porouchá se vám vůz, v tom lepším případě, nehoda je ta horší varianta. Jste na dálnici. Postup je takový, kontaktujte svou pojišťovnu, ona se o vás postará. Má to ale jeden háček, jde to jen telefonicky, nejde to ani formou SMS, to jde policie, ale ta nebude volat vaší pojišťovnu. Dotaz, který jsem položila pojišťovně, zda to jde jinou formou, třeba SMS, mi řekli, že ne, že musím zavolat. Na otázku, jak mám volat jako neslyšící mi odpověděli, že neví. Taková maličkost.
To je jen opravdu minimální přehled překážek pro lidi se sluchovým postižením. Co tito lidé prožívají, slyšící člověk nikdy nemůže pochopit. Sluchově postižený člověk je odstřihnut od televize, kina, rádia, společnosti a mnohdy je terčem posměchu. Ať už v práci nebo jinde. Věřte nebo ne, je to opravdu velmi stresující, únavné a pro většinu sluchově postižených to končí tak, že se uzavřou do své ulity, straní se společnosti, u doktorů zažívá ponížení, nedostane správné informace, v nemocnici si připadá trapně. Vyjma oddělení určené přímo pro neslyšící, což jsou jen oddělení ORL ve velkých městech.
Proč jsem to zveřejnila? Za všechny sluchově postižené vás prosím, aby jste s nimi jednali jako s lidmi vám rovnými. Nikdy nevíte, co se může stát vám. Ale hlavně, jsou to většinou slušní, vzdělaní lidé, kteří nějaký způsobem přišli o sluch a v podstatě jsou za to trestáni. Nejsou na vozíku, nemají to na čele napsané, ale často to poznáte při hovoru nebo tím, že vás na to postižený sám upozorní. Mají ale stejné právo žít, mají právo na ošetření, nemohou se bránit, tak, jak by potřebovali, protože hovoru nerozumí.
