Článek
Když v Antarktidě byly poprvé objeveny bakterie, které se živí stopovými atmosférickými plyny, díky nedostatku vody a slunečního světla, neočekávalo se, že stejné geny vázající vodík, budou nalezeny také v Tibetu. Podle původního mikrobiologického článku (doi.org/10.3389/fmicb.2020.01936), předpokládá, že existují po celém světě. Přinejmenším ve velmi suchých podmínkách.
Před čtyřmi lety byli mikrobiologové šokováni objevem forem života v Antarktidě, které nefotosyntetizují ani se neživí jinými formami, které získávají energii ze Slunce. Místo toho tyto bakterie získávají energii z nepatrných koncentrací atmosférického vodíku. Nyní stejný tým prokázal, že podobné formy života existují v Arktidě a Tibetu, čímž se rozšiřují podmínky, za kterých bychom mohli hledat život mimo Zemi.
Většina života na Zemi je závislá na fotosyntéze, která využívá hojnost slunečního světla k pohonu chemických procesů, při nichž se získává uhlík ze vzduchu a živiny z půdy. Ti z nás, kteří tuto schopnost nemají, se živí přímo nebo těmi, kteří ji mají. Výjimka existuje v okolí hydrotermálních průduchů, kde přežití závisí na teple a chemické polévce, která pochází ze země, což je možná původní model života.
Když v roce 2017, Dr. Belinda Carlene Ferrariová z univerzity v Novém Jižním Walesu, oznámila nečekanou třetí formu chemosyntézy v částech Antarktidy, kde nežije téměř nic jiného, bylo to šokující zjištění.
„Našli jsme zvláštní gen, který umožňuje bakteriím odebírat vodík ze vzduchu, oxidovat ho a uvolněnou energii využívat k napájení cyklu RuBisCo,“ uvedla pro frontiersin.org/journals.
Vodík se v atmosféře vyskytuje v množství pouhých 0,5 promile, takže jde o vzácný zdroj, na němž je závislá energie. Ve skalnatých údolích, kde Ferrariová objev učinila, je také velmi nízký obsah vody, uhlíku a dusíku, což nutí mikroby získávat je ze vzduchu.
Atmosférický vodík je sice vzácný, ale v antarktické zimě je ho stále více než slunečního světla, takže je logické, že ho tamní formy života budou využívat, místo aby čekaly šest měsíců na přísun energie. Totéž platí pro severní Kanadu a Norsko, kde Ferrariová uvádí, že našla podobné organismy.
Stejný článek však popisuje i Ferrariino zjištění stejných genů na Tibetské náhorní plošině, kde je sice krutá zima, ale na sluneční světlo se tam nikdy nemusí dlouho čekat. Čím sušší a na uhlík a dusík chudší lokalita byla, tím častěji se tyto geny vyskytovaly. Ferrariová se domnívá, že organismy, které se vydaly touto cestou, pravděpodobně žijí po celém světě v chladných pouštích, ale chce prozkoumat, zda jsou přítomny i v nejsušších horkých pouštích.
Pokud spotřeba vodíku umožňuje životu přežít na nejchladnějších a nejsušších místech na Zemi, možná bychom právě takový život měli hledat na Marsu. „Budoucí mise dopraví vzorky zpět na Zemi a vědci NASA budou analyzovat půdu podobným způsobem jako my, aby se pokusili zjistit, zda se v ní nacházejí nějaké indikátory života,“ uvedla Ferrariová ve svém prohlášení.
Ferrariová dále uvedla, že nalezené organismy, ačkoliv jsou řídké, téměř jistě tvoří základ potravního řetězce a že chce prozkoumat, jaký význam mohou mít pro globální koloběh uhlíku.
Tyto mikroby jsou zatím známé jen z jejich genů a dosud nebyly kultivovány. Ferrariová však poznamenala, že některé z nich byly vypěstovány v laboratoři za podmínek podobných jejich přirozenému prostředí a prokázaly schopnost přežít i při nižších koncentracích vodíku, než jsou typické pro atmosféru.
