Článek
Když se zamyslíte nad tím, co odlišuje náš druh od ostatních zvířat, pak dobrý smysl pro humor bude pravděpodobně figurovat na seznamu docela vysoko.
My lidé se rádi smějeme tak moc, že se zdá, že hraní komedie je v našem druhu téměř zakořeněno. Děti se chichotají od věku tří měsíců a připadá jim zábavné, když jejich rodiče na ně dělají legrační obličeje. Do osmi měsíců se kojenci naučí používat vlastní grimasy, řeč těla a k tomu přidají hlasy, aby se dospělí smáli. Brzy poté si rodiče mohou všimnout, že se jejich dítě proměnilo v komika na plný úvazek, který si s drzým úsměvem na tváři schválně hraje s věcmi, o kterých vědí, že by neměli.
Nová studie však ukazuje, že lidé nemusí být ve své lásce k vtipkování sami. Zvířata se také mohou navzájem škádlit. Isabelle Laumer, postdoktorandka z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA), spolu s kolegy sledovala více než 75 hodin videí, na kterých se navzájem ovlivňovali lidoopi. Velcí lidoopi jsou našimi nejbližšími žijícími příbuznými a patří mezi ně orangutani, šimpanzi, bonobové a gorily. Všechny opice ve studii žily v zoologických zahradách a byly natáčeny při své každodenní rutině.
Členové všech čtyř druhů byli pozorováni, jak se navzájem škádlí. Vědci identifikovali 18 odlišných škádlení, přičemž mezi pět nejlepších patřilo pošťuchování, bouchání, bránění v pohybu, bouchání tělem a tahání za část těla. Někteří lidoopi opakovaně mávali částmi těla nebo předměty před obličejem svých opičích kolegů, nebo se, v případě orangutanů, navzájem tahali za vlasy (tedy spíše chlupy na hlavě).
„Často jsme viděli, že se mládě připlížilo k dospělému, který byl zaneprázdněný péči o jiné opice, a začalo do nich šťouchat nebo je bouchalo do zad, což je někdy dokonce překvapilo,“ říká Laumer, první autor studie.
„Potom čekalo a sledovalo reakci dospělého. Obvykle je cíl prostě ignoroval, a tak setrvávalo ve svém škádlení, takže chování bylo čím dál komplikovanější a obtížnější ho ignorovat, až někdy skončilo bouchnutím dospělého celým svým tělem.“
Podle vědců bylo škádlení podobné chování, které přijaly malé lidské děti v tom, že bylo záměrné, provokativní, vytrvalé a zahrnovalo prvky překvapení, hry a kontroly reakce příjemce. Lidským ekvivalentem může být, že na někoho vypláznete jazyk a pak utíkáte, abyste pozorovali jeho reakci.
Mnoho vědců se domnívá, že humor je mezi zvířecí říší mnohem rozšířenější
Tento styl škádlení by mohl být dokonce základem pro složitější formy humoru. „Vtipkování u lidí vyžaduje poměrně složité kognitivní schopnosti,“ říká Laumer. „Potřebujete teorii mysli (schopnost představit si svět z pohledu někoho jiného), znalost společenských norem, schopnost předvídat reakce druhých a ocenit porušení očekávání ostatních,“ říká.
Protože všechny čtyři druhy lidoopů dokážou škádlit, naznačuje to, že smysl pro humor mohl mít i náš poslední společný předek, který žil před 13 miliony let.
Mnoho vědců se však domnívá, že humor je v živočišné říši mnohem rozšířenější. Například ve své knize The Descent of Man (Sestup člověka), biolog, Charles Darwin, naznačuje, že i psi mohou mít smysl pro humor, když píše:
Když mu někdo hodí kus klacku nebo jiný podobný předmět, často ho odnese na krátkou vzdálenost a pak si s ním dřepne na zem a čeká, až se jeho pán přiblíží, aby mu ho vzal. Pes ji pak popadne a vítězoslavně se rozběhne pryč, přičemž opakuje stejný manévr a zjevně se tímto žertem baví.
Zdá se, že vlci a další druhově příbuzní psi také sdílejí některé rysy související s hrou.
Každý, kdo má psa, si také mohl všimnout, že během hry vydávají jakési dechové chrčení, které zní skoro jako smích. Ve studii z roku 2005 zahrála chovatelka Patricia Simonetová zvuk psům v útulku. Zjistila, že poslech psího „smíchu“ způsobil, že psi z útulku byli méně vystresovaní.
Marc Bekoff, emeritní profesor ekologie a evoluční biologie na univerzitě v Koloradu, Boulder, říká, že shromáždil data za desítky let, která ukazují, že psi se škádlí podobně jako Laumer a její kolegové.
Například, když se pokoušíte přimět jinak neochotného psa ke hře, jeden pes se může přiblížit k druhému uvolněnou hravou chůzí, než uteče.
„Viděl jsem to u psů, lišek, divokých kojotů a divokých vlků,“ říká Bekoff.
Ve skutečnosti Bekoff říká, že během své kariéry slyšel příběhy o mnoha druzích, kteří se chovají jako stand-up komici a vtipálci, včetně koní, asijských černých medvědů a ary šarlatové.
Existují dokonce důkazy, že i krysy se rády smějí
Jiní vědci si mezitím všimli, že delfíni při hře zřejmě vydávají zvuky radosti a sloni při hře vzrušeně troubí. O některých papoušcích je známo, že škádlí jiná zvířata pro zábavu, například pískáním a matením rodinného psa.
Existují dokonce důkazy, že krysy se rády smějí. Jeffrey Burgdorf, docent výzkumu na Severozápadní univerzitě v USA, se v posledních zhruba deseti letech živí lechtáním krys. Když jsou krysy lechtány, radostně skřípou vysokým zvukem podobným chichotání. Podle práce samostatné skupiny na Humboldtově univerzitě v Berlíně, se vracejí znovu a znovu, aby dostaly více lechtání. A dokonce je lze naučit hrát si na schovávanou za „odměnu“, kterým je, jak jinak, polechtání. Nyní Burgdorf a jeho tým využívají své poznatky k informování o léčbě deprese.
„To, co jsme se naučili, je, že zvířata jsou nejpozornější, když provádějí určité vokalizace,“ říká Burgdorf.
„Můj nadřízený [neurolog Jaak Panksepp] by řekl, že hra je hnojivo pro mozek, a je to pravda. Jejich mozky se propojují. Vytvářejí nové synapse a nová nervová spojení. A tak si myslím, že nám to říká, když jsme v těchto hravých humorných náladách, že ve skutečnosti předvádíme naše nejlepší výkony a jsme tím vlastním nejlepším já,“ říká Burgdorf.
I když krysy zjevně milují lechtání, je jejich pronikavý chichot skutečně důkazem toho, že mají smysl pro humor? Většina důkazů o tom, že zvířata mají smysl pro humor, je převážně neoficiální, protože bylo provedeno jen málo rozsáhlých studií. Je také těžké vědět, proč se zvíře v určité chvíli chová tak, jak se právě chová. Hrají si lidoopi v Laumerově pracovně, nebo se snaží pouze zmírnit napětí či dokonce jen získat pozornost?
Koneckonců, jak lépe se spřátelit, než se podělit o dobrý vtip?
„Ptáte se, jestli si myslím, že zvířata mají smysl pro humor? Ano, myslím, že mají, ale je těžké to dokázat,“ připouští Bekoff.
„Například jsem narazil na domácnosti se dvěma psy, kde v době krmení jeden pes běží ke vchodovým dveřím a štěká. Druhý pes se pak běží podívat, kdo tam je, zatímco první pes běží zpátky a sežere mu jídlo. Takže dalo by se říci, že to ukazuje smysl pro humor, ale první pes se možná právě naučil, že se tak dostane k větší porci jídla,“ říká Bekoff.
Je zde také otázka, k jakému evolučnímu účelu by mohl humor sloužit u zvířat. U lidí se má za to, že smích se vyvinul jako způsob, jak pomoci jednotlivcům vytvořit si pouto. Koneckonců, jak lépe se spřátelit, než se podělit o dobrý vtip?
Je možné, že stejnou roli hraje humor u zvířat?
„U lidí může humor sloužit jako lamač ledů, odstraňuje sociální bariéry a posiluje vztahy,“ říká Laumer, „Nevíme, zda je to stejné u lidoopů nebo jiných zvířat, ale je to možné. Abychom to věděli jistě, museli bychom otestovat a pozorovat více skupin primátů a dalších druhů.“
