USA nechaly jaderný odpad po celém světě, nyní jej může odhalit změna klimatu

V době studené války, kdy se s jadernou energií roztrhl pytel, zanechala americká armáda na několika místech po celém světě radioaktivní pozůstatky. Většinu radioaktivního spadu se podařilo udržet na uzdě nebo omezit - no, záleží na tom, koho se ptáte -, ale nyní hrozí, že klimatické změny tyto radioaktivní strašáky znovu probudí.

Podle nové zprávy amerického úřadu Government Accountability Office (Úřad pro vládní odpovědnost), která upozornila na tři regiony po světě, kde by mohla být radioaktivní kontaminace způsobená USA narušena změnou klimatu.

Přestože se jedná o důsledek činnosti USA, žádné ze tří problematických míst se nenachází v USA. Nacházejí se na Marshallových ostrovech v Tichém oceánu, ve španělském městě Palomares a na místě bývalé arktické vojenské vědecké základny v Grónsku.

Ve světle tohoto dramatického posunu k životnímu prostředí zpráva tvrdí, že USA možná budou muset přehodnotit způsob, jakým některé z těchto míst spravují.

Málo známé místo Palomares, rybářské městečko ve Španělsku, které bylo v roce 1966 radioaktivně zamořeno při srážce amerického bombardovacího letadla se vzdušným tankovacím letadlem.

K havárii v Palomares došlo 17. ledna 1966, když se bombardér B-52G strategického letectva Spojených států, srazil s tankerem KC-135, během doplňování paliva ve vzduchu, ve výšce 9 450 m nad Středozemním mořem u pobřeží Španělska. KC-135 byl zničen, když se vznítil jeho palivový náklad, při kterém zemřeli všichni čtyři členové posádky. B-52G se rozpadl a zabil tři ze sedmi členů posádky na palubě.

V době nehody nesl bombardér B-52G čtyři termonukleární (vodíkové) bomby B28FI Mod 2 Y1, které všechny dopadly na pevninu. Tři byly nalezeny na souši poblíž malé rybářské vesnice Palomares v obci Cuevas del Almanzora, Almería, Španělsko. Konvenční výbušniny ve dvou explodovaly při dopadu a kontaminovaly oblast o rozloze 2 km2 radioaktivním plutoniem, zatímco třetí byla nalezena relativně neporušená v řečišti. Čtvrtá bomba, která spadla do Středozemního moře, byla po pátrání trvajícím dva a půl měsíce nalezena neporušená.

Celkem 9 kilogramů oxidovaných izotopů plutonia, uranu a americia na 2,3 kilometrech čtverečních španělského pobřeží. Naštěstí nebyli zraněni žádní místní obyvatelé ani zvířata.

USA a Španělsko se pokusily vyčistit radioaktivní trosky, které byly rozptýleny ve městě a okolí. Část tohoto úklidového úsilí zahrnovala přepravu tun zeminy a rostlinných zbytků zpět do USA, kde byly pohřbeny v Aikenu v Jižní Karolíně.

Určité znečištění však zůstalo dodnes. V 90. letech bylo zjištěno, že radioaktivní kontaminace v okolí Palomares stále překračuje normy Evropské unie. USA a Španělsko od té doby podepsaly prohlášení o záměru řešit problém v Palomares, ale bylo dosaženo jen malého skutečného pokroku.

V letech 1959 až 1967 provozovala americká armáda vědeckou výzkumnou základnu v Grónsku s názvem Camp Century. Byl to domov projektu Iceworm, superpadouchovského plánu na instalaci sítě odpalovacích míst jaderných střel skrytých uprostřed arktického ledového příkrovu. Zkoumali také proveditelnost provozování základny pod ledem v Grónsku.

I když obě schémata nakonec nevyšla, tábor byl poháněn malým jaderným reaktorem, který zanechal svou vlastní radioaktivní stopu. Místo a jeho odpad byly opuštěny v roce 1967 s nadějí, že je pohřbí věčný sníh.

Nedávná revize zjistila, že kapalné odpady byly v roce 2017 pohřbeny v hloubce 32 metrů, hlouběji než v roce 1964, což znamená, že plán na uložení radiace do ledu a sněhu fungoval, ale podmínky v Grónsku se začínají radikálně změnit.

Další studie uvedla, že vzhledem k rychlosti oteplování a rozmrazování ledu, kontaminace pravděpodobně zůstane nehybná až do roku 2100. Poté by se ale věci mohly zkomplikovat. I když trosky nejsou zcela vystaveny povětrnostním vlivům, oteplování pravděpodobně zvýší únik taveniny a zvýší riziko pronikání radiace do okolního prostředí.

Jiné studie došly k znepokojivějším závěrům. V roce 2016 vědci zjistili, že ledová pokrývka v Camp Century by se mohla účinně zhroutit do 75 let za běžného scénáře v oblasti emisí skleníkových plynů. Pokud k tomu dojde, „zaručilo by to případnou remobilizaci fyzikálního, chemického, biologického a radiologického odpadu opuštěného na místě“.

Je to obzvláště znepokojivé, protože ani USA, Grónsko ani Dánsko (které Grónsko ovládá), zatím nepřišly s žádnými plány na vyčištění kontaminace pod Camp Century.

„Je zde možnost ovlivnit životní prostředí, což by mohlo dále ovlivnit potravní řetězec a také ovlivnit i lidi žijící v této oblasti,“ řekl Grist ve světle nové zprávy Hjalmar Dahl, prezident Inuitské cirkumpolární rady Grónska.

„Myslím, že je důležité, aby vlády Grónska a USA o tomto znepokojivém problému komunikovaly a připravily se, co s tím dělat,“ řekl Dahl.

Marshallovy ostrovy jsou pravděpodobně nejznámější oblastí z těchto míst. Tento atol v Tichém oceánu byl boxovacím pytlem pro americké jaderné testy během studené války, kdy bylo v letech 1946 až 1958 svědkem nejméně 67 výbuchů jaderných bomb.

Hřibovitý mrak z testu jaderné zbraně Spojenými státy na atolu Bikini, Mikronésie, 25. července 1946.

Ke konci 70. let byla výsledná změť ozářené půdy a trosek ze šesti různých ostrovů, spolu s tunami kontaminované zeminy z Nevady, převezena do obří jámy na ostrově Runit, kde byla smíchána s betonem a uložena v kopuli. Dlouhá léta se zdálo, že problém byl úspěšně zameten pod koberec. Nyní však hrozí, že se jaderná hrobka otevře v důsledku stoupající hladiny moří a dalších dopadů klimatických změn.

Některé z atolů jsou dodnes neobyvatelné. V oblastech, které jsou obydlené, obyvatelé opakovaně vyjadřovali obavy, že radioaktivní dědictví jaderných testů poškozuje jejich zdraví, zejména pokud jde o místní výskyt rakoviny. USA to popírají a tvrdí, že Marshallovy ostrovy jsou bezpečné a že rakovina je dědičná.

Zpráva řeší tyto neshody mezi představiteli Marshallových ostrovů a USA. Pokud něco, přiklání se to na stranu naznačování, že rozsah jaderné kontaminace byl nadhodnocen. Nicméně navrhuje, aby americké ministerstvo energetiky zlepšilo přístup obyvatel Marshalových ostrovů k jasným informacím o kontaminaci.