Článek
Byl to přiměřeně ledový pozdrav na rozloučenou: hrstka sněhových koulí letících oblohou směrem k RSS Ernest Shackleton, když loď vyplula z přístaviště. Plavidlo se vydalo přes rozbouřený Jižní oceán a nechalo za sebou 26 odolných duší na zasněženém ostrově na zamrzlém cípu Antarktického poloostrova.
Ti, kteří mávali na rozloučenou z břehu, sledovali, jak jejich poslední hmatatelné spojení se zbytkem světa odplouvá hořce ledovou vodou. Nyní před námi leželo šest měsíců, fakticky opuštěné, zimy, na nejchladnějším kontinentu naší planety.
„Říká se, že je rychlejší dostat se k někomu na ISS, než někoho evakuovat při záchranné lékařské misi v zimě z Antarktidy,“ říká Marlon Clark, jeden z těch 26 mezinárodních výzkumníků a podpůrných pracovníků, kteří zůstali ve službě v Rotherově britském antarktickém centru. Výzkumná stanice leží na ostrově Adelaide, těsně na západ od Antarktického poloostrova.
Výzkumná stanice Rothera v Antarktidě.
Antarktida je nejméně obydleným kontinentem na planetě. Nemá žádnou stálou lidskou populaci. Jen hrstku výzkumných stanic a základen roztroušených po 14 milionech čtverečních kilometrů zamrzlé krajiny.
„Takže jsi izolovaný,“ říká Clark. „O zimě na Antarktidě existuje spousta záhad a tradic. Nejsilnějším pocitem bylo očekávání, stejně jako uvědomění si: Dobře, tohle je skutečné. Budu tady dlouho, hodně dlouho.“
Během následujících 26 týdnů téměř věčné bílé tmy a drsného počasí, Clark a jeho spoluobyvatelé v centru Rothera, pracovali, jedli a stýkali se spolu bez téměř jakéhokoliv kontaktu s domovem. Satelitní telefonní hovory jsou drahé, a proto se používají opravdu střídmě. „Zimáci“, jak jim jiní přezdívali, si spolu povídali často, ale jen při omezené zábavě na základně.
„Mluvili jsme spolu při práci, o přestávkách, hraní kulečníku nebo v našich pokojích,“ říká Clark, který pomáhal koordinovat sbírku nahrávek Winterers. „Museli jsme se naučit své příběhy docela rychle. Bylo tam hodně rozhovorů o počasí. Tyhle šílené větry, které nás obklopovaly, mořský led, ledovce, mraky. Bylo nám spolu velmi dobře.“ Společným jazykem byla angličtina, posetá slangovými slovy jedinečnými pro antarktické výzkumné stanice, ale o tom více až později.
Balkon New Bransfield House ve výzkumné stanici Rothera v Antarktidě.
Mezi všemi těmi konverzacemi se stalo něco překvapivého: nejen jejich přízvuky se měnily.
Clark a jeho kolegové si toho z počátku nevšimli. Věděli jen, že se účastní neobvyklého experimentu, který zahrnoval sledování jejich vlastních hlasů v průběhu času. To bylo provedeno tak, že každých několik týdnů pořizovali 10minutové nahrávky. Seděli před mikrofonem a opakovali 29 stejných slov, jaká se objevila na obrazovce počítače. Jídlo, káva, skrytý, proud vzduchu. Většinou se jednalo o slova, která během dne používali pravidelně a obsahovala samohlásky, o nichž je známo, že se liší anglickými přízvuky.
Když se nahrávky konečně dostaly zpět do týmu fonetických výzkumníků na Mnichovskou univerzitu Ludwiga Maxmiliána v Německu k analýze, zjistili, že výslovnost některých slov se nepatrně změnila. To, co viděli, byl začátek objevování nového přízvuku.
Ve velkém měřítku může antarktický experiment s přízvukem poskytnout vhled do toho, proč se americká a britská angličtina tolik rozchází.
„Chtěli jsme co nejpřesněji zopakovat to, co se stalo, když se Mayflower vydal do Severní Ameriky a lidé na palubě byli izolováni po dlouhou dobu,“ říká Jonathan Harrington, profesor fonetiky a zpracování řeči na Mnichovské univerzitě Ludwiga Maxmiliána. „Šest měsíců není příliš dlouhá doba, takže jsme viděli velmi, velmi malé změny. Ale zjistili jsme, že některé samohlásky se posunuly.“
Jednou z těchto změn byl zvuk „ou“ ve slovech jako „flow“ a „sew“, který se posunul směrem k přední části vokálního traktu. Viděli také, jak se někteří zimáci začínají sbližovat ve způsobu, jakým vyslovovali další tři samohlásky.
Důvod tohoto posunu odhaluje možný základní mechanismus toho, jak po celý život přijímáme akcenty. V Antarktidě, během zimy 2018, hrál roli i další faktor, rozmanitost původu zimovišť.
„Britské základny v Antarktidě jsou zcela jedinečné v tom, jak jsou přívětivé, takže skončíte se skutečným tavícím kotlem lidí z různých prostředí,“ říká Clark, který pomáhal koordinovat sbírku nahrávek vytvořených zimáky.
Mezi těmi, kteří tu zimu zůstali v centru Rothera, bylo několik Američanů, islandský mechanik, několik Němců, několik Skotů a jeden velšsky mluvící člen výzkumu.
Ale Clark říká, že někteří z těch, kteří tu zimu zůstali na základně, prodělali mnohem dramatičtější změny ve způsobu, jakým mluvili.
Obyvatelé antarktických výzkumných stanic si pro určité činnosti během dne vyvinuli vlastní termíny a lidový jazyk. Některé mají svůj původ ve vojenských termínech, jiné se objevily jako vtipy nebo náhoda. Zde je několik, které si můžete sami vyzkoušet:
Fod plod – sbírání odpadků, fod znamená „trosky cizích předmětů“
Dingle day – jasný den s modrou oblohou
Gash – mytí, úklid a úklid odpadků
Smoko – přestávka na čaj/kávu
Fid – zaměstnanec British Antarctic Survey „dole na jihu“
Doo – skidoo nebo sněžný skůtr
Firkle – třídit něco nebo uklízet nepořádek
Gonk – spát
Fox hat – večerní kino, večerní promítání
Jak se řekne „hezký den“ v Antarktidě
V případě Antarktidy obyvatelé výzkumných základen nejen nenápadně měnili své akcenty, ale vyvíjeli také jakýsi antarktický výzkumný slang: matoucí řadu slov, která pro lidi z vnějšího světa neznamená vůbec nic nebo jen málo. Možná překvapivě některá z těchto slov nemají nic společného s vědou nebo Antarktidou.
„Když jste tam dole, lidé si rozvíjejí zvláštní, nuance,“ říká Clark. „Jestli je hezký den, máte ‚single day‘, nebo když jdete ven sbírat odpadky, děláte „fod plod“. Pochopíte to rychle a stane se to pro vás velmi normální.“
Náhlý nával těhotenství na jednom z nejnehostinnějších míst na světě pravděpodobně nebude něco , k čemu by Britský antarktický průzkum povzbuzoval své členy a ani jiné základny na kontinentu. Ale na druhou stranu by to jistě zimákům přidalo k jejich omezené řeči i něco jiného než téma o počasí.
