Článek
Pokud byste se do Severního eocénu podívali před 45 miliony lety, zemské póly by byly k nepoznání. Antarktida a polární kruh byly oblastmi, které pokrývaly bujné pralesy. Dnes je ostrov Axeala Heiberga zamrzlou pouští postrádající téměř veškerý život.
Dlouhé roky byl prales pohřbený nejprve pod vrstvami sedimentu, poté skončil pod ledem. Takže doslova zamrzl v čase.
„Když vstoupíte na toto Bohem zapomenuté místo, první, čeho si dnes všimnete, jsou velké pařezy. Jejich průměr je okolo metru a některé mají i více. Navíc jsou stále zakořeněné v půdě, ve které vyrostly. Leží úplně mimo nejbližší živé stromy, které jsou 3000 kilometrů daleko,“ řekl spoluautor studie James Basinger, emeritní profesor geologických věd na univerzitě v Saskatchewanu.
Zkamenělé pařezy na ostrově Axela Heiberga stále vyčnívaly v krajině. Milióny let byly zamrzlé pod ledem.
Pařezy bývalých ořešáků jsou tak nápadné, že jsou vidět ze vzduchu. V roce 1985 je objevili pracovníci kanadské geologické společnosti, když prováděli průzkum oblasti z vrtulníku. Tehdy na ostrově Axela Heiberga objevil fosilní prales.
Když se o rok později paleobotanici vrátili na místo a našli fosilie, které se nepodobají ničemu, co kdy viděli.
Mumifikace
„Ve skutečnosti není tolik míst, kam byste se zašli podívat na zkameněliny, které jsou v tak zachovalém stavu,“ řekl Steven Manchester, hlavní autor studie a kurátor paleobotaniky ve Floridském muzeu přírodní historie.
Fosilizace je charakteristická tím, že organickou hmotu nahradí minerály. V jiných případech se organická hmota zahřívá a lisuje na uhlí, nebo se spaluje při lesních požárech a konzervuje se jako dřevěné uhlí.
Ale tohle není ten případ. Dřevo, listy, šišky, ořechy a ovoce jsou zdánlivě nezměněné. Tato jedinečná forma uchování se nazývá mumifikace, která probíhá pouze za velmi specifických a vzácných okolností.
„Stromy mohou být zničené bakteriemi a houbami, nebo rozbouřeným korytem řek. Existuje mnoho způsobů, jak ztratit materiál, než se stane fosilií,“ řekl Basinger. Ale prastaré lesy na Axel Heibergu byly rychle pohřbené pod bažinami a jezerními sedimenty. Jak se globální klima ochladilo, tyto procesy se zpomalily.
Neúrodné povrchy Arktidy a silný vítr umožnily pozoruhodně snadné sbírání vzorků. Během patnácti let Basinger a jeho kolegové získali více než tisíc zkamenělých ořechů a semen.
Vizualizace globálně teplé planety
Polární oblasti měly relativně krátké vegetační období, ale vynahrazovaly to mimořádně dlouhými letními dny. Sluneční světlo svítilo až dvacet hodin v kuse. Naopak zimy se vyznačovaly téměř úplnou tmou. Přesto teploty jen zřídka dosahovaly bodu mrazu.
Paleontologické a geologické záznamy naznačují, že v té době bylo v zemské atmosféře více CO2, což vedlo k mnohem vyšším teplotám, než jsou nyní. Tento globální skleník zase vytvořil teplé oceánské cirkulace, které udržely Severní ledový oceán bez ledu.
Byly tam cypřišové bažiny a horské lesy, kde stromy rostly až do výšky 40 metrů. Stromy jako jsou sekvoje, cedry, hikory, borovice, smrky, jedlovce, modříny, břízy, jinany a samozřejmě ořešáky.
Co se můžeme naučit od vlašských ořechů z Axel Heibergu
Jako odborník na evoluční historii vlašských ořechů pomohl Manchester dovést patnáct let trvající projekt až do úspěšného konce.
Většina zkamenělin vlašských ořechů byla kratší než 3 cm.
Vlašské ořechy byly křehké a snadno se lámaly napůl.
Po naskenování je Manchester porovnal s vlašskými ořechy z moderních i vyhynulých druhů. Národní úložiště, jako je iDigBio, umožňují najít muzejní exempláře uložené kdekoli ve Spojených státech. Fosilie se neshodovaly s ničím, co bylo dosud objeveno. Bylo zjištěno, že představují tři nové druhy rodu Juglans.
Nacházely se severněji než jakýkoli známý druh vlašských ořechů. Ať už žijící, nebo vyhynulý a představují některé z nejstarších známých záznamů této skupiny.
Vědci se na základě genetických dat od žijících druhů domnívali, že vlašské ořechy pochází z Asie. Fosilní údaje ale naznačují, že se poprvé objevily v teplém, vlhkém prostředí Severní Ameriky nebo Evropy.
Fosilie z této studie dodávají jasnější obrázek o tom, jak se vlašské ořechy vyvíjely během období intenzivně se měnícího klimatu a odkud se vzaly naše moderní druhy.
