Článek
Při včerejším rozdělování cen Českého lva projevili akademici notnou dávku černého humoru. Filmu Il Boemo, jenž vypráví osudy skladatele Josefa Myslivečka, neudělili cenu za hudbu, ale zato mu dali cenu za nejlepší režii i za nejlepší film roku. Filmoví akademici zřejmě nikdy neslyšeli o hudebním tělese Collegium 1704, které ve filmu skvěle oživilo dobovou hudbu. Tohle totiž oni dělají už řadu let – hrají hudbu 18. století na dobové nástroje. Hudební stránka je na filmu také to nejlepší, bohužel se tento počin k širší veřejnosti nedostane, protože režisér Petr Václav přijal kontroverzní taktiku pojmout film jako porno.
Nepřeháním. Po shlédnutí filmu vloni na podzim jsem si sám říkal, proč to žádný recenzent nenapsal jasně, takže vás raději varuji předem. Ušetříte si pořádný trapas!
Myslím, že před naprostým pádem do porna film zachránil herec Vojta Dyk. Jednak tím, že je to známá tvář, takže diváci si řeknou, že tohle snad porno být nemůže, když v tom hraje Vojta Dyk… Zadruhé pojal roli velmi civilně, přesvědčivě hraje hodného hocha z Čech, který se dostal do špatné společnosti.
Je to hudební film i porno. Myslím, že to ze strany režiséra nebylo dobré rozhodnutí. V této republice máme hudební školy s nadanými dětmi a mladými lidmi, pro které by bylo dobré vidět výkony Collegia 1704 v dobových kulisách. I život Josefa Myslivečka si zaslouží popularizaci. Bohužel v této podobě je to nepromítatelné. Přiznám se, že nechápu, proč a pro koho to vlastně Petr Václav takto pojal. Vždyť se tím jen připravil o diváky. Intimní scény jsou očividně inspirovány životem Giacomo Casanovy, ale bohužel jsou roztaženy na úkor mnohem zajímavějšího příběhu vztahů Myslivečka s Mozartem.
Myslivečkova cesta k úspěchu
Film není vyprávěn jako školní životopis od narození do hrobu. Je pojat tak, že Mysliveček už v Itálii je a epizody ze svého dřívějšího života v Čechách občas vypráví někomu, kdo se ho v konverzaci ptá. Petr Václav k vám tak dostane informaci, že mladý Mysliveček se kvůli otci vyučil mlynářem a že to zahrnovalo naučit se i hydrauliku a vše o vodě. Během castingové večeře před benátským impresáriem zazní informace, že před odchodem do Itálie se zúčastnil války, protože Prusové právě napadli Prahu. Ano, během sedmileté války Prusové v roce 1757 neúspěšně obléhali Prahu. Nicméně Myslivečkova účast není doložena, jen se spekuluje o tom, že jestli tehdy byl v Praze, musel to určitě zažít. Pravda je, že Mysliveček odešel do Itálie až po skončení války. V roce 1763 vyrazil přes Alpy na Jih, aby prorazil jako hudebník v zemi, která tehdy hudbě kralovala. To je asi jako kdyby dnes vyrazil nějaký herec do Hollywoodu. Ale tehdy bylo spíše obvyklé, že vyráželi italští hudebníci na sever, křižovali Evropu a dobývali úspěchy. Aby se někdo ze Severu vypravil do Itálie, to bylo neslýchané!
Mysliveček pak žil nějakou dobu v Benátkách, kde se učil u hudebního mistra Giovanniho Battisty Pescetiho, jehož hudbu znal už z Prahy. Tady film začíná. Filmaři ukazují Benátky jako město, kde chodí všichni v maskách. Tak tomu bylo ale jen v zimě, během divadelní sezóny. Jinak je hmotná kultura rekonstruována znamenitě. Úžasné detaily dobových karet, dobová fajfka… pěkné. „Mysličeček“, jak jeho jméno komolí Benátčané, zde zažívá příhody značně podobné epizodám z Casanovových pamětí. Historicky totiž není jasné, jak se Mysliveček dopracoval ke své první zakázce v Neapoli a filmaři se jednoznačně rozhodli ukázat, že si ji, s prominutím, vysouložil. Podobně jako Casanova navštěvuje i Mysliveček tajemná společenství souložích aristokratů, podobně jako Casanova je i Mysliveček zaměněn s jinou maskou a pozná tajemnou cizinku, která mu zprostředkuje kontakty na lidi z oboru. Pak se prý benátský vyslanec, jenž přijede z Neapole, začne zajímat o Myslivečkovu hudbu a dohodí mu první angažmá v Neapoli. Nevím. Dřív se soudilo, že mu pomohl neapolský státník a osvícenec Bernardo Tanucci.
V Neapoli uvede Mysliveček roku 1767 svou první operu Bellerofonte a má s ní průlomový úspěch. Před premiérou ale musí zvládnout náladovou sopranistku Caterinu Gabrielli (reálná postava), která je ve filmu zobrazena jako umělkyně nízkého původu, o níž si všichni myslí, že si úspěch zasloužila svými půvaby a bezpracným nadáním, zatímco ona je ve skutečnosti hluboce myslící bytostí, která ví o hudbě víc, než kdokoli jiný.
Neapolsko bylo tehdy sekundogeniturou Španělska a vládl tam následník španělského trůnu, který čekal, až se uvolní místo v Madridu. V Myslivečkově době vládl retardovaný Ferdinand IV., o němž současníci soudili, že je „imbecil“. Ve filmu se král divákům představí v drastické scéně, kdy se před Myslivečkem vykadí do nočníku a pak nutí mladého umělce, aby mu pogratuloval. Pak dostane zakázku. (Tedy já si nebyl jistý, jestli v té scéně byl král, protože ho představili jako „vévodu“, ale pak tentýž herec hrál krále a taky by to odpovídalo jeho pověsti.)
Byl revolucionář, nebo požitkář?
Pak Mysliveček zažívá úspěchy, jezdí po Itálii a všude uvádí své opery. Taky se zamiluje, přičemž šlechtična, již miluje, ho mezi souložením poučuje o Diderotových názorech na reformu opery. O čem byly Myslivečkovy opery? Byly to výhradně vážné opery opera seria, tedy vyšší žánr, dále pak náboženská oratoria. Děj oratorií čerpal samozřejmě z bible, ale děj oper většinou z antické mytologie. V operách Nitteti z roku 1770 a Il gran Tamerlano z roku 1771 se objevuje motiv lidové vzpoury, což vedlo jisté autory v komunistické Evropě k domněnce, že Mysliveček vyjadřoval revoluční myšlenky.
Mysliveček a Mozart
Americký autor Daniel E. Freeman, z jehož knihy filmaři čerpali, očividně vidí věci jinak. Ve filmu Mysliveček prohání tajemné aristokratky a nevěstky v bordelu. Tak si s jednou z nich užene tajemnou pohlavní chorobu, která se u něj začne projevovat fleky na tváři. Legenda o tom, že Mysliveček žil neřádným životem přitom pochází od Mozartova otce Leopolda. A setkání s Mozartovými je pro většinu diváků hlavní událost filmu, jelikož Myslivečkův význam je většinou vykládán tak, že byl velkým předjímatelem W. A. Mozarta.
Petr Václav sliboval, že tady to tak nebude, ale scéna setkání s Mozartem v Boloni roku 1770 opět vyznívá jako střet průměrného hudebníka s géniem. Mozartovi muselo být už 13 let, ale ve filmu vypadá na 6. Takže dítě-genius, zatímco v reálu to už byl mladý muž. Poté, co si Mysliveček odejde ke dveřím pro zapomenuté noty, začne nadšený Amadeus s dětskou radostí rozvíjet motiv sám a Mysliveček ztuhne nad jeho genialitou.
Mozart přitom hraje na kladívkový klavír. Proč ne cembalo? Je v tom rozdíl, cembalo je spíš jak kytara, klavír je jako bubny. Mozart se později stal popularizátorem kladívkového klavíru, ale až v 80. letech. Prý už někdy od roku 1777 používal ve zvýšené míře piano od Johanna Andrease Steina. Tak proč je už v scéně z roku 1770? Několik fanynek po tom pátralo a zjistily, že hercem byl nějaký Philipp Hahn, syn ambiciózní rakouské maminky, která mu dala jméno „Amadeus“. Je mu 11 let a hraje na piano. Takže piano tu bylo kvůli němu, jelikož na cembalo hrát neumí. Pak ale pane režisére neříkejte v rozhovorech, že to bylo cembalo…
Další setkání s Mozartem ve filmu nejsou, i když se setkali víckrát. Možná kdyby pan režisér rezignoval na pár minut romantických makrodetailů souložení, vešlo by se tam něco víc. Mimochodem, najdete ve filmu Karla Rodena? Naposledy se Mozart setkal s Myslivečkem v roce 1777 v Mnichově, kde byl Mysliveček na léčebné kúře. To už měl Mysliveček znetvořený obličej a přišel o nos. Leopold Mozart psal synovi dopisy, kde mu zakazoval Myslivečka navštívit. Prý má špatné mravy a za své neštěstí si může sám. Mysliveček ale tvrdil, že jeho zranění způsobila dopravní nehoda, kdy se mu převrhl kočár a zlomil se mu nos. V Mnichově se dostal do rukou nekompetentních lékařů, kteří způsobili, že se do rány dostal zánět a vypukl „kostižer“.
Tragický konec ?
Ale to nebyl konec Myslivečkovy kariéry. Měl ještě úspěchy v Neapoli. V toto ohledu ale film mystifikuje, jelikož to líčí, jako by Mysliveček měl v neapolském divadle San Carlo angažmá, ale ve skutečnosti nikdy stálé angažmá neměl. Prostě jezdil pořád od města k městu – podobně jako Mozart – a pro obživu musel často v rekordním tempu psát náročná hudební díla. Pokud opravdu nežil neřestným životem, tak se nejspíš upracoval k smrti. Legrace si možná vůbec neužil. O tom, že by měl pohlavní chorobu žádné „tvrdé důkazy“ nejsou
Jeho kariéře uškodila zmíněná sopranistka Gabrielli, což ale ve filmu řečeno není. Zkazila zpěv v premiéře jeho opery Armida v milánské alla Scalle v roce 1779, pak demonstrativně vyřazovala ze svých představení Myslivečkovy árie a nahrazovala je áriemi jiných autorů. Tím dávala publiku najevo, že Mysliveček je z módy, že jeho hudba už není dost dobrá. Opera Armida měla přitom kouzelnický námět – podobně jako pozdější Kouzelná flétna od Mozarta – a mohla znamenat významnou inovaci v hudbě. Vycházela z barokního eposu Osvobozený Jeruzalém od Torquata Tassa. Přitom další opera Caliroe uvedená roku 1778 v Neapoli, měla ohromný úspěch.
Byl Mysliveček opravdu nepochopený? Náš hudební historik Rudolf Pečman zastával názor, že Mysliveček chtěl reformovat neapolskou operu seria, ale ne jejím odstraněním, ale proměnou zevnitř. Oproti jiným seveřanům, jako byl Christoph W. Gluck, Haydn i Mozart, měl Mysliveček tu výhodu, že neapolské prostředí dokonale znal a žánr ovládl lépe než kdokoli z nich. Freemanův filmový Mysliveček souloží nepřetržitě až do ztráty nosu, a teprve tato nehoda ho přiměje, aby v závěru filmu začal uvažovat o reformě opery.
V (domněle) poslední opeře Medonte, re di Epiro, uvedené roku 1780 v Římě, uplatnil Mysliveček znovu motiv vzpoury. Ovšem ve filmu z něj nedělají revolucionáře. V posledním rozhovoru se sopranistkou Gabrielli naopak Mysliveček sarkasticky říká: „Čekají nás šťastné zítřky.“
Nevím, jestli tu větu vnímají na Západě stejně jako u nás… Ve filmu jde spíš o hudbu, takže zdůrazní, že Mysliveček přemlouvá Gabrielli, aby přijala roli v této opeře. Ona ale v nepochopení odmítá zpívat árii Il caro mio bene. Titulek nás pak informuje, že árie se pak proslavila až v Mozartově upravené podobě jako Ridente la calma, což je pravda. (Mysliveček pak uvedl opět v Římě – ne v Neapoli – ještě operu Antigona – koncem roku 1780, a ta měla úspěch.)
Hudba Collegia 1704
Ano, Il Boemo je především hudební film, a to zcela unikátní. Jde totiž o hudbu na dobové nástroje v podání českého souboru Collegium 1704, jenž vede Václav Luks. Ten zde byl i poradcem. Zpěvačce Gabrielli propůjčila hlas česká pěvkyně Simona Šaturová. (Nahrávky s Myslivečkem vydávala už před filmem, jednu máme doma a hned po filmu jsem si ji musel pustit.) Film ukazuje tehdejší divadelní život, jaký byl doopravdy. Diváci během představení jedli, pili, chodili mezi nimi číšníci a hudba byla tak říkajíc kulisou. Když neapolský král odhodí do publika ohlodanou kost, není to nadsázka. Myslím, že je nevhodné srovnávat tento film s Formanovým Amadeem, který vznikl podle konverzační divadelní hry. Mě napadlo spíš srovnání s filmem Farinelli. Ostatně tento kastrát v Myslivečkových operách taky zpíval.
Zdroje: Ivo Cerman, Susan Reynolds, Diego Lucci (eds), Casanova. Enlightenment Philosopher, Oxford 2016; Otto Deutsch et alii (eds.), Mozart. Briefe und Aufzeichnungen, sv. 1-8, München 2005; Rudolf Pečman, Josef Mysliveček, Praha 1981; Daniel E. Freeman, Josef Mysliveček. Život a dílo, Praha 2022. + odkazy v textu
