V čem se antiizraelská petice z 6. 2. mýlí

Smyslem tzv. petice osobností z 6. 2. bylo přikázat vládě ČR, aby obvinila Stát Izrael z genocidy palestinského obyvatelstva. Nic menšího.

To je totiž také obsahem žaloby Jihoafrické republiky na Izrael z 29.12.2023, k níž se má dle petice připojit i vláda ČR. Žaloba se vůbec netýkala porušování „pravidel války“, obviňovala Izrael rovnou z porušení Mezinárodní úmluvy o zabraňování genocidám z roku 1948. Stížnost sice byla adresována „do Haagu“, ale ne proslulému „soudu pro válečné zločince“, ale Mezinárodnímu soudu OSN. Jihoafrická republika obvinila Izrael, že při válčení v pásmu Gazy úmyslně zabíjí palestinské Araby jakožto „skupinu“ a přehlédla při tom, že se bojuje na území, jež je osídleno takřka výhradně palestinskými Araby. Arabové tam nejsou žádnou minoritní „skupinou“. Užívání slova „skupina“ je pak jediným argumentem žalobců. Mezinárodní soud OSN pak v příkazu z 26.1.2024 netvrdil, že Izrael spáchal genocidu, ale vypočetl v pořadí a) až d) úkony, které jsou zakázány v Mezinárodní úmluvě o zabraňování genocidám čl. II a vyzval Izrael, aby se jich nedopouštěl. Podle petice ale soud prý „žádal Izrael, aby se vyvaroval genocidního jednání.“ To zní, jako kdyby Izrael dosud páchal „genocidní jednání“ a teprve soud ho vyzval, aby s tím už konečně přestal.

Je zvláštní, že žádná z „veřejných osobností“, které petici podepsaly, nebyla ochotna konstatovat, že obvinily Izrael z genocidy. Petice ale není o neškodných výzvách k mluvení, jak tvrdil v Událostech komentářích ČT 8.2. signatář Petr Placák. Sebepopíráním je i tvrzení biskupa Václava Malého v Událostech komentářích ČT z 15.2.: „Já bych to nenazval genocidou a nikdo to nenazývá genocidou.“ Přitom petice, kterou Malý podepsal, „to“ nazývá genocidou. Humorné je také tvrzení teologa Tomáše Halíka, že prý přeci českým obráncům Izraele nepodsouvá schvalování genocidy, když přitom podepsal petici, která přesně z tohoto zločinu obvinila vládu Petra Fialy.

Chceme-li hodnotit, zda Izrael dodržuje pravidla války, nebo zda je jeho reakce nepřiměřená, pak bychom jeho jednání skutečně měli hodnotit podle pravidel války, tedy podle International Humanitarian Law (IHL). Z nichž nejdůležitější jsou Ženevské konvence z r. 1949 (čtvrtá je o civilistech), opční protokoly z r. 1977 a zvykové právo sepsané Červeným křížem/ICRC r. 2005 (aktualizované r. 2016). Na to také poukázala izraelská obhajoba. Petice našich osobností vůbec neříká, jakých válečných zločinů se měl Izrael dopustit. Mluví jen obecně o dodržování „mezinárodního práva“.

Alespoň tím petice uznala operaci za mezinárodní konflikt, takže by i Hamásovský státeček měl být vázán „mezinárodním právem“. Doposud totiž Hamás těžil z toho, že jeho „státeček“ není uznávaný stát, takže se nacházel pod radarem mezinárodních dohod i uznávaných pravidel války (IHL), která zavazují pouze státy. Hamás tedy nic nedodržoval.

Zhodnoťme si tedy jednání obou stran podle „mezinárodního práva“. V této válce je útočníkem Hamásovský státeček v pásmu Gazy. Izrael byl napaden a podle mezinárodního práva má nárok na obranu (Charta OSN čl. 51; případ lodi Caroline z r. 1837 dává toto právo i proti „nestátnímu aktérovi“). Přiměřenost této obrany se má hodnotit podle tohoto, co je nutné pro oslabení protivníka a dosažení vítězství. Tyto akce mají jisté limity vymezené v Ženevské konvenci čl. 3 a 13-26 (např. neútočit úmyslně na nemocnice).

V případě vojenské akce proti útočníkovi pak je přiměřené to, co mu zabrání v pokračování útoku. Cílem pozemní invaze je právě tento cíl a ne potrestání civilního obyvatelstva, jak teď často čtu v našich komentářích. Od té doby, co se Hamás chopil vlády v pásmu Gazy, je od něj Izrael napadán neustále, většinou palbou z raket. Čtyřikrát už se Izrael pokusil znemožnit další odpalování raket za pomoci pozemní invaze do pásma Gazy (roky 2006, 2008/09 a 2012 a 2014). Pokaždé ale Hamás raketové útoky obnovil, až 7. 10. 2023 podnikl pozemní ofenzivu, kdy na 8 až 17 hodin ovládl malou část území Izraele, a tam se pokusil vyvraždit všechny civilní židovské obyvatele. Proto je prvním cílem této invaze zabránit Hamásu v dalším útoku tím, že se zničí schopnost Hamásu podnikat bojové akce.

Jak známo, Hamás během své krátké vlády na izraelskými kibucy unesl také ca 250 rukojmí (odhady se pohybují od 239 do 253). To bylo křiklavé porušení zásad ochrany civilistů ve válce, jak jsou stanoveny v Ženevské konvenci z r. 1949, čl. 3 a 34, kde je braní rukojmích uvedeno mezi nepovolenými činy. Z toho důvodu je druhým cílem izraelské invaze vrácení rukojmích.

Izraelská akce je tedy přiměřená, pokud podniká akce vedoucí k těmto dvěma cílům. Jakmile by se jich dosáhlo, skončily by i bojové operace. Jak známo, Hamás nevrátil všechny rukojmí a nesložil zbraně. Místo toho pokračoval i po 7. 10. 2023 v raketových útocích na civilisty, pokusil se o útok z moře a přidaly se k němu útoky spojenců ze severu (Hizbaláh), z Rudého moře (jemenští Houthi) a teroristické útoky z hor (Palestinská autonomie), které směřovaly i proti civilistům uvnitř Izraele.

Kdybychom hodnotili jednání obou stran během následujících bojů, zjistíme, že i v této fázi porušuje „mezinárodní právo“ Hamás. Svou armádu stáhl do hustě osídlené městské oblasti, kde využívá nemocnice, školy či civilní domy jako štíty, jejich civilní obyvatele jako živé štíty, čímž vším znovu porušuje Ženevskou konvenci z r. 1949 i zvyková pravidla války sepsaná Červeným křížem / ICRC.

Hamás neodlišuje své bojovníky uniformou, nechává je bojovat v civilním oděvu, aby tím ztížil rozlišování civilního obyvatelstva a vojáků. Hamás také obléká vojáky do uniformy Izraele, jak vyplývá ze svědectví o útoku 7.10.2023 i ze starších incidentů. Oblékat se při boji do uniforem protivníka je porušení mezinárodního práva (Haagská konvence z r. 1907, čl. 23 f). Je to dokonce hodnoceno jako válečný zločin (podle Statutu Mezinárodního trestního soudu v Haagu, čl. 8, odst. 2). Stejně jednal Hizbaláh za války roku 2006, přesto proti jednání Hamásu a Hizballáhu nikdy neprotestovala „mezinárodní komunita“. Nošení uniforem a vizuální odlišení od civilistů během boje je přitom základní podmínkou pro ochranu civilistů. Hamás se cíleně snaží smazat rozdíl mezi civilisty a bojujícími na obou stranách.

Hamás také využívá sanitek k přesunu zbraní a vojáků, v podzemí nemocnice Shifa hospital měl svou centrálu. To jsou další porušení pravidel války.

Podívejme se nyní, kterých válečných zločinů se podle petice dopustil Izrael. V petici se žádná konkrétní porušení pravidel války neuvádějí. Na facebooku pana advokáta Pavla Čižinského, jenž je hlavním autorem pseudoprávnických útoků této komunity, najdeme texty starších žalob a petic, kde se dozvíme podrobnější informace. Má tu udání proti Izraeli, které Čižinský podal na Praze 1 (!) dne 30. 11. 2023, a prohlášení proti vládě ČR v Den lidských práv 10. 12. 2023. Z nich se dozvídáme, že Čižinský na základě článků z novinky.cz a DeníkN obvinil Izrael z plánovaného přesunu obyvatelstva. Mělo jít o údajné plány poslanců pravicových stran Smotriche (Strana náboženského sionismu) a Ben-Gvira (Otzma Jehudit, ministr národní bezpečnosti), podle nichž by se mohlo s Egyptem vyjednat, aby po válce pustil Palestince na své území, popř. s Kongem, aby přijal humanitární uprchlíky. Jelikož je Izrael demokratická země s otevřenou diskuzí, byly hypotetické úvahy na to téma veřejností odmítnuty. Nebylo tudíž nutné podávat na Izrael žalobu. Dodejme, že pokud by toto vystěhování bylo provedeno násilně, proti vůli obyvatel, šlo by o porušení Ženevské konvence čl. 49. Pokud by ale v dohodě šlo o vyjednání možnosti vystěhovat se do Egypta, pro ty, kdo chtějí, pak by to pro přelidněnou Gazu bylo přínosem, protože Palestinci by tím získali svobodu pohybu. Egypt totiž odmítal i v době, kdy Gazu okupoval (1948-1967), aby se palestinští Arabové směli usazovat na egyptském území. Tím vznikla současná demografická situace.

(Na wikipedii se v české verzi hesla „vláda Benjamina Netanjahua“ objevila informace o „plánu na vysídlení“ přesně ve verzi pana Čižinského. V anglickém originálu není.)

Pokud bychom hledali další příklady údajných izraelských válečných zločinů v Gaze, najdeme je ve zprávách, jež šíří Gaza Media Office, čili tisková agentura Hamásu. Často citovaná čísla o množství civilních obětí zase pocházejí od hamásovského ministerstva zdravotnictví, jež vede Dr. Munir al-Borsh. Teroristická organizace Hamás ale není důvěryhodný zdroj informací. V danou chvíli nemá žádná západní ani izraelská agentura možnost objektivně ověřovat údaje těchto hamásovských zdrojů. Pokud tedy teolog Halík lišácky tvrdí ve výše citované odpovědi Věře Tydlitátové, že údaje musejí být pravdivé, neboť pocházejí od amerického ministra obrany, pak přehlíží, že i ten americký ministr musel vycházet z údajů, jež pocházejí od Hamásu. Na stejném omylu stojí tvrzení biskupa Malého z výše citovaného pořadu, kde tvrdil, že prý nejednal „z nepřízně vůči Izraeli“, že není antisemitou, nýbrž že prý šlo „o konkrétní kroky“. A odkud asi ty informace o „konkrétních krocích“ izraelské armády pocházejí? O dění v Gaze nebylo jiných zdrojů, než hamásovských.

Zprávy hamásovských médií vyvolávají pochybnost už tím, že neuvěřitelně rychle předkládají neuvěřitelně přesná čísla třeba o množství a věku civilních obětí, nebo o množství a typu bomba zakázaných zbraních, jež údajně používá Izrael. Vše má vyvolat dojem, že Izrael úmyslně zabíjí zejména civilisty a děti, že invaze je ve skutečnosti úmyslnou genocidou a že Izrael se dopouští zločinů tím, že používá zakázané zbraně. Ale jak by mohli na hamásovském ministerstvu zdravotnictví „podle voka“ vědět, že Izrael shodil přesně 66 t bomb? Jak by mohli přesně vědět typ? Statistiky obětí byly ale již odhaleny jako zkreslené (např. zde). Hamás úmyslně neudává kompletní počty mrtvých mužů v produktivním věku, aby navýšil procentuální podíl dětí a žen. U mrtvých mužů nerozlišuje civilisty a vojáky. Statistiky nezahrnují údaje o zesnulých přirozenou smrtí. Nezahrnuje čísla lidí, které zabil Hamás a Islámský džihádvlastními raketami, což se dělo a děje. U všech se jako jediný pachatel uvádí Izrael. Tedy i když uvidíte fotografii mrtvých těl, nezjistíte z ní, kdo je zabil.

Média i kolektiv autorů petice z 6. 2. se nám snaží vnutit logiku, podle níž ale jsou důkazem nepřiměřenosti čísla. Na straně Palestinců je množství obětí vyšší, než bylo množství Izraelců zabitých Palestinci. Nicméně takový způsob hodnocení přiměřenosti by se dal snadno zmanipulovat tím, že jedna strana jednoduše nebude poskytovat zdravotnickou péči raněným, bude zanedbávat stavění bezpečnostních krytů, bude úmyslně využívat civilní objekty jako štíty, nebo si své lidi může sama zabíjet. V neposlední řadě může čísla zkreslovat výše popsanými metodami. Přesně tak postupuje Hamás. Snadno tak vzbudí dojem nepřiměřenosti. Připomeňme si, že přiměřenost se hodnotí podle zásady nutnosti, ne podle čísel.

Oblíbeným argumentem českých stoupenců Palestiny i novinářů se stalo tvrzení, že vinu za vypuknutí války má prý nacionalistická vláda Benjamina Netanjahua (třeba komentář Terezy Šídlové na seznam.zpravy, nebo výše zmíněné vystoupení Petra Placáka), nebo dokonce podsouvají, že premiér si útok 7. 10. nějak sám zařídil, aby si zajistil podporu voličů. (např. rozhovor Vojtěcha Gavrini na seznam.zpravy).

Nuže, víme, že hamásovská ofenzíva proti Izraeli z 7. 10. 2023 byla plánovaná rok předem, tedy již před začátkem vlády Netanjahuova kabinetu. Součástí příprav bylo množství drobných útoků na severu i v horách i ve vnitrozemí těsně před 7.10. (To zjistíte ze zpráv izraelských médií z doby před 7. 10.) Z toho důvodu byla izraelská armáda ten den rozptýlená na jiných stranách a nedokázala rychle jednat. Nebyl v tom úmysl. Pokud by snad Netanjahu přeci chtěl nějak potlačit včasnou pomoc, aby zveličil množství izraelských obětí, popularitu by si tím vskutku nezískal. Izraelská veřejnost se nenechá oklamat, nechválí ho za tvrdý postup, ale kritizuje ho, že jeho postup není úspěšný. Netanjahu stojí před volbou mezi důsledností vojenského postupu (cíl 1), nebo ústupky za účelem dohody o rukojmích (cíl 2). Z toho se nedá vyjít dobře.

Autoři petice se ohánějí zaklínadlem o tom, že odmítají „extrémisty na obou stranách“. To je vskutku nevhodné „morální vyrovnávání“. Netanjahuův kabinet není totéž, co vedení teroristické organizace Hamás. Netanjahu vládne státu, který je vázán mezinárodním právem a vlastní justicí, zatímco hamásovský státeček není státem a mezinárodní právo tudíž nedodržuje. Podpora vlády ČR pro Izrael tedy není „neomezená“, jak lživě tvrdí petice i její „osobnosti“, protože izraelská armáda nejedná neomezeně. Netanjahuova vláda vzešla ze svobodných voleb, zatímco Hamás od převratu roku 2007 žádné volby nepřipouští. Izraelci vědí, proč v těchto dobách zvolili pravicové strany. Netanjahuova vláda je zcela legitimní, jak poukázal ve fundovaném bloguLubomír Stejskal, a upírat jí legitimitu znamená zpochybňovat legitimitu Izraele. Vidím v tom pokračování snahy dnešní levice, obklopit pravici odérem nepřijatelnosti a sebe ztotožnit se slušností a dobrem.

Položme si závěrem otázku, zda je vhodné hodnotit výkon Izraele v probíhající válce podle Úmluvy o zabraňování genocidám. Toto obvinění totiž zcela ignoruje, že válka probíhá, že žaluje napadenou stranu, a místo toho hodnotí činy izraelské armády, jako by provedla nevyprovokovaný útok na civilní obyvatele sousedního státu, popř., jako by vedla výpravu za účelem potrestat civilní obyvatelstvo genocidou. Druhý názor, jenž je slyšet i u nás, ignoruje, že vojenská invaze sleduje dva výše zmíněné cíle (cíl 1 a cíl 2), nikoliv potrestání civilního obyvatelstva.

Absurdní situace, kdy žalobu podává nebojující Jihoafrická republika, která konflikt popsala, jako by vojenská hrozba Hamásu pominula 7. 10., pak vedla k tomu, že příkaz Mezinárodního soudu OSN z 26. 1. 2024 zavazuje „obě strany konfliktu“, jež definuje jako Jihoafrickou republiku a Izrael. Existenci hamásovské armády soud „odignoroval“. Dvojí metr soudu je vidět již v manipulativním popisu událostí v úvodním shrnutí fakt. Zatímco genocidní útok Hamásu popisuje jen jako „útok“ a oběti označuje jen jako „osoby“, ne jako „civilisty“, o izraelské invazi mluví jako o „masivní škodě civilistům“ a líčí ji jako úmyslný útok na civilisty a infrastrukturu, čímž převrací realitu. Genocidy se přeci dopustil Hamás, připomeňme, že při útoku 7. 10. masově vraždil děti a mrzačil dospělým obětem pohlavní orgány– to jsou znaky genocidního úmyslu. V závěrečných doporučeních soudu z 26. 1. jsou však předběžná opatření požadována jen po Izraeli, nikoliv po Hamásu. Tato organizace je zmíněna jen v nezávazných „závěrech“, a to požadavkem, aby Hamás „bezpodmínečně propustil rukojmí“. To, že si Hamás ve skutečnosti klade podmínky a většinu rukojmí nepropouští, soud neřešil.

Počin Jihoafrické republiky i české komunity kolem petice z 6. 2. se nám bude jevit v jiném světle, pokud si uvědomíme, že cílem žaloby založené na Úmluvě o genocidě a ignorování hamásovské armády, je pomoci této armádě v probíhajícím boji. Na základě čl. II Úmluvy o genocidě totiž soud vyzval Izrael, aby se zdržel zabíjení Palestinců, což ovšem zahrnuje i bojující vojáky hamásovské armády, kteří jsou taky Palestinci. Tento požadavek by tedy šlo splnit jen tím, že by Izrael s Hamásem přestal bojovat. To také žalobce JAR požadoval jako předběžné opatření. Soud nevyhověl. Připomeňme, že Hamás tehdy požadoval příměří až na 4,5 měsíce. Během tak dlouhé doby by izraelská armáda na území nepřítele byla v neudržitelném postavení, protože by byla vystavena útokům Hamásu a spol., ale kvůli příměří by se nemohla bránit. Hamás jako „nestát“ totiž příměří nedodržuje. Dosavadní zkušenost ukazuje, že příměří buď sám poruší, nebo svěří útoky Islámskému džihádu a tváří se, že jim v tom nemohl zabránit.

Během tak dlouhého příměří by se Hamás znovu vyzbrojil a všechna dosavadní námaha by byla k ničemu. Nepodařilo by se zničit bojeschopnost Hamásu, tedy útočníka, a ten by pokračoval v útocích. Cílem války je tyto útoky zastavit. Jelikož lidská práva chrání obě strany.Čeští pomahači Hamásu nesmějí zapomínat, že i občané Izraele jsou chráněni lidskými právy.