Článek
Znáte Pullmannovu rovnici?
Jméno paní Muriel Blaive jsem poprvé zaregistroval, když jsem četl nějaký divný příspěvek Michala Pullmanna o tom, že většina společnosti prý totalitu „podporovala“. Měl to podpořeno jednoduchou logikou: Víme-li, že Chartu 77 podepsala jen hrstka lidí, znamená to, že všichni ostatní chtěli vládu komunistů.
Tedy: (celá společnost) – (signatáři Charty) = (množství podporovatelů komunistické vlády)
To je nevyvratitelná rovnice. Namítnout se proti ní nedá nic. Ovšem v závěru Pullmann podpořil svou nebinární rovnici i autoritou nějaké významné nadnárodní umělkyně jménem Blaive. Tenkrát jsem si říkal, co je zač ta paní Blaive?
Naposledy jsem o ní uslyšel nedávno, když jsem emailem dostal petici významných amerických historiků na podporu paní Blaive, jež byla neprávem vyhozená z ÚSTR, i když je světoznámou historičkou, má H-index 2 a nepíše podle staromódního konceptu totalitarismu! Doslechl jsem se, že paní Blaive, jež o sobě tvrdí, že žije „v Londýně, Praze a ve Vídni“, svůj vyhazov odmítá a zvažuje žalobu. Na tom mě nejvíc šokovalo, že taková kreatura vůbec mohla na ÚSTR pracovat.
Dvě tváře paní Blaive
Takže tentokrát jsem si našel čas a zjistil si, kdo ta paní Blaive je a co úžasného ve vědě dokázala. Z databází článků lze zjistit, že paní Blaive žila v naší republice už v 90. letech jako „stipendistka francouzského ministerstva výzkumu“, kdy zde připravovala disertační práci „o Československu 50. let“. Ve svém prvním článku v časopise Nová přítomnost 1/1996 ale poskytuje „cenný pohled cizinky“ na českou demokracii zvenku. V subjektivních impresích nejprve poeticky připomíná nějaký rasový útok skinhedů na Národní třídě, aby sdělila, že v Čechách cizince nejvíc překvapí „všudypřítomný rasismus proti Romům“. Pak vědecky konstatuje, že Češi se pokrytecky chlubí demokratickým prezidentem Havlem, i když Chartu v roce 1977 podepsalo jen 243 lidí. Takže všichni ostatní byli pro totalitu. (Voila, tady je zdroj „Pullmannovy rovnice“!) Poté paní Blaive nadává na to, že jízdenka z Prahy do Paříže je dražší než jízdenka do Bratislavy. Vidí v tom diskriminaci západních cizinců.
V tomto monologu předvedla svoje hlavní „kousky“, které od té doby opakuje pořád dokola. Jedna strana je určena českým intelektuálním snobům, druhá snobům v cizině. Pro české snoby je to „kousek“ na téma: jsem velká západní cizinka a ze svého nadhledu vám potvrdím, jak je ta většinová společnost kolem vás strašně zaostalá a rasistická, ale vy, pane Stránský, který mi dáváte hlas v Nové přítomnosti, vy pane Jiří Pehe, vy pane Jane Čulíku, kteří sem taky píšete, vy jste jiní, lepší. Pro cizince jsou určeny ty řeči o všudypřítomném antiromském rasismu, které odpovídají západním stereotypům. Ale proč by to mělo cizince překvapovat, když si něco takového o východoevropanech dávno myslí? Paní Blaive totiž nic neodhaluje, jen oběma druhům snobů potvrzuje jejich předsudky.
Ale moment, ještě jde o ty peníze na jízdenku! No, ty jsou celoživotním programem pro působení paní Blaive v naší krásné zemi. Zjistila, že s touto rolí „velké západní cizinky“ se tady může uživit s tím, že bude donekonečna hrát tu dvojakou hru – a Češi jí to zaplatí.
Napsala jen jednu knihu
Po nesmírném úsilí vyplodila paní Blaive (pod vedením Krzystofa Pomiana) svou disertaci Une destalinisation manquée (Zmeškaná destalinizace) z roku 2005, která vyšla česky roku 2001 jako Promarněná příležitost. Je to nesourodý slepenec tří tematických celků, které působí, jako by dala do jednoho svazku články, které původně vydala jinde. Mělo by to být o roku 1956, ale není. Poslední části jsou o vyhnání Němců, pak zase o politice KSČ 1945-48… Hlavní teze je, že ani demokratická tradice první republiky neubránila ČSR před „totalitním režimem“ (kterýžto výraz sama používá!). Hlavně: není to původní historiografie! Jsou to komentáře k tomu, co napsali jiní lidé, spíš taková série recenzí.
Imaginární město udavačů a „polovědecké články“
Kromě této monografie je paní Blaive jen spoluautorkou knihy o pohraničním městě České Velenice z roku 2009. Rakouskou půlku o Gmündu zpracoval spoluautor. Paní Blaive „výzkum“ založila na poetické metodě procházek po městě a rozhovorech s místními lidmi.
Výsledek měla předem daný. Nastínila tady poeticky tezi, že toto pohraniční město bylo ušetřeno zbourání jen proto, že obyvatelé byli ochotní jako udavači spolupracovat s komunistickým režimem. To, že České Velenice jsou významný železniční uzel, paní Blaive jaksi nevzala v úvahu. Možná, že právě tato skutečnost pohnula komunisty k tomu, že město nezbourali, ne? Obyvatelé Českých Velenic se po vydání jejího opusu cítili naštvaní a podvedeni.
Ale paní Blaive šlo o to, sdělit světu svou tezi o „spolupráci skupin obyvatel“ s režimem, jež údajně vyvrací „koncept totalitarismu“. Tuto tezi pak opakuje v řadě článků, které vypadají, jako by v nich popularizovala výsledky svého výzkumu. Potíž je v tom, že žádný takový výzkum neexistuje. Znovu: není to tak, že by paní Blaive nejprve původním výzkumem něco zjistila, doložila to důkazy, ty v nějaké vědecké formě zveřejnila, a pak teprve tyto výsledky popularizovala. Ona rovnou píše, jako by popularizovala něco, co ale předtím nikde nedoložila. Je velmi výstižné, že na academia.edu jsou tyto příspěvky v rubrice „polovědecké články“ (semi-academic papers).
Kromě toho provozuje psaní recenzních článků o historiografii, v nichž shazuje dosavadní výsledky skutečných badatelů o éře totality v Československu. Považte, že v cizině shazuje i práci Karla Kaplana! Argument je pořád stejný: koncept totalitarismu už není moderní, obyčejní lidé nežili v totalitě, ale v „každodennosti“, odtud sami podněcovali zlo, jež ufňukaní čeští „paměťoví aktivisti“ mylně přisuzují totalitnímu režimu. Místo o StB mají Češi bádat o knedlíkách.
Metodická manažerka ÚSTRu (2014-2022)
Jak se tato kreatura mohla stát stínovou ředitelkou ÚSTRu? Poté, co byl v dubnu 2013 sesazen ředitel ÚSTRu Daniel Hermann, bylo s podporou ČSSD a chartistky Petrušky Šustrové nastoleno zpolitizované vedení zaměřené na paralyzování vědecké činnosti nepohodlné instituce. Paní Blaive byla povolána na post místopředsedkyně Vědecké rady ÚSTRu (tedy dozorčího ideologického orgánu), odkud v roce 2014 přešla dovnitř ÚSTRu. Od roku 2014 vedla na ÚSTRu „vědecké semináře“, jež měly podpořit kritickou diskuzi…(a zřejmě i uvědomělou třídní sebekritiku diverzních zaměstnanců).
Zároveň kandidovala na ředitelku ÚSTR. Zvolen byl dosavadní správce úřadu Zdeněk Hazdra, který si za svého zástupce brzy povolal Ondřeje Matějku, jenž se stal skutečným vládcem a likvidátorem ÚSTRu. Z Muriel Blaivové udělali privilegovanou pracovnici na postu jakési stínové metodologické ředitelky. Nový směr ukázala už v roce 2015, když na půdě ÚSTR uspořádala metodologický seminář, kam pozvala apologety socialismu Michala Kopečka, Matěje Spurného i antisemitu Pavla Baršu!
Ze závěrečných zpráv se dozvídáme, že v roce 2014 platil ÚSTR paní Blaive 2 cesty do Paříže a 1 do New Yorku, jejichž náplní bylo „navazování zahraničních kontaktů“, „rozhovory“ a „studování knih v knihovně“. V letech 2015 až 2017 následovalo každoročně několik cest do Paříže a do New Yorku, občas i do Chicaga, do Bruselu nebo do Makuhati v Japonsku. Cílem cest bylo zpravidla „reprezentovat“, „studovat v knihovně“ a nebo „navázat spolupráci s režisérkou Anne Poiret“. Cílem opakovaných cest byla i Vídeň, kde ovšem Blaive dle vlastních údajů žije. (Pokud vím, u nás si na cesty z práce domů cesťák vystavit nejde!) Tématem cest je propagace popírání totality a diskreditace české historiografie. Za české peníze!
Stejné téma měl i grant GAČRu, který paní Blaive dostala v roce 2016 (GA16-26104S). Měl zkoumat „komplexitu vzájemného vztahu“ vládnoucích a ovládaných, což je jen kryptooznačení pro její dogma, že totalita stála na vyjednávání s občany (resp. že občané si s mocí vyjednali, aby byla zlá a totalitní, sami to tak chtěli..). Grant byl po prvním roce řešení stopnut. Nevím proč, GAČR po schválení nechá projít úplně všechno. ÚSTR prý musel GAČRu dokonce vracet zpět peníze, což je zcela bezprecedentní. Nevím, čím GAČR tak naštvala. Blaive projekt „dodělala“ jako vnitřní grant ÚSTRu, placený ze zdrojů instituce. Dávám to do uvozovek, jelikož z „projektu“ žádný původní výstup není. (Jen sborník.) Původně měl projekt končit v roce 2018, pak 2019, pak 2020, pak nám ze závěrečných zpráv mizí bez ukončení.
Na zahraničních cestách se Blaive zasíťovala do podobně zaměřených projektů (např. projekt COSTu, nebo Criminalization of Dictatorial Pasts). Stojí za zmínku, že je zasíťovaná i s Benjaminem Frommerem, jenž ji recenzoval v AHR. Ale zajímavé je, že roku 2016 jednala ve Varšavě s paní Veronikou Pehe, pracovnicí mého milovaného ÚSD AVČR, která je zároveň členkou redakce anarchistického A2Alarm. Prý jednaly o chystané konferenci v Praze. Hmm.
V roce 2017 se obě výtečnice proslavily „rozhovorem“ v A2Alarm, kde Pehe hrála roli „novinářky“ a Blaive svou prozkoušenou roli „velké odbornice ze Západu“. Tady paní Blaive sdělila veřejnosti své dogma o tom, že totalitarismus neexistoval, prý stál na vyjednávání se skupinami občanů. A navíc to „geniálně“ podala tak, že toto „vyjednávání“ probíhalo skrz vyšetřování StB. To by znamenalo, že jen ten, kdo byl vyšetřován StB, vstoupil do velké hry o vyjednávání s režimem. Chudáci nevyšetřovaní občané zůstali velkou bezprávnou majoritou…
Rozhovor vzbudil zasloužený výsměch a taky kritiku (zde soupis). Na obranu západní vědkyně vystoupila Petruška Šustrová článkem v Lidových novinách, kde se tvářila, jako by o ní slyšela poprvé v životě. Tak prý se na ten rozhovor podívala a nic špatného na něm neviděla… Na obranu paní Blaive vydalo vedení ÚSTR, tedy náměstek Matějka, bojovné prohlášení, které svědčí o tom, že si ho paní Blaive napsala sama.
Petice z roku 2022
Pravděpodobný důvod absencí paní Blaive se dozvídáme v roce 2022, kdy se po vítězství demokratické koalice ve volbách mění i vedení ÚSTRu. Pánové Hazdra a Matějka jsou propuštěni na svobodu, nové vedení ÚSTRu dává svobodu i paní Blaive.
Paní Blaive si to ale nenechá líbit a spustí mezinárodní kampaň za udržení své sinekury. Je třeba říct, že během vlády zástupce ředitele Matějky vzniklo na ÚSTR celé oddělení, jež jmenovalo nějak jako „Dějiny každodennosti za socialismu“ a převažovali tam samí bývalí žáci Michala Pullmanna a Matěje Spurného (tedy Ústav hospodářských dějin FF UK). Byl tam i zakladatel Pullmannových svazáků, spolku ffabula, pan Jaromír Mrňka. Byla tam dokonce jedna Finka, která se zabývala „reimaginací socialismu“. Teď to všechno zmizelo. I když koukám, že ta Finka tam zůstala… Jmenuje se Ilana Hartikainen. Bohužel jsem si ty ostatní nearchivoval.
Paní Blaive ale spustila proti ÚSTRu mezinárodní bouři. Nejprve článek v Čulíkově fujtajblhnusu Britské listy (Vzpomeňte si, kdo s ní psal do Nové přítomnosti?). Pak navázala tou peticí z 28. 10. 2022. Srovnání petice s textem článku ukazuje, že si ji taky napsala sama. (Resp. to převedl do formy petice nějaký „úžasný Pavel Kartous“.) Text je strašně trapný.
Paní Blaive tady o sobě tvrdí, že je strašně ohromná vědkyně a nové vedení ji vyhodilo, protože jsou to zpolitizovaní utlačovatelé výzkumu a trestají ji za její výraznou roli v českém veřejném prostoru. Ona je totiž prý v Čechách jedinou představitelkou odlišné perspektivy, tj. té teze o vyjednávání. Jako by zapomněla na ty Pullmanny, Kopečky, Spurné a další kreatury. Ona je prý věda, nové vedení je propaganda. Ale dozvídáme se tu zajímavé údaje o jejích paralelních zahraničních angažmá. Je prý držitelkou stipendia Elise Richterové a působí na univerzitě v Grazu v Rakousku. Za kombinování dvou placených postů se nestydí, naopak to vydává za důkaz o svojí světové vědecké úrovni. (Není těžké zjistit, že na Ústavu pro sociologii v Grazu pracuje docentka Libora Oates-Indruchová, s níž Blaive v minulosti spolupsala. Takže to stípko je spíš výsledek klientel a ne odbornosti.) Zajímavější ale je, že odbornice Blaive v petici vypočítává sérii dalších stipendií, které držela v době, kdy měla dělat metodologickou manažerku ÚSTRu. Když si je seřadíme, musíme se ptát, zda paní Blaive vůbec na ÚSTRu někdy vykonávala souvislou činnost. Od roku 2019 do 2020 měla stipendium EURIAS ve Vídni, pak od roku 2020 do 2021 stipendium na Univerzitě Aarhus v Dánsku. Pak dostala ten Graz. A pak si ji dovolili z ÚSTRu vyhodit. Za co, proboha?
Madame de Blaive vlastními slovy
„Příjemnou výjimkou je nedávno vydaná kniha o knedlíkách od Martina France.“
Z úsudku M. Blaive o české historiografii totality v DTK 2004, s. 331-334.
„Mojí prioritou je připravit metodologický rámec (…)“
Z představení kandidatury na ředitelku ÚSTR 2017
„Otevření archivů podle mne ukázalo (…) pravý opak toho, v co doufali Pavel Žáček a jeho spojenci, když s myšlenkou ÚSTRu poprvé přišli. Byli přesvědčeni, že archivy budou svědčit o totalitě minulého režimu a rozsahu jeho zla. (…) To, co se ale všude stalo (…) bylo, že čím širší výzkumy proběhly, tím více archivy zdokumentovaly absenci odporu, a naopak rozsah spolupráce. Namísto aby přinášely důkazy o zlém totalitním režimu, ukazují, že mezi vládci a ovládanými probíhal neustálý proces vyjednávání.“
Interview pro A2Alarm 15. 8. 2017 („novinářkou“ byla Veronika Pehe, ÚSD AVČR)
„Jestli se obáváme, že Blažek a spol. jim udělají potíže, doporučuji zbavit se Blažka.“
Z emailu zástupci ředitele ÚSTR Ondřeji Matějkovi, o tom, koho má přijmout do ÚSTR a koho vyhodit
„This reform communist narrative [i.e. Karel Kaplan], which blames the terror on the Soviets without questioning the responsibility of Czech society, has kept the history of the 1950s in Czechoslovakia from evolving (…).“
Článek o české historiografii totality, v East European Politics and Societies and Cultures 36, 2022/3
„In fact, major figures of the liberal anti-communist movement (…) cooperated with conservative revisionist anticommunists who challenged the uniqueness of the Holocaust by integrating the criminalised image of communism into that identity narrative.“
Z článku kritizujícího Černou knihu komunismu
