Článek
Podle módního výkladu amerických kolegů bylo nejtragičtější období našich dějin ve skutečnosti součástí rafinovaného českého plánu na vytvoření etnicky čistého státu. Češi ho měli zahájit tím, že se nechali okupovat Německem a dokončit ho měli holokaustem, odsunem Němců a Slánského procesem. Neťukejte si na čelo, já to nevymyslel. Taky jsem se divil, když jsem takovou velkorysou skicu viděl ve studii bohemisty Petera Buggeho, kterou Američané rádi citují, nebo v oceňované knize Američanky Tary Zahra. Nejvíc mě porazil počin Němce Wolfa Grunera z University of Southern California, který vylíčil holokaust jako českou iniciativu.
Ještě víc jsem se ale divil, když jsem zjistil, že podobně píšou naši čeští apologeti socialismu z mojí generace. Dva z nich, Kateřina Čapková a Michal Frankl, oba z Akademie věd, se spojili s Američanem Benjaminem Frommerem, aby „americkou antičeskou legendu“ uplatnili v knize o moderních dějinách českých Židů, kterou od roku 2020 šíří po světě v německé a americké verzi pod různými názvy. Letos ji vydali i v Čechách, tentokrát pod názvem Židé v českých zemích. V kapitole o době socialismu nastínila Čapková názor, že Slánského proces nebyl „sovětský import“, ale že byl vynucen antisemitskou českou veřejností.
Kdo čtete moje blogy, víte, že mě boj s tímto antičeským výkladem zaměstnává už od roku 2020, kdy jsem nepravdy a úmyslné podvody v jejich výkladu doložil v obsáhlém recenzním článku „Nad knihou o Židech a českém nacionalismu“, jenž vyšel v Českém časopise historickém 2020/3.
Zajásal jsem, když Kateřina Čapková oznámila, že na Sjezdu historiků 20. 9. 2022 přednese přednášku na téma „Zrod národního česko(sloveského) státu 1938-1952“. Ten název totiž skvěle vystihuje základní myšlenku té jejich interpretace, v níž nejde o Židy, ale o Čechy! O to větší bylo moje zklamání, když přednášku neuskutečnila. Místo toho jsme od ní slyšeli jen obecné a neproblematické řeči o tom, že válka byla těžká. 21. listopadu jsme měli 70. výročí procesu, tak se zamysleme nad tím, zda tu tehdy vládli komunisti, nebo „český národ“.
Odsun Němců i Židů kvůli národnímu státu?
Dovolte mi pro začátek malou otázku. Víte, kdo byl v době odsunu generálním tajemníkem všemocné KSČ? Přeci Rudolf Slánský! Stál v čele strany už od dubna 1945, už v době Košického vládního programu. A kdo po válce podněcoval antisemitskou politiku proti Židům, proti navracení majetku židovským továrníkům? Přeci ministr propagandy Václav Kopecký z KSČ. A kdo měl v gesci přepravu židovských migrantů z Polska do Palestiny přes naše území? Přeci ministr vnitra Václav Nosek z KSČ.
Přesto akademička Čapková líčí situaci tak, jako by tyto události byly realizací tajného plánu Edvarda Beneše na vytvoření „národního státu“. Václava Kopeckého dokonce ani nezmiňuje! To je ústupek sudeťáckým interpretacím, které vždy měly tendenci ignorovat reálné mocenské postavení KSČ a líčit poválečný vývoj, jako by tu vše řídil Edvard Beneš. Vždyť by pak Vítězný únor nebyl možný! Podle akademičky Čapkové (a těch, které napodobuje) měl Beneš chtít i odsun Židů. Z toho důvodu prý Československo umožnilo vystěhovalectví do Palestiny a průchod polských migrantů přes naše území.
Mně připadá, že povolování vystěhovalectví bylo spíš součástí komunistické politiky vstřícnosti vůči vznikajícímu Izraeli, která skončila v roce 1950. Po tomto obratu se vystěhovalectví vidělo náhle jako nevhodný ústupek Židům, který tvůrci procesu přidali k Slánského prohřeškům. Údajný svědek Pavel Reiman byl nucen při přelíčení vypovědět, že toto vystěhovalectví prý podloudně dohodl Geminder s Izraelem, aby poškodil budování socialismu. „Tím utrpěla republika velkou škodu, jednak přesunem majetku, jednak také ztrátou velmi kvalifikovaných specialistů v různých oborech.“
Dále se od akademičky Čapkové dozvídáme (i toto je ozvěna západních vzorů), že „Čechům“ bylo prý lhostejné utrpení Židů v holokaustu a jako důkaz uvádí, že ve velkém retribučním dekretu, který se věnoval zločinům z dob okupace, nejsou Židé zmíněni. Na druhou stranu zamlčuje, že v materiálech, které Bohuslav Ečer připravil jménem republiky pro norimberský proces, je židovské tragédii věnována celá kapitola. Připadá mi, že ani historička Čapková nemůže při vynášení rozsudku nad českou společností úmyslně ignorovat relevantní fakta, která jsou ve prospěch obviněného.
Pokud bychom mlčení o Židech brali jako důkaz lhostejnosti, pak bychom museli za hlavního představitele politiky lhostejnosti označit komunistu Rudolfa Slánského. Vždyť v projevech o obětech nacistické vyhlazovací politiky z 8. VII. 1945, a 26. III. 1946 uváděl jen Čechy, o Židech a holokaustu se nezmínil ani jednou. Navíc právě on, údajná oběť nacionalismu, měl v roce 1945 projevy, kde vyzýval k důslednému a nesmiřitelnému odsunu Němců. Zatímco Benešův sekretář Eduard Táborský v plánu nové konstituce chtěl rovná práva pro všechny, generální tajemník KSČ Slánský v projevu z 13. XI. 1945 chtěl režim, který Němce a Maďary zbaví státního občanství. (O Židech se ani tentokrát nezmínil.) Retribuční dekret mu připadal málo přísný, chtěl „bezohlednou očistu národa“.
Idealistická oběť?
O očistě mluvíval Slánský ve svých projevech velmi často. Vedle špinění první republiky to bylo asi jeho nejoblíbenější téma. Hrozil na všechny strany.
V podání akademičky Čapkové byli ovšem Slánský a další obvinění židovští komunisté „idealisty“, kteří vstoupili do strany až po válce, aby zabránili návratu nacismu. Komunistická ideologie, v jejímž jménu se tehdy vraždili lidé, je podle ní krásná filozofie lásky. V americké verzi na s. 253 říká: „They saw it as an ideology that would finally overcome racism, nationalism, and xenophobia—the dire consequences of which they had just experienced in full force.“ Upozorňuji, že Slánský i Geminder byli ve skutečnosti členy strany už od jejího vzniku, tedy už od roku 1921! V českém překladu knihy ovšem tuto pasáž o idealistech nenajdete. Poté, co v ČČH 2020/3 vyšla moje kritika, akademička Čapková tuto celostránkovou úvahu bez přiznání vymazala. Takových nepřiznaných manipulací s textem je v české verzi víc!
Slánský rozhodně nebyl žádný idealista. To on podporoval vznik paralelní stranické justice založené na okresních trojkách, krajských pětkách a bezpečnostní komisi. To za něj byla objektivita soudů nabourána vyvýšením všemocných prokurátorů. To on vytvořil pro účel přípravy vnitrostranických procesů zvláštní stranický vyšetřovací sektor v čele s Karlem Švábem, z nějž se stal sektor IIa. Kolotoč vnitrostranických procesů začal ještě za jeho vedení, a to s procesy v karlovarském, olomouckém a brněnském kraji. Už v karlovarském vyšetřování nechal Slánský zatknout funkcionáře s nápadně židovským jménem Alexandr Tannenbaum. I v brněnském případu byl obviněný Otto Šling židovského původu a po jeho zadržení navazovalo zatčení dalších tří Židů. Tehdy se věřilo, že právě Šling bude hlavním obviněným v chystaném monstrprocesu. Slánský se ho nezastával, naopak v projevech vyzýval k přísnějšímu postihu Šlingů, Švermové a Clementise.
Nevědomky tím udělal další krok ke své zkáze, protože v rámci procesu byl zatčen i vyšetřovatel Šváb a jeho nástupcem se stal antisemita Andrej Keppert. V únoru 1951, kdy byl „Šlingův případ“ zdánlivě ukončen, začala troubit k novému boji agilní členka Komise stranické kontroly Jarmila Taussigová a tajně obvinila Slánského. Sama přitom byla také židovského původu. Nakonec skončili ve spárech vyšetřovatelů oba.
Ve vztahu k holokaustu stojí za zmínku, že jedním ze zatčených byl už v srpnu 1949 bývalý diplomat Jaromír Kopecký, který za války v Ženevě přijal a distribuoval Vrbovu a Wetzlerovu zprávu o Osvětimi. Právě on svou iniciativou prolomil „konspiraci ticha“. Dnes je zcela zapomenut, Čapková ho též ignoruje, jelikož by narušoval tezi o lhostejnosti Čechů k holokaustu. Jaromír Kopecký byl během Slánského procesu předveden jako účastník spiknutí, sám byl pak odsouzen až v následném procesu v roce 1954.
Zaměření na Židy obecně vnesli do případu skutečně sovětští bezpečnostní poradci. Slánský a Gottwald o ně sami požádali dopisem ze září 1949. Obratem byli do Prahy vysláni Makarov a Lichačev, kteří měli zkušenosti z Maďarska, po nich následovala skupina vedená Bojarským a po něm Besčasnov. K přípravě přelíčení pak dorazili další experti. Motivy k tomuto sovětskému obratu proti Židům jsou známé: odvrat od Izraele, kde ve volbách let 1950 a 1951 neuspěli komunisté, nutnost objasnit hospodářské neúspěchy atd. Tady si nelze odpustit poznámku, že to byl znovu hlavně Slánský, kdo ve svých projevech dogmaticky prohlašoval, že plánované hospodářství se osvědčilo, že si vedeme lépe než kapitalisté a naše životní úroveň stoupá. Zatím byly v únoru 1951 obnoveny potravinové lístky. Zemědělství bylo v rozkladu.
Slánský byl už 6. září 1951 vystaven kritice na sjezdu KSČ a zbaven postu generálního tajemníka. Zůstával ale náměstkem předsedy vlády. V noci z 23. na 24. listopadu 1951 byl zatčen po návratu z večírku, který se konal u Antonína Zápotockého. Zpracovávání obviněného trvalo do července 1952, kdy se vyšetřovatelům podařilo dosáhnout tzv. morálního zlomu. Proces se konal od 20. do 27. listopadu 1952, skončil 11 rozsudky smrti. Popravy byly vykonány 3. prosince 1952.
Byl to ústupek českému antisemitismu?
Akademička Čapková však tvrdí, že antisemitskou orientaci procesu prý neinicioval Sovětský svaz, byl to prý ústupek rozšířenému českému antisemitismu. Tohle zůstalo zčásti i v českém překladu, kde se dozvídáme, že „tradiční interpretace“ (tj. Karel Kaplan) prý antisemitskou orientaci procesu vysvětlovala jako sovětský import a úmyslně ignorovala rozšířený český antisemitismus. Až teprve nějaký úžasný člověk jménem Kevin McDermott (historik z Sheffield Hallam University) zjistil prý ze zpráv „tajné policie“ (?!) o Češích toto špinavé tajemství: “..protižidovské názory překvapivě silně rezonovaly mezi československou populací, což je v rozporu s názorem, že antisemitismus byl pouze sovětským importem.“ (Tohle je autentická česká věta z knihy Židé v českých zemích, s. 316) Tady vidím, že ač jsem raněnovověkář, budu moci akademičce z Ústavu pro soudobé dějiny pomoci, jelikož asi nezná českou historiografii. Karel Kaplan přeci ve své knize Zpráva o zavraždění generálního tajemníka tyto projevy antisemitismu netají, uvádí je (s. 162-163). Navíc o nich psal i Blesk v monotematickém sešitu Rudý tyran s dýmkou v roce 2018.
Co se týče míry rozšíření antisemitismu v české společnosti, tak ta se podle mě spolehlivě ukázala při posledních svobodných volbách v roce 1935. Tehdy Národní sjednocení vytáhlo do boje s antisemitskými motivy a s heslem „Nic než národ“ (NNN). Kampaň skončila volebním debaklem. Většina společnosti se svobodně rozhodla tento směr odmítnout. To neodpovídá stereotypu antisemitské společnosti, který šíří Čapková, Frankl, Frommer a spol.
V roce 1952 se už ale společnost nemohla svobodně vyjadřovat a už vůbec tu „národ“ nemohl svůj domnělý antisemitismus vnucovat vládnoucí straně. Nezapomínejme, že roky 1950-1952 jsou zároveň doba probíhající kolektivizace a řady menších místních procesů. Připadá mi, že apologeti socialismu se domnívají, že objektivitě učiní zadost, když uznají existenci velkých mocenských procesů a tyto procesy proti obyčejným lidem neberou v potaz. Pak předstírají, že „obyčejný člověk“ žil ve stavu rajské „každodennosti“, odkud občas autenticky vyjádřil svůj názor. Jenom pohádkářka Muriel Blaive a čeští apologeti Michal Kopeček, Matěj Spurný či Pullmann mohou věřit, že zde mohlo probíhat *„vyjednávání“ společenských skupin s režimem*.
Obyčejní lidé žili ve světě omezených možností. Nemohli se svobodně vyjádřit. To, co vycházelo „zespoda“, nebyly hlasy obyvatel rajského světa každodennosti, vycházelo to z pekla, jemuž se ve starší historiografii říkalo „masová psychóza“. Hezky to můžeme vidět v pamětech sedláka Jana Boštíka z Mladočova u Litomyšle. Vyšly nedávno pod názvem Mladočovské Jericho. Boštík v nich popisuje, jak obyčejní lidé pochopili, že údajná „diskuze“ po schůzi už slouží jen k tomu, aby se tímto způsobem nespokojenci sami „napráskali“. Boštík taky popisuje jak řízeně vznikaly kolektivní rezoluce odsuzují Horákovou, Slánského atd. Všechny „masové složky“, tedy hasiči, ČSM, národní výbory i školní děti, musely povinně odesílat Státnímu soudu rezoluce žádající nejpřísnější tresty. To nebyly autentické projevy veřejného mínění.
Pan McDermott, na něhož se Čapková odvolává, odcitoval jen několik pomluv ze zpráv StB a některé z nich znějí vysloveně jako ozvěna marxistické propagandy. (To znamená, že to nebyl „home-grown prejudice“, jak tvrdí Čapková v pasáži, kterou v českém překladu vymazala.) To, že komunisti nepočítali s rozšířeným antisemitismem ukazuje i závěrečná řeč prokurátora Urválka, kde uvedl, že údajní spiklenci byli tak dlouho neodhaleni právě proto, že „český a slovenský lid“ měl soucit s Židy, protože hitlerovci „vraždili v masovém měřítku židy v koncentračních táborech a plynových komorách.“ „Obrnili se proti jakékoliv kritice“, protože zneužili „utrpení židů“ (Proces, s. 503). To naznačuje, že motivem propagandistů bylo spíš tento soucit zlomit. Žádné vrozené morální myšlenky neexistují, a to ani vrozený antisemitismus.
A ti, kteří tak strašně litují chudáka Slánského, by měli vzít v potaz jeho úlohu při kolektivizaci. Připadá mi, že na tuto otázku se zaměřil od IX. sjezdu strany v květnu 1949. Už zde Slánský oznámil, že strana musí zlikvidovat třídu „posledních kapitalistů“ kulaků. To on formuloval novou politiku nepřijímat „venkovské boháče“ do JZD. Reálným důvodem bylo, že pro sedláky se měl jejich majetek stát jejich vězením, kde trpěli pod tíhou nerealisticky vysokých dávek.
Na jaře 1951 odstartoval Slánský zostřenou politiku veřejných procesů proti „kulakům“ a ještě v létě 1951 dosáhl odstranění ministra zemědělství Ďuriše, aby měl antikulacké tažení pevně v rukou! Dokonce ještě 19. IX. 1951, tedy po svém sesazení, se podílel na schválení návrhu tzv. směrnice tří ministrů, která odstartovala akci „K“ (kulak). Nejslavnější z veřejných procesů proti rolníkům byl bezesporu případ Babice. I v něm měl iniciativu Slánský, protože on rozeslal krajským tajemníkům KSČ 5. VII. 1951 ideologický výklad zločinu. Hlavní proces v babické kauze se konal v červenci 1951 v dělnickém domě v Jihlavě a padlo tam 7 rozsudků smrti. Po něm následovaly procesy v Třebíči, Znojmě, Moravských Budějovicích, Praze a Brně. Připomeňme si další monstrpocesy proti rolníkům. V Litomyšli ve Smetanově domě proběhl v říjnu 1950 velký proces s údajnou skupinou Lněnička a spol. V plzeňském divadle se v květnu 1950 konal proces se sedlákem Stanislavem Brojem z Volduch, v němž byl odsouzen k trestu smrti za přípravu vězeňské vzpoury a následně popraven. V Náchodě se v lednu 1951 konal v hotelu Beránek proces se sedláky z Litoboře. V Nymburce se v prosinci 1950 v Hálkově divadle konal proces se sedláky ze Všejan a Vanovic. Na podzim 1952 se konal v nymburském divadle lidový soud s „kulaky“ z okolí Poděbrad. A v Nové Pace se 13. června 1952 konal proces s mladým sedlákem Vladimírem Cermanem z obce Čistá. Byl odsouzen k trestu smrti a v říjnu 1952 popraven v Praze na Pankráci.
Kolegyni Čapkovou bych rád vyzval, aby svou přednášku na téma „Zrod národního česko(sloveského) státu 1938-1952“ uskutečnila. Udělejme to jako diskuzi. Vy budete mít 30 min, já budu mít 30 min na komentář. Prostory poskytne Židovské muzeum v Praze, termín můžeme dohodnout.
Slánský vlastními slovy
„Tvrdá ruka pracujícího lidu nemilosrdně dopadne na všechny ty, kdo budou usilovat o zvrácení nového pořádku.“
8. VII. 1945, Cestou socialismu II, s. 19
„Záleží na tom, abychom dovedli politicky isolovat vesnické boháče, získat na svou stranu všechny malé a střední rolníky.“
Referát na IX. Sjezdu KSČ 26. V. 1949, Cestou socialismu II, s. 302
„Úkolem naší strany je (…) zvýšit revoluční bdělost a soustavně odkrývat agenty (…) dívat se do minulosti každého člena, zejména na temná místa v jeho minulosti.“
8. XII. 1949 Pokyny vedoucím krajským tajemníkům KSČ
„Výrazem tohoto zostřeného třídního boje je i Šlingova škůdcovská činnost. Imperialističtí chlebodárci Šlinga se také nechtěli smířit s tím, aby poslední jejich naděje, poslední kapitalistická třída u nás, třída vesnických boháčů, byla vytlačována, aniž se pokusili bránit.“
Naučit JZD dobře hospodařit, únor 1951, Cestou socialismu II, s. 441
„Nevede jiná cesta k socialismu než ta, kterou mezinárodnímu dělnickému hnutí ukázala slavná strana bolševiků a veliký Stalin. Každá jiná vede na scestí, do bahna zrady.“
K 30. výročí založení KSČ 17. V. 1951
„Vždyť já všechny tyto metody znám, vždyť jsem několikrát podepisoval schválení k takovému postupu. Teď ovšem to sám prožívám a to je samozřejmě horší.“
25. I. 1951 rozhovor ve vyšetřovací cele.
