Článek
„Loď v přístavu je sice v bezpečí, ale k tomu přece nebyla postavena.“ (W. Blake)
#
1. července
Včera večer jsme byli pozváni na schůzi. Marek nás informoval, že mají přijet zástupci z Budějovic a budou se probírat podmínky sloučení. Začít by se mělo hned, jak se dořeší situace s Arnoštem.
V uplynulých deseti dnech jsme z Chřenovic nevytáhli paty. Opatrnost měla přednost před vším ostatním. Ivo zprovoznil jednoduchý bezpečnostní systém. Pohybová čidla jsme umístili na hlavní přístupové cesty k našim chatám. Jedno ve svahu nahoře, druhé na cestě u přejezdu potoka a třetí na mostě. Na Slapech plánují vylepšenou verzi, s čímž jim prý pomůže specialista z Budějovic.
S Monikou jsme si často povídali, než se jí trochu ulevilo. Stále si vyčítala, že kvůli ní Johana umřela. Vinila se, že kvůli ní jsou na Slapech všichni v nebezpečí. Po týdnu se ale srovnala natolik, že už zase četla svoje doktorský skripta. Stýskalo se jí po Maxíkovi a po Anetě a každý večer se nemohla dočkat povídání s ní po vysílačce. Naopak Marcela v její přítomnosti viditelně pookřála. Svoje obavy z Arnošta sdílela jenom se mnou a Ivem. Rozcházela se s námi v tom, zda se jen zabunkrovat tady, anebo naopak po něm cíleně pátrat.
„Vždyť tu všechno máme,“ namítala. „Nikam nejezděte, ať ho sem nepřilákáte.“
Ivo na to trpělivě odpovídal: „Nemá smysl se jen ustrašeně schovávat. Naše e-auto je tiché a každému se uleví, když Arnošta konečně někdo najde.“
„Akorát se o vás bojím,“ hudrovala Marcela. I dnes to bylo stejné. Zejména když věděla, že jedeme přímo na Slapy.
„Radši jdu zadělat na chleba. A přijeďte brzy,“ rozloučila se s námi. Dala jsem jí pusu na tvář a ujistila ji, že do večeře jsme zpátky.
Monika věděla, že s námi jet nemůže. Mávala nám s Matesem v náruči, dokud jsme jí nezmizeli z očí.
#
Přijeli jsme akorát. Jídelna, kde se porada konala, šuměla jako úl. Nebyli tu všichni, i když by to bylo podle mého mínění lepší. Jak mi pak Zuzanka vysvětlila, služba na vrátnici a hlídky na stanovištích budou poslouchat přes vysílačky. A na děti dohlídne ve společenské místnosti Bára.
Chtěla jsem si sednout vedle Zuzky, ale Ivo mě zarazil. „Pojď se seznámit,“ kývl hlavou směrem k malé skupince.
„Nepočkáme až na nějaké oficiální představování?“ namítla jsem. Opět se projevila moje pradávná úzkost z cizích lidí.
„Neboj,“ chytil mě za ruku. „Jsem zvědavej. Podívej na toho s knírkem. Je bos!“
Probudil můj zájem: „A jo… třeba má moc velký nohy? No, to moc nevypadá… Jdeme to zjistit.“
Otočila jsem se k Zuzance s prosbou, aby nám držela místo vedle sebe, a vyrazili jsme přes jídelnu. Dva muži a jedna žena byli v čilém rozhovoru s Vlastíkem. Komunikaci jsem nechala na Ivíkovi. Jeho nenucený přístup a pár slov stačilo k překlenutí počátečních rozpaků.
Radovan. Charismatický mluvčí budějovické komunity. Nakrátko střižené prošedivělé vlasy, trochu strniště na tvářích. Jiskrné oči s vějířky vrásek okolo prozrazovaly, že se rád směje. Bodrý přístup a pevný stisk ruky.
Jaroslav. Drobný, hubený muž s pečlivě zastřiženým knírkem. Za páskem kraťasů měl upevněnou koženou ledvinku. Zrohovatělá chodidla prozrazovala, že chodí bos záměrně. Měl klidný, tichý hlas a nesměle se usmíval, když mi podával ruku.
Blanka. Blanka…? Není to ta Valdova? napadlo mě a rozhlížela jsem se, jestli někde neuvidím i Valdu. Paní zhruba o dvě hlavy vyšší než já se na mě usmála a podala mi ruku.
„Valďan o vás vyprávěl. Vy jste Lili!“
„Ano, to jsem. Doufám, že mě moc nepomlouval,“ zasmála jsem se. „Jsem moc ráda, že vás konečně poznávám.“
„Tak si nebudeme vykat, ne?“ řekla a pak si podala ruku také s Ivem.
Od prvního okamžiku mi byla sympatická. Delší zrzavé vlasy jí v několika vlnách splývaly na ramena a na rtech se jí leskla rtěnka, kterou měla sladěnou s odstínem vlasů. Na sobě měla elegantní šaty s jemným proužkem. Všimla jsem si také snubního prstenu. No jo vlastně… Vždyť mi to Zuzanka říkala, že se Valda oženil.
Vlastík se halasně dožadoval opětovné pozornosti, kterou jsme mu na moment svým seznamovacím vstupem sebrali. O pár minut později jsem pochopila proč. Totiž Jarda, bosonožec, byl elektroinženýr. A prý výborný. Takže Vlastík ho hodlal využít na elektrárně. A k mému překvapení se již stihli domluvit, že až se budou vracet, vezmou s sebou do Budějovic Davida. Marek ho tam posílá jako dočasnou náhradu za Jardu.
Během půl hodiny přišel Marek, Valda a pár opozdilců a porada mohla začít. Bylo tu zhruba pětačtyřicet lidí. Stoly se srazily do písmeno U a všichni jsme na sebe vzájemně viděli. Chyběla mi tu Karolína s Lídou, které nebylo ráno dobře. S ozbrojeným doprovodem teď byly ještě v nemocnici na ultrazvuku. Marek zaklepal rukou o desku stolu a zjednal si ticho.
„Takže. Ještě jednou tady vítám zástupce komunity z Budějovic. Pro ty, kteří se nestihli vzájemně představit. Tady Radovan Budějovice řídí.“
Radovan si stoupl a s úsměvem každému věnoval vteřinku pohledem.
„Je to technik, manager a… motorkář.“
V sále se několik lidí rozesmálo. Vždyť to bylo vidět na první pohled! Na opěradle židle měl přehozenou černou koženou bundu. Venku jsme s Ivem po příjezdu obdivovali jeho nadupaného choppera – Harleye.
„Jaroslav je specialista, elektroinženýr. Už po první prohlídce naší elektrárny přispěl zajímavými podněty a navrhl několik vylepšení. Takže je jasné, že to bude velká posila do našeho týmu.“
Bosonožec také vstal a nesměle všem zamával.
Pak se Marek usmál a řekl: „A tuhle krásnou paní vám představí kompetentnější osoba než já.“
Valda vzal Blanku za ruku a dvorně ji políbil. „Tak, dámy a pánové, tohle je moje úžasná manželka. Ženská, která mě nakonec dostala do chomoutu.“
„Tak to musíš bejt šťastnej,“ zahalekal někdo z druhého koutu jídelny.
Valda se trochu přikrčil a šibalsky odpověděl: „No, musim…“
V sále se rozezněl smích a chvíli trvalo, než se atmosféra zase zklidnila.
#
Body jednání byly následující:
1. Populace
2. Bezpečnost jednoho místa
3. Základní potřeby – voda, jídlo, zdravotní péče
4. Společné cíle
5. Právo
6. Dokumenty a udržení úrovně vědomostí
7. Výroba a do budoucna nový měnový systém
K bodu jedna Marek řekl: „Uběhla už dost dlouhá doba na to, abychom plánovali s delší časovou osou. Čím více nás žije pohromadě, tím lépe. Je to důležité nakonec i proto, aby se shromáždilo co nejvíce lidí s různými schopnostmi a vědomostmi. Dá se předpokládat, že ve světě existuje několik dalších podobných skupin. To vše zvyšuje šanci, že se podaří civilizaci nakonec obnovit.“ Odmlčel se, aby se napil vody. V sále to souhlasně mručelo. Marek pokračoval: „Již jsme o tom tady diskutovali mnohokrát a v Budějovicích také tak…“ Otočil se za řeči k Radovanovi, který opřený o židli přikývl.
„Rozhodli jsme, že naše komunity sloučíme.“
Od stolu nejblíže východu se ozval pochybovačný ženský hlas: „To je teda nápad! To se výborně hodí. Ten bláznivej vrah vás tu bude mít na talíři všechny.“
Nahnula jsem se, abych se podívala, ale podle hlasu jsem stejně věděla, kdo to řekl. Květa…
Marek se nenechal vykolejit: „Ocenil bych, Květo, abyste neskákala lidem do řeči. Diskuze na tohle téma již proběhla a ke sloučení dojde podle plánu.“
Radovan si odkašlal a s pohledem upřeným do jejích světlých očí poznamenal: „Už jsem o vás slyšel. Vy tu ale nežijete a ani o to nestojíte. Doporučuji vám, abyste mlčela. Nebo odejděte.“
Květa se okamžitě nafoukla. Založila ruce před sebou a rozhodnutá nedat se tak snadno vyhodit, odsekla: „Bydlím dost blízko na to, abych měla právo být v obraze. Navíc je tu můj přítel.“
„Jak jsem řekl. Mlčte, nebo odejděte,“ zpražil ji Radovan a pokynul Markovi, aby pokračoval.
„Bod dvě. Bezpečnost…“
Květa se zavrtěla na židli, ale další poznámku si odpustila.
Při řeči se Markovi mezi očima objevila ostrá vráska. „Tady chci nejdřív poděkovat všem za jejich nasazení při hledání Arnošta. A ostatním za zodpovědný přístup a dodržování pokynů. Radovan nám uvolnil deset mužů, takže pátrání teď půjde rychleji. Jsme za to vděční. I Jardovi za bezpečnostní systém, který postupně instalujeme tady v táboře a okolí.“
Radovan k tomu dodal: „Táhneme za jeden provaz. Společně budeme obecně ve větším bezpečí. Je to tragédie, to co vás tu potkalo, ale stejně tak se to mohlo stát u nás. Věřím, že k ničemu podobnému už nikdy nedojde. Přesto je moudré být připravený.“
Marek přikývl: „K tomu asi není co dodat, že?“
Nikdo nic neříkal, a tak si Jarda opět nesměle stoupl a vzal si slovo: „Já jen k tomu zabezpečovacímu systému… Až to bude komplet nainstalované, uděláme si nějaké školení a projdeme podrobnosti ohledně ovládání,“ a zase se posadil.
Pár lidí přikývlo, sem tam se ozvalo poděkování a Marek se dostal k bodu tři.
„Na našich poradách vždy probíráme aktuální stav zásob. Pitné vody máme dostatek. Díky profesním znalostem lidí z Budějovic začneme příští rok se zemědělstvím. Nemůžeme myslet jen na naši generaci. Je třeba se neustále rozvíjet. Potravy potřebujeme dostatek a musí být pestrá. Takže ti, kteří se budou věnovat pěstitelství, se přestěhují nahoru do Třebenice, kde založíme druhou základnu. Je tam dostatek orné půdy a je to v dosahu kravína.“
„Takže pořád platí ta původní varianta se dvěma vesnicema?“ zvedla ruku Božena.
„Ano. Pořád to platí,“ trpělivě potvrdil Marek.
Znovu zvedla ruku. Marek se na ni podíval s povytaženým obočím: „Já se k tomu dostanu.“
Božena ruku stáhla a tvář se jí ublíženě protáhla. Marek zřejmě moc dobře věděl, co ji tíží, ale nehodlal si tím nechat narušit naplánovaný průběh.
„Teď chci nastínit nutnost reorganizace nás všech na pracovní pozice. Všichni nemůžeme sázet kytičky. Někdo musí dojit krávy, někdo musí uvařit a tak dále. Na druhé straně…,“ a podíval se po několika různých lidem v jídelně, „… na druhé straně společnost dobře funguje tehdy, když jsou v ní dobré vztahy.“ Zlehka mimoděk zaťukal klouby do stolu, odmlčel se, snad hledal ta správná slova, jak to formulovat: „Podívejte se, co jsme společně už vybudovali. Na troskách společnosti. Jsme výborní! Vychováváme děti! Nevzdali jsme se a bojujeme o každý den! Takže… Chceme vybudovat funkční a tolerantní společenství. K tomu jsou třeba pravidla; domluvená a odsouhlasená, která je nutné zachovávat. Jinak se nám to nakonec celé rozpadne v chaosu. A jako jednotlivci nepřežijeme!“ Znovu se odmlčel a napil se. Tentokrát si poklepal prsty na bradě a pokračoval: „Nadále bude platit, že v každé základně má hlavní slovo velitel.“
Ivo zvedl ruku a zeptal se: „Jestli tomu rozumím dobře, tak z jednoho velícího tu budou dva. Jak se budou řešit věci, na nichž se pro rozdílnost úhlu pohledu neshodnete?“
Marek se ohlédl po Radovanovi a ten odpověděl: „To je dalším bodem dnešní schůzky. Společně jsme sestavili vhodný právní aparát. Stanovili jsme pravidla – zákoník i s tím, jak se bude postupovat, když se poruší.“
A Marek dodal: „Je to soubor toho, co už stejně v praxi používáme a co jsme u nás i v Budějovicích odsouhlasili.“ A pak nechal rozdat tenkou brožuru s první variantou systému nových zákonů. O tom nám David už dříve vyprávěl. Jeho vždycky tyhle právní věci zajímaly. Marek se pak obrátil přímo na nás, na Iva a mně: „Tyhle zákony platí pro každého. Nejen pro ty, kteří tu žijí. Budeme se těchto souborů hodnot držet i při jednání se všemi mimo naši komunitu.“ S koncem věty se podíval také na Květu. Její výraz tváře zůstal nečitelný. Brožuru si ale vzala a otevřela ji. „Prostudujte si ji. Příští týden proběhne připomínková fáze a následně pak také všichni budou vyzváni k podpisu, že četli, rozumí a souhlasí.“
„A když to nepodepíšu?“ ozvala se zase Květa a jídelnou to zašumělo.
„Pokud tu chcete zůstat, tak podepsat budete muset,“ odpověděl jí Marek.
„Tak to mě ani nenapadne. Tohle je omezování osobní svobody!“ pohodila brožurou na stole.
„Tohle je nutnost a každý rozumný člověk to chápe!“ okřikl ji Martin. „Ženská jedna protivná! Snad si nemyslíme, že tu o vás někdo stojí?“
Vendula si stoupla a řekla: „Já jí ale rozumím. Za dřívějška jsme snad žádný zákoníky podepisovat nemuseli. Proč teď?“
„A jak to bude s naší vírou?“ stoupla si také Božena. „Kdy to budeme probírat?“
„A ještě tohle!“ zabručel Martin, který se s ní názorově odjakživa rozcházel.
„KLID!“ zahřměli Radovan a Marek současně. „Lidi, prosím!“
#
