Článek
„Zajímám se o budoucnost, protože v ní hodlám strávit zbytek života.“ (Ch. Chaplin)
#
Jednání na Slapech se protáhlo do nočních hodin. Po několika emotivních výstupech a hádkách došlo nakonec v podstatných věcech ke shodě.Před odjezdem jsem ještě krátce mluvila s Kristýnou. Než jsme se rozloučily, zeptala se mě:
„Už jsi viděla náčrt obrazu?“
„Jakého?“ nechápala jsem, o čem mluví.
„No přece toho, co pro vás Samuel maluje.“
„Jéééé, on nám maluje obraz, jo? A co na něm je? Můžeme to vidět?“
Kristýna se zarazila. „Myslela jsem, že to víte…“
„A budou na něm tuleni? Říkal, že nám sežene něco s tuleněma,“ odpověděla jsem otázkou.
„Budou…,“ přikývla, ale stále se na mě dívala trochu nesvá. „Já jsem něco vykecala, že jo?“
Začala jsem se uličnicky smát. „To nevadí. Mám radost. A můžu to teda vidět?“
„Ne, ne, to by teda nešlo. A vůbec… Nic jsem ti neřekla a Nic nevíš!“
Udělala jsem gesto rukou před rty, jakože si je zamykám. Ale stejně mi to nedalo, a ještě jsem zkusila vysondovat nějakou podrobnost: „Takže tam budou tuleni. A budou to skuteční, nebo ti naši plyšoví?“
Povzdechla si: „Jsi hrozná. Dobře, řeknu ti to, ale už pak nebudeš překvapená.“
„Budu, neboj. A nechám si to pro sebe,“ slibovala jsem hory doly.
„Je to takový… moderní… Jsou tam ti vaši plyšáci. A jste tam vy, Marcela i Monika.“
„Jéééé, já to chci vidět už teď,“ škemrala jsem.
Marně. Kristýna byla neoblomná a varovala mě, ať se někdeneprokecnu.
Cestou domů jsem v autě usnula. Zdálo se mi o slepicích a ohňostroji. Jedna slepice ke mně kráčela, čechrala si peří a pak mi hlasitě kvokala do tváře: „Kvo kvo kvolik je vajec potřeba na kvo kvolitní rachejtli… Vstávej!“
Trhla jsem s sebou. Slepičí hlas se zcela změnil z vysokého tónu do melodicky hlubokého.
„Vstávej, Lílátko,“ řekl Ivík a pohladil mě po vlasech. „Už jsme doma!“
#
4. července
Od porady na Slapech uběhlo jen pár dní. A přece, přes veškeré snahy a bezpečnostní systém se stalo opět něco neočekávaného. Z pracně sehnaných a opečovávaných šestnácti krav jich krmiči našli sedm ležet bezvládně na pastvině. První podezření na nemoc vzalo rychle za své. Všechny měly proťatou krční tepnu.
„Kdo jiný by toho byl schopný? To musel být on!“ trvala na svém Marcela. „Monice bych to neříkala,“ zavrtěla hlavou. „Vždyť se sotva dala do kupy…“ „Bude se o to víc bát.“ Chápala jsem Marcelu, proč toho chce Moniku ušetřit. „Zvlášť když ho nikdo za ruku nechytil. Mohl to být i někdo jiný. Ale to je blbost… To musel být on…“
Ivo se na věc díval z jiného úhlu: „Nebudeme jí nic zamlčovat. Musí být opatrná a musí vědět proč.“
#
„Jednoho dne nás najde,“ řekla Monika a navrhla, „co kdybychom se sebrali a odjeli někam daleko?“
Ivo zavrtěl hlavou: „To není dobrý nápad. Tady už jsme něco vybudovali a okolí dobře známe. I kdybychom naložili několik aut zásobami a vyjeli, jakou budeš mít jistotu, že nenarazíme na skupinu nebo jednotlivce, kteří si budou chtít přivlastnit to, co máme? Takových skupin, jako jsou Slapy a Budějovice… takových je určitě víc. Ale ne v každé budou uvažovat způsobem, jakým přemýšlí Marek, Radovan, my… Místo jednoho Arnošta bychom mohli narazit na celou skupinu Arnoštů.“
Monika si povzdechla: „Aspoň kdybych tu mohla mít Maxíka…“
#
15. července
Posledních čtrnáct dní je krásně. Ale discgolf nehrajeme. Řetězy košů by bylo slyšet a my jsme se rozhodli být nenápadní. Vyjíždíme každý den s Ivem naším elektroautem. Je tiché. Objíždíme pozorovatelny v okolí a při návratu kontrolujeme čidla. Zatím nám je jen dvakrát spustila lesní zvěř.
V noci se dost budím a ráno mi bývá nevolno. Mívám takovou divnou kovovou pachuť v ústech. Asi žaludeční neuróza ze stresu. Až tohle přejde, tak se to určitě zlepší.
David byl včera na otočku doma, na Slapech. Tak nám večer zavolal. Práce v Budějovicích ho baví. Už dlouho jsem v jeho hlase neslyšela takové nadšení. Jako kdyby se našel. Prý přijede zase zhruba za dva týdny a ptal se, jestli se uvidíme. Tak jsme se domluvili, že dá ještě vědět kdy přesně. Těším se.
#
29. července
Krásná zpráva! Včera v noci se narodilo první miminko do nového světa. Renda s Lídou mu vybrali jméno Adámek. Že je to takový symbolický. A prý by to chtělo ještě Evu… Za jiných okolností by Lída s miminkem byla v „porodnici“. Karolína marně trvala na co nejsterilnějším prostředí. Mladí rodiče ale chtěli být s ostatními v táboře, ne někde stranou v nemocnici. Byť s hlídkou.
„Jsem zvědavá, zda se budeme moct na chlapečka podívat. Ale spíš si myslím, že ne… k čerstvým miminkům se návštěvy nepouští,“ povídala jsem si víc sama se sebou, než že bych čekala od Iva odpověď.
„Tomu já nerozumím, Lílo. Vy holky to máte jinak než my chlapi. Mně je jedno, jestli uvidím miminko teď, nebo až příště. Já jsem rád, že jsou všichni v pořádku.“
Vyrazili jsme hned po snídani. Marcela s Monikou nám mávaly, ostatně jako vždycky, když jsme odjížděli. Už to byl takový náš rituál a mně se to líbilo. Tohle je moje rodina, pomyslela jsem si vždycky s vděčností.
Přikývla jsem a bedlivě sledovala okolí. „To jo… jsem prostě zvědavá. A chtěla bych Lídě osobně poblahopřát. A ráda bych viděla, jestli se jí budou líbit dárečky, co jim vezeme.“ Ivo se za jízdy usmíval. Vím, že jsem mu povídala samé nedůležité věci, ale byl to prostě světlý bod. Zdání normálnosti. Potřebovala jsem to.
„Ivíku, prosím tě, zastav mi…,“ stihla jsem ještě doříct a pak už jsem seděla jen se semknutými rty a rukama před pusou.
Nemusel se ptát. Stačilo se mu na mě ohlédnout a hned zabrzdil. Byla jsem bledá jako stěna. Zničehonic se mi zvedl žaludek. Pomohl mi z auta a podpíral mě. Zvracela jsem jenom trochu.
„Lepší?“ zeptal se starostlivě. „Bolí tě něco? Vždyť si ráno nic neříkala…“ Pohladil mě po vlasech.
Vlažně jsem se pousmála. Cítila jsem, jak se mi vrací barva do tváře. „Už dobrý. To ten hup na silnici. Asi mi nesedla snídaně.“
Znovu jsme nasedli do auta. „Stýská se mi po našem autíčku, po Brigitce. Teď bychom si sundali střechu,“ řekla jsem zasněně.
„Možná za pár let budou auta už jen nostalgickou vzpomínkou. Budeme mít už jen koně a povozy,“ podal mi lahev s vodou. Než jsme se znovu rozjeli, chvíli si mě pátravě prohlížel.
#
V táboře panovala smíšená nálada. Nebo to byl aspoň můj pocit. K miminku a novopečené mamince jsme nesměli. Karolína i obě sestřičky, vlastně teď už spíše také doktorky – Kristýna a Mirka – rozhodly, že se nebude zbytečně riskovat. Mohl k nim pouze tatínek René. Holky mi ukázaly aspoň fotky. Ze zavinovačky vykukovala malinká hlavička právě spícího drobečka.
„Pořád fungujeme v nouzovém režimu,“ řekla mi Zuzanka. I na ní jsem pozorovala rozmrzelost.
„Chápu,“ odpověděla jsem jí. „U nás je to taky tak.“
Pomáhala jsem jí věšet právě vypranou várku dětského oblečení na venkovní šňůry. „Co miminko, už víš, co to bude?“
Pookřála a usmála se. Ani mi nemusela odpovídat.
„Takže konečně chlapeček?“
Přikývla a řekla: „Samozřejmě na tom vůbec nezáleží, jestli to bude holka, nebo kluk. Ale stejně… Tomáš je rád. Vidím to na něm. Ono, když holčičky občas spustí to svoje brebentění, tak i mně jde hlava kolem.“
A změnila téma: „Jak dlouho se zdržíte?“
„Jen chvíli,“ řekla jsem. „Stýskalo se mi po Davidovi. Teda… po vás všech taky. Nevím, poslední týdny mi nějak víc chybí. Přijdu si taková přecitlivělá. Asi hormony. Třeba už přechod? Nevím. Jak se to projevuje?“
„Tak stará nejsi,“ usmála se. „Spíš to bude stresem. Projevuje se to na nás všech. Bojíme se o děti. Vlastně o všechny. Fakt doufám, že ho už konečně najdou.“ Pak se rozhlédla a trochu ztišila hlas: „A že se tovyřeší…“
„Často nad tím přemýšlím,“ odpověděla jsem. „Na jednu stranu mám jasno, ale na druhou… vykonavatelem bych být nechtěla.“
„To taky není náš úděl, Lili,“ rozklepala do prostoru další tričko, aby usychalo co nejméně zmačkané. „Ach jo, ty holky jsou takový čuňátka. To je každý den prádla!“ Zakolíčkovala ho a dodala: „My jsme tu od toho, abychom zahrnuly děti a své muže láskou a péčí. I když jsem často unavená, stejně bych neměnila. Chlapi to mají těžší než my. Teda, v některých věcech určitě.“
„Kuk,“ ozvalo se za již pověšenou řadou a mezi tričky se vyloupla Davidova zarostlá hlava. Uličnicky se usmíval.
Zuzka ho jemně pleskla do ramene a zpola vážně mu řekla: „Ukaž, jestli máš čistý ruce! Jinak mi na to tady vůbec nešahej.“
Poslušně ukázal dlaně a stále se smíchem skoro zasalutoval: „Ano, madam. Rozkaz, madam.“ Potom, jak už měl ve zvyku, mi rozcuchal vlasy: „Ahoj, mami!“
„Ahoj, uličníku!“ Objala jsem ho.
Když jsme se přivítali, spolkla jsem zbytečnou poznámku o tom, že by se mohl oholit, a pochválila jsem mu triko, co měl na sobě:
„To máš nový, že jo? Hezký… sluší ti. Kdes ho koupil?“
Zkontroloval, co má vlastně na sobě: „Dík. To mám od Kamči.“
„Tak od Kamči, joooo?“ povytáhla jsem zvědavě obočí. „Povídej!“
Usmál se. „To je jen kamarádka, mami.“
Ale v jeho očích jsem zahlédla něco víc… anebo to byl jen odraz sluníčka?
#
13. srpna
Musím si najít na deníček více času. Jenže venku je krásně a pořád je co dělat. Přijde mi nezajímavý psát si sem, že Zrzina zničila tuleňům pelíšek svým neustálým drápáním. Že pár dní nepřišla vůbec domů. Tulačka. Měla jsem o ni strach. Pak přinesla – snad jako omluvu – rejska. Monika trénuje svoje lékařské znalosti pouze vyndáváním klíšťat oběma kočkám a lepením náplastí jakékoliv odřeniny nás dospělých. Nudí se tu. Vidím na ní, jak jí tu chybí kamarádky. Zatím to nejde. Pátrání po Arnoštovi nepřináší žádné výsledky. Copak se z něho stal duch? Je to zvláštní, jak se člověk naučí žít v určité formě obav a přijme to jako nějakou normu. Budeme žít ve strachu už pořád? Je možné, že se vzdal své pomsty? Co když ano… co když už je někde daleko za horama… kéž by… Přemítala jsem o tom každý den. Nejvíc mě mátlo: Proč zabíjel ta zvířata? Náhlý nával vzteku? Co se takovému člověku honí hlavou? Lituje někdy toho, co udělal?
V jedné z našich lékárniček jsem našla těhotenský test. Prošlý, ale funkční by být měl. Schovala jsem si ho mezi svoje oblečení. Nejsem si jistá, jestli to mám jenom zpožděný. Ty ranní nevolnosti už nemám a ostatně se k tomu ani nemusí nutně vztahovat. Zatím jsem to nikomu neřekla, a protože test jsem našla jen jeden, nechci ho vyplácat moc brzy. Já… vlastně ani nevím, jestli bych to teď chtěla. Tyhle rozporuplný pocity mě rozesmutňují. Pokud bych byla těhotná… Nemělo by mě to těšit? A měl by radost Ivo? Tolikrát jsme mluvili o tom, jak to budou mít další generace po nás těžší a těžší…
No nic… Víc dneska psát nebudu. Všechno mi od rána přijde těžký. Nic se mi nechce dělat. Doufám, že je aspoň úplněk, abych to měla na co svést.
#
1. září
Srdce mi buší jako o závod. Dívám se na výsledek testu. Chvějí se mi ruce. Jsem těhotná! Jsem vážně těhotná! Mám radost a oči se mi zalévají slzami. Chci to někomu honem říct… Ivíkovi… Marcele… Ale neudělám to. Počkám ještě tak měsíc, ať mám jistotu.
