Článek
„Ďábel je optimista, jestliže si myslí, že může lidi udělat horšími.“ (K. Kraus)
#
7. září
Jestli to bude holčička, dám jí jméno Marcelka, nebo Alenka. Radši bych holčičku. Když už kluka mám. Ani nevím, co by chtěl Ivík. Ale ono je to vlastně jedno. Hlavně, ať se narodí miminko zdravé.
Jak asi bude reagovat, až mu řeknu, že z nás budou rodiče? Už jsem se několikrát málem prořekla. Ale chci to ten měsíc vydržet. Kdybych o to náhodou ještě samovolně přišla, tak aby pak nebyl zklamanej. Konečně mě po týdnu přešla ta plačtivá nálada a unavenost a cítím se nabitá energií, že bych ji mohla rozdávat na kila. Ach ty hormony! Až to pak Ivíkovi řeknu, tak to budou nákupy… Teda, nákupy, prostě sehnat takových věciček pro naše živé tuleňátko. To by bylo super, kdybychom někde našli dupačky s motivem tuleně… Když tak si ho vyšiju…
„Co kdybychom si večer udělali malý táborák?“ navrhla Monika a vytrhla mě ze snění o hromádkách oblečků, plínek a plyšových hraček. Seděli jsme zrovna všichni u oběda, a tak se naše holčičí oči upřely na Iva. To určitě nedovolí… řekne, že by bylo vidět kouř nebo světlo od ohně…pomyslela jsem si.
„Když si ho uděláme ještě za světla a malej, tak by to šlo,“ odpověděl po chvíli. „Podíváme se do slupu. Mohli bychom si udělat ryby na ohýnku.“
„Mňam,“ mlaskla si Monča. „Já je naložím do marinády. Můžu?“
„Můžeš,“ usmála se Marcela.
„My s Ivíkem teda dojdeme pro ryby. Rovnou dáme slepicím, ať tam už pak nemusíme,“ navrhla jsem. Holky mezitím připraví třísky na ohníček. „Ale nepřehánějte to. Znáte se.“
„Nejsem Líla,“ poznamenala Móňa a rozpustile se rozesmála. Snadno uhnula mému pokusu o výchovný pohlavek.
„Jsi drzaté mládě,“ řekla jsem jí, když jsem vycházela ze dveří. „Ještě že mám tuleňata. Ty tolik neodmlouvají.“
Marcela s Monikou se po sobě podívaly: „Na to jednou bude určitě samostatná psychiatrická diagnóza. Tuleňotóza…“
„Pfff,“ pohodila jsem hlavou, až mě spletený cop poplácal po zádech. „A prosím, udělejte tu marinádu málo pálivou. Nejen kvůli kočkám. Ale i kvůli některým tuleňům.“
„Je to jasná tuleňotóza! Žádné pochyby!“ zavolala za mnou Monika a slyšela už jen můj vzdalující se smích. Přeskočila jsem potůček dělící naše chaty a obula si pogumované boty. Ty jsem si brala vždycky, když jsme šli ke slupům.
#
Ohýnek dohoříval. Stmívalo se. Ve žhnoucích uhlících jsme ještě dopékali poslední dva pstruhy. Celý den svítilo slunce, takže bylo ještě teplo. Přesto jsem si došla pro svetr, aby mi netáhlo na záda. Zrzina se protáhla, přestala zírat do ohniště a rozeběhla se za mnou. Často mě takhle provázela. Rozhodla se, že už zůstane doma, a začala si dokolečka proťapkávat pelíšek na spaní. Vrněla ostošest.
„Ty jsi takový milááášek,“ podrbala jsem ji za uchem. Oklepala se a stočila do klubíčka. Packu přehodila přes cosi, co už jen matně připomínalo plyšáka Fandu, a zabořila do něj čumáček.
„Budeme mít miminko,“ zašeptala jsem. „Zrzino, ty jsi vlastně první, komu jsem to řekla…“
#
O hodinku později Ivo zalil poslední uhlíky vodou z konvice. Zívala jsem neslušně na celé kolo a Monika k tomu dodala, že se mi ta tulení choroba rychle zhoršuje. Něco nesmyslného jsem zabroukala, což vyvolalo smích, a když jsem obě holky pomačkala na dobrou noc, rozešli jsme se do svých chatek.
Stulila jsem se k Ivíkovi pod deku. „Teda, ty máš ale ledový nohy,“ poznamenal.
„Si je o tebe ohřeju,“ a tiskla jsem se k němu ještě víc.
„Už bychom asi mohli navečer trochu přitápět. Ale vždycky, až když se setmí. Aby nebylo vidět kouř. Už jsem to říkal i Marcele,“ řekl mi.
„Možná jsme opatrní až příliš. Ivíku, já nechci žít pořád ve strachu. Je to hrozně úmorný.“
Políbil mě do vlasů a přitáhl mi deku víc kolem těla. „Dokud nebudeme muset topit i přes den, zůstaneme opatrní. I on bude muset zimu někde přečkat.“
„Říkám si, že se třeba vrátí na zámek, tam to zná…,“ uvažovala jsem nahlas.
„Lilinko, to se vůbec nedá odhadnout. Zkus se tím netrápit. Některé věci neovlivníš.“
„Hmmm,“ zamumlala jsem. Jenže budeme mít miminko… chci, aby naše děťátko vyrůstalo v bezpečí… pomyslela jsem si. Možná bych mu to měla říct hned…
„Ivíku?“ zašeptala jsem. Ale Ivo už zabral. Nevadí. Povím mu to zítra… budou z nás rodiče…
#
Měla jsem živý sen. Všechno bylo zase jako dřív. Ulice plné lidí a aut. Rozhlížela jsem se kolem sebe plná úžasu a cítila obrovskou úlevu. Tak ono se nic z toho nestalo! Žádná pandemie nikdy nebyla! Díky bohu! Slyšela jsem vzdálené zvuky připomínající vrznutí dveřních pantů. Padání věcí na zem. Tlumené výkřiky a směs ženských a mužských hlasů. Rozbité sklo. V mém snu jsem sledovala drobnou autonehodu z nepozornosti. Řidič jednoho vozu vystoupil ven a zlobil se na řidičku za sebou, že mu rozbila světlo. Bez příčiny začal náhle v jeho autě houkat alarm. Nepříjemně se opakující dva vysoké tóny mě probíraly do reality. Byla jsem otupělá a zmatená. Jako kdybych se probudila jenom napůl. Cítila jsem něco jako čpavek nebo spáleninu nebo něco takového. Bezděky jsem za víčky stále viděla poškozené auto a jak z něj stoupá kouř. Takže jsem si ho přiřadila k autonehodě. Konečně se mi podařilo posadit se na posteli. Ivo vedle mě neležel. Pootevřenými dveřmi sem proudil vzduch s tím divným zápachem. Natáhla jsem si svetr a vklouzla do měkkých bačkor. Rozespale jsem vykoukla ze dveří. V chatce u Marcely se mihotalo světlo, jako kdyby tam někdo mával baterkou.
„Ivo?“ pokusila jsem se zavolat, ale vyšlo ze mě jen chrčení. V krku jsem měla sucho a pálilo mě v očích. Těžce se mi dýchalo. Co se to sakra děje? Motala se mi hlava. Mozek ale začal konečně pracovat. Podvědomí intuitivně zapnulo ostražitost. Už jsem se nepokoušela na sebe upozornit. Byla hluboká noc, a kromě mdlého světýlka z chaty odnaproti a naříkavé směsice hlasů noční klid nic nerušilo. Rozhlédla jsem se. Moje oči přivykly tmě, ale stejně jsem neviděla dál než na pár kroků před sebe. Srdce mi bušilo až v krku. Proč mám strach? Omylem jsem šlápla do potůčku a škobrtla. Nechala jsem bačkory být a dál šla bosa. Došla jsem naproti. Stoupla jsem si na špičky a nakoukla oknem dovnitř. Bohužel, přes záclonu jsem viděla jen stíny a proužek světla baterky. Okno bylo otevřené na větračku a slovům taktak bylo rozumět.
„…jako tu krávu…,“ říkal právě mužský hlas. Neuměla jsem ho zařadit. Nechtěla jsem si ho zařadit…
„Polož ten nůž, Arnošte,“ řekl Ivo pevným hlasem a mně se udělalo mdlo. Našel nás! Bože, jak nás mohl najít? Opřela jsem si na moment čelo o dřevěné obložení pod oknem. Mysli, Lili! Co teď? Co bych měla udělat?
„Podříznu tě jako krávu,“ opakoval nenávistně. „Stejně jako tu krávu… aby tě to bolelo… a budeš umírat pomalu… a já se budu dívat…“
Takže drží Moniku v šachu? A Ivo nemůže nic dělat? Určitě nemůže, to je jasný… Kde je Marcela?
„Arnošte,“ slyšela jsem znovu Iva, „Tohle nic neřeší. Můžeš začít znova. Odjet někam daleko. Potkat jiné lidi a najít opravdovou lásku.“
Následoval kňučivý vzlyk a tiché holčičí zasténání. Moničin hlas mě probral ze šoku a uvědomila jsem si, že tady jsem úplně zbytečná. Co nejtišeji jsem se rozeběhla zpátky domů. Mám přece revolver. Nenechám ji umřít!
#
Tápala jsem. Ruce i kolena se mi klepaly a musela jsem si rozsvítit lampičku u postele. Nebyla jsem schopná se zklidnit natolik, abych potmě nahmatala šuplík nočního stolku. Připadalo mi to jako věčnost, než jsem se vrátila zpátky k Marcelině chatě. Takže ozbrojená jsem byla. Ale co mám proboha dělat teď? Když tam vtrhnu… nezhorším to ještě? V chatě stále probíhalo vyjednávání.
„Johanu si nezabil úmyslně. Byla to nehoda…,“ zaslechla jsem další část dialogu. To už jsem ale nestála pod oknem, ale z boku u vchodových dveří. Přemýšlela jsem, jak moc si mohu dovolit nakouknout dovnitř, aniž by mě bylo vidět.
„Pokud ale ublížíš Monice, co pak? Chceš odsud přece odejít?“
Arnošt se hýkavě zasmál: „A co ta ženská nahoře? To bude jako v pohodě, jo?“
Okamžitě ve mně zatrnulo. Co je s Marcelou? Proboha… co jí udělal?
Velice pomalu jsem se pohnula z místa. Marcela měla dole velkou místnost, před kterou se rozprostírala úzká předsíň. Z ní vedly schody nahoru do ložnice a vnitřní dveře do světnice. Všichni byli v kuchyni. Viděla jsem pouze Ivova záda. Stál mezi futry a blokoval jediný východ z místnosti. Ivo mlčel. Chvíli bylo mrazivé ticho, než Arnošt pokračoval:
„Já jsem musel!“ řekl, jakoby měl potřebu se obhájit. „Vzbudila se a vrhla se na mě. Neměla mi stát v cestě…“ Tentokrát už bylo Moničino vzlykání slyšet víc.
„Drž hubu!“ to bylo asi směrem k Monice.
Na víc jsem nečekala. Marcela je tedy nahoře v ložnici. Omráčená? Zraněná?Nejdřív musím k ní. Stejně jsem nevěděla, co bych tady dole mohla udělat. Schody do ložnice byly pokryté tlustým kobercem. Marcele vadilo vrzání prkýnek, a tak jí to loni Ivo vylepšil. Nahoru jsem se dostala bez povšimnutí. V ložnici svítila lampička. Zakryla jsem si rukou pusu, abych nezačala křičet. Marcela ležela na podlaze v kaluži krve. Kovový zápach krve se zbytky jakési čpavé látky mi plnil plíce. Znovu jsem pocítila otupělost. Položila jsem zbraň na zem a odhrnula Marcele vlasy, abych jí viděla do obličeje. Z úst jí vytékal slabý pramínek krve. Otočila jsem ji na záda. Noční košili měla nasáklou krví.
„Pane bože,“ hlesla jsem otřeseně. „Marcelo…, prober se, prosím…,“ šeptala jsem a zároveň hledala, kde je zraněná. V květované košili jsem našla jedinou bodnou ránu. Roztrhla jsem v tom místě košili, jak jen to šlo. Stále krvácela. Rychle jsem vzala hromádku úhledně složených kapesníků z poličky a přitiskla je na ránu. Musím to něčím stáhnout a co nejdřív ji dostat do nemocnice!
„Maci, prober se… řekni něco…,“ stále jsem se dožadovala nějaké reakce. Srdce jí slabě tlouklo, ale neprobírala se. Oči měla mírně pootevřené stejně jako rty. „Mami, prosím tě, neumírej mi…,“ šeptala jsem. „No tak, prosím tě… Budeme mít miminko, budeš babička, bojuj… “ Klečela jsem na zemi a stahovala prosakující vrstvu látky na jejím břiše. Marcela však ztratila příliš mnoho krve dřív, než jsem dorazila. Snažila jsem se o nemožné.
Čas se pro mě na pár minut zastavil. Položila jsem si její hlavu do klína a zavřela jí oči. Chvěla jsem se v křečovitém pláči, a přitom nevydala ani hlásku. Otupující bolest mi tepala ve spáncích. Oslepila mě nenávist.
#
Sešla jsem po schodech dolů do chodby. Revolver jsem svírala oběma rukama, aby se mi netřásly. Zalykala jsem se touhou po pomstě.
„Před chvílí jsi říkal, že chceš žít,“ slyšela jsem Iva.
„Chci!“ odpověděl Arnošt. Měl náhle divně vysoko posazený hlas jakoby k němu ani nepatřil. Zněl příliš – dětsky. „Nech mě jít! Já jsem nic neudělal!“
„Můžeš odejít hned teď. Nejdřív ji ale musíš pustit,“ řekl Ivo.
Arnošt se rozesmál a jeho hlas zhrubl: „Ty si vážně myslíš, že sem blbej nebo co? Přestaň se cukat, krávo! Vona půjde se mnou! Uhni!“
Opatrně jsem nahlédla do světnice. Kuchyň slabě osvětlovala baterka položená na kuchyňském stole. Arnošt stál v rohu, zády ke stěně. Moniku držel před sebou. Jednu ruku měl ovinutou kolem jejího krku. Ve druhé svíral nůž. Viděla jsem jen tmavé siluety. Lepší výhled mi zakrýval Ivo stojící ve dveřích, který dál zkoušel různé taktiky vyjednávání..
„Hele, Arnošte, já tě chápu. Podívej, jak jsem si to zařídil já. Mám tu ženský, co se o mě starají. To je přece úděl žen, ne? Zabít ji, to je k ničemu. Kdo se o tebe bude starat? Jenže je to ještě malá holka. Nic moc neumí. Nejdřív ji to naučíme a pak si to u tebe odpracuje.“
„Tahle ale může za všechno!“ zasyčel Arnošt a hlas mu opět náhle přeskočil do jiné polohy. „Kvůli ní jsem musel zabít mámu.“
„No právě. A tahle ti to vynahradí,“ přitakával mu Ivo.
„Mlátila mě jako psa, pořád mi za něco nadávala, ale já ji měl rád! Maminko, mami, nebij mě, já to udělám…,“ hlas se mu ztišil. Vypadalo to, že je teď někde jinde. Někde v minulosti, asi v dětství? „Je to dobré. Jsi moc hodná, promiň, že jsem to neutřel pořádně. Polepším se… To bude dobré… Už to tolik nebolí…“
Mluvil čím dál tišeji. O to víc bylo slyšet, jak Monika přerývavě dýchá.
„Už ti nikdo neublíží,“ prolomil vzniklé ticho Ivo. „Ty taky nemusíš. Polož ten nůž.“
Bolest ze ztráty Marcely mi zabodávala do srdce jednu jehličku za druhou. Arnošt je zrůda.
„Vodejdu,“ řekl náhle. „Nezabiju ji, ale půjde se mnou. Bude se o mě starat. Teď hned!“
Monika vyděšeně vyjekla a jeho reakce se v mžiku zase změnila: „Drž hubu, krávo! Ti řikám, že zaplatíš!“
„To bolí…“ hlesla plačtivě Monika.
Něco se mi otřelo o nohy. Potom se kolem Iva protáhl Mates. „Mňau, mňaaau…,“ zamňoukal a rozhlížel se. Hledal paničku.
Venku se rozednívalo.
V Arnoštově pohledu se náhle odehrála neskutečná proměna. Jako mávnutím kouzelného proutku zmizel šílenec a v místnosti stál jen malý kluk.
„Jééé, kočička…,“ řekl a pustil Moniku, aby mohl kocoura pohladit.
Monika toho využila a několika mrštnými kroky oběhla stůl. Vrhla se Ivovi do náruče. Málem ho povalila. Ivo udělal úkrok vzad a oba se ocitli v chodbě. Arnošt byl v jiném světě. Dál svíral nůž, a přitom druhou rukou láskyplně hladil mourovatého macíka od hlavy až po ocásek. „Malá, hodná kočička…“ Vše následující se odehrálo rychle, a přece mi to připadalo jako věčnost. Monika visela na krku Ivovi a já měla v tu chvíli do světnice nejblíž. Zvedl k nám oči. V jednu chvíli v nich byla dětská nevinnost a radost ze zvířátka. Vzápětí mu pohled ztvrdl na kámen. Rty se mu semkly do nemilosrdné linky. Napřímil se. Mlčky si mě měřil očima. Sekundu dvě. Pak sluneční paprsky dopadly na nůž v jeho ruce. Čepel byla pokrytá krví. Marcelinou krví.
Zvedla jsem ruku a vystřelila.
#
KONEC
#
„Až ti bude v životě nejhůř, otoč se čelem ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“ (J. Lennon)
obr5
Milý čtenáři,
děkujeme, že jsi s námi prožíval dobrodružství našeho příběhu.
Lili a Ivo
https://www.uhel-pohledu.cz/
