Článek
Moje rodina pochází z Dobrušky. Ze zachovalých dokumentů usuzuji, že šlo o rodinu národoveckou. Pradědeček byl župním starostou Sokola. Na výstavbu sokolovny věnoval svůj pozemek. Všichni členové široké rodiny byli aktivními členy Církve československé husitské.
Několik kilometrů za Dobruškou již byly vesnice, kde bylo převážně německé obyvatelstvo. Rodina měla obchod s uhlím a uhlí dovážela i do těchto vesnic. Otec neuměl mluvit německy. Ptal jsem se, jak se se svými zákazníky domlouval. Říkal mi, že mluvil česky a Němci mu rozuměli. A oni s ním mluvili německy a on jim taky rozuměl.
Když vznikl protektorát, několik kilometrů za Dobruškou byla „hranice“, závora, u které stál dědek s flintou jako stráž. Otec měl podle zákona zákaz vjezdu do tohoto území. Nicméně uhlí dodával otec do vesnic dál. Protože ho tam znali, dědek zvedl závoru a prý říkal: „Ale vraťte se, pane Petříku, brzy, ať není průšvih.“
Můj prastrýc Josef Petřík prožil celou sibiřskou anabázi legionáře. Zůstal v armádě, byl v hodnosti plukovníka velitelem ženijního pluku a podílel se na výstavbě pohraničního opevnění. Za protektorátu se stal členem odbojové skupiny Obrana národa. Otec mu nosil do úkrytu jídlo a zprávy. Pobočník mého prastrýce zradil, celá odbojová buňka byla rozprášena, prastrýc byl v roce 1944 popraven v Berlíně v proslulé věznici Plotzensee. Otec byl jediný, který nebyl odhalen. Kdyby odhalen byl, já bych neexistoval. Po válce byl prastrýc jmenován generálem in memoriam.
V roce 1945 při odsunu Němců byl otec mobilizován. S celou rodinou, i se mnou, byl v Deštném v Orlických horách. Zde byl v roli zdravotníka, bez lékaře. Měl zajišťovat zdravotní péči pro Němce vybrané k odsunu. Líčil hrozné věci. Na marodku mu chodili Němci s hroznými problémy, které řešil, jak uměl. V obci řvaly opuštěné krávy hladem a tím, že je nikdo nedojil. Všude se toulalo drobné opuštěné zvířectvo. Na dotaz matky, co bude k obědu, otevřel okno a pistolí zastřelil nejbližší slepici. Otec říkal, že to byl jeden z jeho nejhorších zážitků v životě a celé dění odsuzoval.
Mě jako dospívajícího kluka historie naší rodiny celkem logicky nezajímala. K ní jsem se dostal až v pozdním věku, poté, když jsem začal mít svoje osobní zkušenosti s Němci. Vždycky jsem byl překvapený, jací to byli úžasní lidé. Mnohé mi vyprávěl o soužití mezi Čechy a Němci můj kamarád Gustav Ginzel z Jizerky, se kterým jsem strávil nejen mnoho dní na Jizerce, ale i na adrenalinových zimních přechodech na lyžích se spaním pod stanem. Rodina byla již na shromaždišti na odsun, nakonec zůstali, protože jeho otec, majitel textilní továrny, mohl s rodinou zůstat, aby fabrika nezkolabovala. Bratr Hans se stal inženýrem a učil na Vysoké škole strojní a textilní. Wolfgang byl sklář ve výzkumném ústavu a v závěru i ředitelem sklárny. Všichni kluci jsou příkladem, o jaký lidský kapitál naše země odsunem Němců přišla.
Když jsem se živil jako novinář a fotograf, mé příspěvky tiskly četné německé noviny. Moje fotografie byly ve školních učebnicích českých i německých. Moje první kniha vyšla v Brockhaus Leipzig. S řadou německých novinářů z NDR jsem se spřátelil na celý život. I za komunismu k nám jezdili Němci ze západního Německa.
Samozřejmě, že znám temnou stránku soužití mezi Čechy a Němci. Samozřejmě, že pozorně pročítám příběhy na pomnících zavražděných českých četníků v roce 1938.
Takové příběhy však najdete i v jiných částech Evropy. Tam se s historií v zájmu přítomnosti i budoucnosti vyrovnali. Já mám pocit, že nám se to zcela nepovedlo. Lépe řečeno, části naší společnosti se to nepovedlo. Mně se to povedlo, rodině mých rodičů se to povedlo taky.
Pro mne příkladem vyrovnání je Alsasko. Několik generací se střídala nadvláda Německa i Francie. Když tam přijedete, ihned si povšimnete, že názvy měst i kopců jsou německé. Po válce Francie několik set nejhorších kolaborantů pověsila, pár desítek tisíc zmetků vyhnala a zbytek obyvatelstva zde zůstal. Dnes jde o nejbohatší část Francie.
Jednou jsme si bavili v Alsasku se skupinou lidí, kdo jsou, jak se cítí. Němci, nebo Francouzi? Odpověď byl úžasná. Nejsme Němci, nejsme Francouzi, jsme Alsasané. Tak tohle se nám v moderní historii nepovedlo.
A nakonec odpověď na dotaz, zda sudetské dny v Brně ano, nebo ne. Já s nimi nemám problém, proto ANO. Chápu, že při rozložení politických sil u nás, pro vládu NE. A pro parlament? Myslím si, že nějaká rezoluce je zbytečná, jen zvyšuje napětí. A to je to, čeho se nakonec z celé akce obávám.
