Článek
Dvacetiletý Michael usrkl ze své sklenice a zavzpomínal: „My na prasata chodíme často v noci, ale jen s nožem, aby to bylo fér. Jestli jsou někde poblíž zjistíš tak, že přitiskneš ucho k zemi a posloucháš dunění. Letos jsem při lovu přišel už o dva psy.“
Na Zélandu, kde se příběh skutečně odehrál, jsou prasata škodná, která ničí původní faunu i flóru. Lovení prasat je dovoleno a podporováno.
„Jednou jsme slyšeli kroky od divočáka a z keříku vyběhlo prasátko. Jenže pozor, na Zélandu neexistují malá prasata. Jak vidíš prasátko, je to průšvih, protože za zády má určitě obrovskou mámu. A vzteklá máma je ta nejnebezpečnější!“
Nevěřícně jsme naslouchali mladíkově příběhu. Tohle je historka, který stojí za to vyprávět! I když nejsem příznivcem lovu, hluboký respekt ve mně vzbuzuje fakt, že se Michael a jeho kamarádi rozhodli pro férovou hru a nepoužívají palné zbraně. Riskují skutečné zranění či vlastní život pro to, aby prase dostalo možnost se jim postavit v čestném souboji.
Na druhou stranu, je rozumné nevyužít všechny prostředky pro svoji ochranu? Kdyby je využívali, měli by jistotu bezpečného lovu. Jistotu, že se vrátí domů v pořádku. Měli by také ale jistotu, že nedokážou posunout hranice vlastních schopností. Stali by se vězni ve vlastní komfortní zóně.
Komfortní zóna je zrádný nepřítel, protože je uvnitř nás samých
Komfortní zóna je prevít. Je pohodlné v ní zůstat, nezkoušet nic nového, neriskovat. Evolučně jsme nastaveni na to, abychom vydávali co nejméně energie. A každé vystoupení z komfortní zóny stojí spoustu energie, neboť se musíme naučit něco nového, vymyslet nový postup, riskovat selhání a bát se, že vynaložená energie přijde vniveč. Jenže o čem potom ten život je? O tom, být pohodlný a raději nic nezažít, nezkusit?
Po návratu ze Zélandu jsem bezděky vyslechl příběh mladého muže, určitě staršího než byl Michael. Před kamarády se chvástal: „Jednou jsem nastoupil do tramvaje a nekecám, byl jsem tam sám! Úplně sám v celém vagonu!“
Na mysli mi vytanul Michaelův příběh a mladíka mi bylo líto. To vážně nemá lepší historku, kterou před kamarády vytáhnout? Neodjel nikdy na čundr sám, přes noc? Nepřespal v lese? Nezačal se učit nový jazyk nebo neprovozuje nějaký zajímavý sport? Nezkusil paragliding? Tak by získal určitě zajímavější historky pro oslňování přátel.
Možností, jak využít potenciál mládí je spousta. A pokud se člověk nenaučí dostatečně brzy, že z komfortní zóny je potřeba pravidelně vystupovat, brzy zpohodlní a může se přistihnout, že jen nadává na úspěch či zážitky lidí, kteří se naučili komfortní zónu překračovat (přičemž třeba stokrát neuspěli, ale to už nikdo nevidí).
Na změnu je čas vždycky
Stává se naštěstí i to, že se v člověku vyššího věku něco zlomí, řekne si „Buď teď, nebo nikdy,“ a začne fungovat jinak, než byl doposud zvyklý. Přestane se ohlížet na to, co si kdo myslí. Jako ta paní, co se po padesátce rozvedla, dala výpověď ze své kancelářské práce, kde strávila celý život, a začala žít svůj podnikatelský sen. Dala do něj všechno, a i když se úspěch nedostavil hned, nyní je úspěšná a šťastná díky tomu, co dělá. Na začátku přitom podstoupila ohromný risk. Kolik lidí z jejího okolí jí muselo říkat, že se zbláznila a je před důchodem ráda, že má klidnou práci! Paní nad těmito sýčky mávla rukou a rozhodla se překonat nepohodlí a učit se nové věci intenzivněji, než když jí bylo třicet.
Odjet pomáhat jako single, zpátky jako zadaní
Když někdo překoná pohodlnost a začne se věnovat například dobročinnosti, je velká šance, že potká moc zajímavé lidi, kteří mu změní život. Jako třeba děvčata, která jezdila pomáhat po povodních, ale nakonec pomohla také sobě - ke kvalitnímu partnerovi! Dobrovolníky byli totiž z velké části muži, kteří měli chválihodné vlastnosti - dobré srdce, byli pracovití, zruční a byli ochotni překonat vlastní nepohodlí. Z dobrovolnických akcí se proto děvčata vracela jako šťastně zadaná.
Na lyže poprvé klidně v dospělosti. Přece se neochudí o zážitek z lyžování!
Nedávno se mi poštěstilo strávit pár dní na lyžařských svazích. Zaujali mě tam dospělí, kteří se poprvé učili na lyžích. Šlo jim to o dost hůř než malým dětem, protože měli vysoko těžiště, ale bylo mi nanejvýš sympatické, že se rozhodli začít lyžovat, i když je to rodiče nikdy nenaučili. Jiní by na jejich místě pokrčili rameny a řekli si: „No co, tak prožijeme život bez lyžování.“ Jak ostudně zpátečnický přístup!
Co se nerozvíjí, to umírá
Úspěšní podnikatelé se při dotazech na svá selhání usmívají. Všichni přiznávají, že neúspěchů zažili mnohem více než úspěchů. Jen některé ze svých nápadů dokázali zúročit. Často dokáží kvantifikovat, v kolika procentech bývají jejich nápady úspěšné. Přiznávají, že více než polovina jejich nápadů obvykle nefunguje tak, jak si představovali. Rozdíl oproti běžné populaci je ten, že se neúspěchů nebojí. Počítají s nimi, pokouší se eliminovat jejich dopad a hlavně se z nich snaží poučit. Žijí pravidlem, že „Chybami se člověk učí,“ neposlouchají zasmušilé rady sýčků ve svém okolí, ať jsou raději při zemi. Snaží se neustrnout, překračují hranice svého komfortu a tím rozvíjejí svoje schopnosti i zkušenosti.
Protože v životě to chodí tak, že co se nerozvíjí, to umírá.
