Článek
Příběh se skutečně stal. Už tomu bude třicet let.
Bylo krásné červencové odpoledne. Na kole se spolu s kamarádkou ze sousedství projížděla desetiletá Jana. Děvčata jezdila mezi rodinnými domy, tam, kde to důvěrně znala, a kde spolu obě vyrůstala. Vítr voněl a ševelil v korunách ovocných stromů na zahrádkách. Náhle se z jedné ozvalo vzteklejší štěkání než obvykle. Že by pes reagoval na povykující děvčata?
Koutkem oka zahlédla Jana tmavou skvrnu, jak bryskně přeskočila plot a pelášila za ní. Neměla šanci ujet, když vtom se jí pes bolestivě zakousl do kotníku! Úlekem nohou trhla, pes se pustil a jakoby nic šel očuchávat okolí plotu z nezvyklé strany.
Jana v šoku necítila žádnou bolest. Trápilo ji spíš to, že v místech, kde se cítila tak bezpečně, jí mohlo něco znenadání ublížit. Společně s kamarádkou po chvíli zastavily, aby se podívaly na kotník. Stopy zubů byly stále zřetelné, ale jinak na kůži bylo zřejmých jen pár šrámů. Nic, co by stálo za řeč holku z vesnice, která si nesčetněkrát rozbila kolena, poškrábaly ji ostré větvičky v lese a dostala nespočet žihadel do chodidel.
Po návratu domů incident ani nezmiňovala rodičům. Šrámy se zahojí, spíš ji zajímalo, co bude k večeři? Ale rodiče si zraněné nohy všimli: „Kde jsi k tomu přišla? To jsou stopy po psích zubech?“
Nejistě přitakala. Snad za to tak trochu nemohla? Třeba psa vyprovokovala hlukem? Rodiče samozřejmě nenapadlo ji z toho vinit, naopak. Když jim vylíčila detaily, tatínek ji vzal okamžitě za ruku a šel s ní za majitelem psa.
„Váš pes pokousal moji dceru,“ ukázal sousedovi zranění na Janině noze. Soused se zpoza plotu podíval na kotník a mávl rukou: „Co s tím mám jako dělat?“
Janin tatínek nevěřil vlastním uším, když od souseda neslyšel alespoň zdvořilostní omluvu: „Tak snad si ho aspoň lépe zabezpečíte, když vidíte, že umí přeskočit plot a kouše?“
Soused pokrčil rameny: „Nový plot dělat nebudu. Ale třeba byste od něj chtěl štěně?“
Slyšeli dobře? Soused jim jako omluvu nabízí štěně? Závazek na nejmíň deset, patnáct let? Od psa, o kterém vědí akorát to, že je to pouliční směs, je nevychovaný, umí jen štěkat a bezdůvodně kousne? Tak, aby měli „památku“ na celý nepříjemný incident po celé Janino dospívání?
Když nad tím tak přemýšlím, není to nepodobné situaci, kdy v některých zemích zakazují obětem znásilnění podstoupit interrupci, samozřejmě s tím rozdílem, že dítě změní život asi tak stokrát významněji, než jedno štěně. Kde se v zákonodárcích bere taková drzost, že přikazují znásilněným ženám donosit násilníkovo dítě? Soused, ač tupec, alespoň štěně nenutil, jen ho nabízel. Proč jinde zákony nutí ženu podřídit život na mnoho let dítěti, které vzniklo za tak zavrženíhodných okolností?
Žena potom nemůže na incident zkusit zapomenout, narozené dítě jí ho bezděčně připomíná, zejména, pokud se začne podobat otci. Přitom samo za nic nemůže… Je vůči dítěti fér, že se k němu matka občas chová odměřeně?
Abych se vrátila k Janině příběhu - Janin tatínek pochopil, že s blbcem a ignorantem nemá smysl se bavit. Byl rád, že soused je až o pár ulic dál a nebydlí blíž. Janu požádal, aby okolo jeho domu už nejezdila, a o agresivním psu varoval sousedy.
Štěně si nevzali. Pořídili si psa podle svého gusta, který byl Janě skvělým parťákem po mnoho let.
A Jana? Děti si pořídila s partnerem, kterého si sama šťastně vybrala. Na kousanec v deseti letech zapomněla už dávno. Do které, že to bylo vlastně nohy?
