Článek
Seděla za volantem a snažila se dýchat klidně. Ruce měla lehce vlhké, ale ne třesoucí se. Auto znala, pravidla znala, byla připravená.
Vedle ní seděl instruktor, vzadu inspektor. Tvrdý pohled, sevřená pusa, tón hlasu, který zněl, jako by mu svět dlužil omluvu.
Už od prvních minut bručel.
„Pomalu.“
„Moc pomalu.“
„Tady jste se málo rozhlédla.“
Rozhlédla se. Věděla to. Otočila hlavu, zkontrolovala zrcátka, přesně tak, jak ji to učili. Ale jemu to nestačilo. Nikdy to nestačilo.
Křižovatky projížděla učebnicově. Žádné prudké brzdění, žádné přehlédnuté značky, žádná nervozita. Instruktor vzadu mlčel. Možná až moc. Jen inspektor si občas odfrkl, něco si poznamenal a procedil mezi zuby další poznámku, která bolela víc než chyba.
A pak přišlo náměstí.
„Zastavte tady,“ řekl stroze.
Ukázal směrem k radnici. „Počkejte. Jdu si něco vyřídit.“
Zůstala sedět v autě sama s instruktorem, který mlčel. Deset minut.
Minuty, které se táhly. Myšlenky začaly hlodat. Proč byl inspektor tak protivný? Udělala jsem něco špatně?
Neudělala. Věděla to.
Když se vrátil, byl klidný. Až podezřele.
„Tak mi couvněte a zaparkujte.“
Rozhlédla se. Jediné volné místo.
Zaparkovala krásně. Plynule. Čistě. Bez stresu. Tak, jak se má.
Inspektor se podíval.
„Tak to máme,“ pronesl chladně.
Podívala se na něj nechápavě.
„Neudělala jste zkoušku.“
Slova, která zněla cize. Neskutečně.
„Stála jste na místě pro invalidy.“
Značka. Nad autem. Nad úrovní očí.
Z místa řidiče neviditelná.
Jiné parkovací místo tam nebylo.
Bylo to rozhodnuté dávno předtím, než otočila klíčkem v zapalování.
Nevěděla, proč byl tak zapšklý.
Jestli měl špatný den.
Jestli byl prostě zlý.
Nebo jestli v tom byla tichá dohoda, aby se zkoušky opakovaly a peníze tekly znovu.
Věděla jen jedno.
Když vystoupila z auta, pálily ji oči. Ne proto, že by neuměla řídit.
Ale proto, že udělala všechno správně — a přesto to nestačilo.
A to bolí nejvíc.
